Zanechala po sobě tříletou dcerku Alenku. Ta se až v dospělosti dozvěděla, kdo byli její rodiče a že její ovdovělá maminka Anna Malinová byla poslední láskou Josefa Gabčíka, který v kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje, obklíčené 18. června 1942 nacisty, zemřel s dalšími šesti parašