„Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil,“ psali obyvatelé Československa na zdi a ohrady ve dnech těsně po invazi do Československa v roce 1968. Tahle v té době tak populární hláška vycházela z poněkud naivní představy, že Lenin by okupační tanky do Prahy neposlal. Vladimíra Iljiče, jehož tělo v té době už víc než čtyřicet let leželo v mauzoleu na Rudém náměstí, si lidová obraznost spojovala s čistotou původní myšlenky socialismu. A vina za všechno špatné, co totalitní režim přinesl, se připisovala vůdcům, kteří přišli po něm.
Svůj názorový vývoj ve vztahu k Leninovi popisuje v rozhovoru s Pamětí národa spisovatel s ruskými kořeny Alexandr Kliment: „V mládí jsem nebyl dost vzdělaný, a ačkoli Stalina jsem považoval za člověka nepřijatelného, Lenin se podle mě od něj odlišoval. Některými myšlenkami se mi jevil jako člověk, který to s revolucí myslel vážně a myslel to vážně i s Ruskem.“ Až v šedesátých letech postupně zjistil, „že to byl Lenin, kdo podepsal první dekret o koncentračních táborech“ a začal respekt k Leninovi postupně ztrácet.
Pro většinu Čechů však byl Lenin především odlidštěným symbolem, rekvizitou, která neměla se skutečným člověkem z masa a kostí nic společného.
Lenin mánička, Lenin nadrozměrný
Tvář revolucionáře s vysokým hladkým čelem a odhodlaně trčící bradkou dokázalo v Československu před rokem 1989 identifikovat každé malé dítě. Jeho podoba byla součástí každodenního života, ať už v beranici, v dělnické čepici s kšiltem, za psacím stolem nebo za řečnickým pultem, často se zaťatou pěstí nebo s rukou vizionářsky ukazující vpřed.
Úkolu portrétovat Lenina se v totalitním Československu zhostily stovky výtvarníků. Z uměleckého hlediska šlo o velmi nezajímavé zadání, které navíc mohlo tvůrce snadno dostat do potíží. Přesto se mnohým podařilo obrátit ho ve veselou historku.
Výtvarník Svatoslav Böhm dostal na vojně od politruka za úkol namalovat velký obraz Lenina, jenž měl být umístěn na fasádě kasáren. Mladý vojín se s úkolem snadno vypořádal a vytvořil třímetrový portrét: „Jenže jsem zapomněl, že pracuji v interiéru, a hotový obraz neprošel dveřmi. Politruk měl v očích strach a vyhrožoval, že mě zavřou.“ V padesátých letech se taková drobnost skutečně mohla zvrhnout ve vážný politický průšvih.
„Lenina jsem rozřízl na půlku. Dovede si představit, co se odehrávalo v očích důstojníků?“
Obě poloviny obrazu Svatoslav venku znovu spojil a obraz byl ke spokojenosti velení vyvěšen na fasádu.
Na konci šedesátých let se jiný mladý výtvarník, Jan Fiala, mohl stejného zadání zhostit s větší lehkostí. Během studia na pražské Střední uměleckoprůmyslové škole dostal za úkol namalovat Lenina pro železničáře z nádraží Praha-střed. Jeho výtvor se od originálu v jednom ohledu lišil: měl totiž dlouhé vlasy.
„Ti nádražáci si ho pověsili a moji kamarádi, vlasáči z celé Prahy, se chodili na Lenina koukat. Byl jsem za hvězdu, jaký jsem frajer.“
Paranoia komunistického režimu ale znovu nabyla na síle v době normalizace. Věra Bartošková, která koncem 70. let pracovala jako vedoucí kulturního domu v Duchcově, dostala okamžitou výpověď jen kvůli tomu, že řemeslníci během malování chodeb pověsili Leninův portrét na toalety. „Byla to neuvěřitelná aféra. Udělali ze mě totálního vyvrhele. Stát se to v padesátých letech, asi bych dostala trest smrti,“ konstatuje Věra Bartošková. S bývalým zaměstnavatelem se soudila a malíři jí u soudu dosvědčili, že portrét umístili na záchod jen proto, aby ho uchránili před stříkanci barvy. Své místo získala zpět, ale vrátit se už nechtěla.
Lenin stoupající na Rysy i padající dolů
Dlouhou historii má příběh Leninovy podobizny na vrcholu tatranské hory Rysy. Vladimír Iljič totiž v roce 1913 během svého vyhnanství pobýval na polské straně Tater v osadě Biały Dunajec a několikrát vystoupal také na Rysy. Od roku 1957 pořádal komunistický režim masové výstupy na Rysy „ve stopách V. I. Lenina“, přestože skutečná trasa jeho výstupu vedla samozřejmě z druhé strany, tedy z Polska.
V roce 1970 se komunisté rozhodli umístit na vrchol Rysů Leninovu pamětní desku. Místo je lákalo tím víc, že na protějším vrchu, Vysoké, místní lidé roku 1955 vztyčili kříž na památku horolezce Václava Raifa. „Tisíckrát chtěli komanči ten kříž strhnout, ale nebyli schopni tam vylézt. Posílali horskou službu, ale vždycky ji chytila nějaká vichřice nebo bouřka,“ říká Viktor Beránek, který v době normalizace pracoval v Tatrách jako horský nosič.
Dopravit masivní Leninovu podobiznu do výšky 2500 metrů nad mořem nebyla žádná maličkost. Vše bylo závislé na horolezcích, kteří těžké náklady vynášeli na zádech. A když se to podařilo, Leninovu pamětní desku pokaždé někdo strhl. Viktor Beránek vzpomíná:
„Lidé vyrvali toho Lenina ze skály a hodili ho dolů. Připevnili tedy lepší, odolnější desku Časem i ta letěla.“
„Nakonec to Poláci vyrobili z kovu, chválili se, jak je to bytelné. Takový pěticípý květ, uprostřed byla Leninova hlava a nápis ,Komunismus, mládí lidstva,‘“ pokračuje Viktor Beránek. Deska však byla i nadále různými způsoby poškozována, často ji někdo znečistil výkaly. Pohraničníci ji museli čistit chemikáliemi, které kov postupně rozežíraly, takže v osmdesátých letech byl Lenin dvoubarevný.
Lenin s batohem míří domů
Nejen na Rysech se Lenin stával terčem, na němž si lidé ventilovali frustraci z komunistického režimu. Vynucovaná úcta k neosobní modle sváděla ke klukovinám všeho druhu děti i dospělé.
Jiří Kostúr, pozdější disident a spoluzakladatel časopisu Vokno, vzpomíná, jak v páté třídě při návštěvě jakéhosi muzea se dvěma spolužáky zanechali památku v Leninově síni potažené rudým suknem:
„Na nás to prostě přišlo a my jsme se v té Leninově síni vykadili.“
Psala se padesátá léta a následky mohly být opravdu vážné, podle jeho slov ale nešlo o vysloveně politický protest: „Byla to taková vzpoura proti nesympatickému světu dospělých. Věděli jsme, že by z toho mohl být průser, i když jsme si z toho vlastně moc nedělali.“
Poněkud vážnější následky měla recese, jíž se dopustil Jaroslav Horáček, dělník z mladoboleslavské automobilky, ve dnech po 21. srpnu 1968. Na náměstí, v místě, kam viděl přímo z okna svého bytu, stála socha V. I. Lenina. S kamarády se rozhodli, že na protest proti okupaci sochu strhnou, to se jim ale nepovedlo. Potom si z nedaleké truhlářské dílny vypůjčili žebřík, vylezli k soše a pověsili jí na záda batoh. Symbolicky tím chtěli naznačit, že Rusové se mají sbalit a jít domů. Během nadcházející normalizace byl za to Jaroslav Horáček vyloučen z KSČ, měl problémy v práci a při každém výročí 21. srpna ho kontrolovala policie: „Policajti chodili až před dveře, na chodbě zazvonili a ptali se, jestli jsem doma.“
Odstraňování Lenina: s cimbálovkou i potajmu
Odstraňování Leninových soch z českých náměstí po pádu komunistického režimu mělo pro mnoho pamětníků důležitý symbolický význam. Jedním z těch, kteří na to vzpomínají, je bývalý kyjovský disident a pozdější poslanec Petr Kozánek. Když v roce 1980 byla na náměstí v Kyjově vztyčena socha V. I. Lenina a nedaleko stojící mariánský sloup musel být odstraněn, Petr Kozánek psal stížnosti komunistickým úřadům. Podařilo se mu prosadit, že sloup nebyl zničen, ale instalován na jiném místě. Když po roce 1989 Leninova socha náměstí zas opouštěla, byl to pro něj silný zážitek: „Jeho záda nebyla vzepřená, takže na korbě nákladního auta hýbal rukou. To bylo nádherné divadlo, a do toho hrála cimbálka.“ Mariánský sloup se brzy poté vrátil na své původní místo.
Zcela jinak vzpomíná na odstraňování Leninovy sochy v roce 1990 Miloslav Bartoš, tehdejší starosta Ostravy-Poruby. V regionu se silnou podporou KSČ měl obavy z negativních reakcí, a tak se rozhodl nechat sochu odstranit tajně. Demontáž proběhla v tichosti dva dny před termínem, ohlášeným v novinách: „Objednal jsem jeřáb a montážníky. Zajistil jsem, aby Lenin nevisel za krk. Položili ho na valník, na břicho mu dali věnce, které tam komunisté nanosili, a odvezli ho do skladu. V záloze jsem měl policii a zdravotníky, kdyby se přece jen něco semlelo,“ vzpomíná.
Na místě, kde socha stávala, se místní komunisté nadále scházeli a zpívali Internacionálu.
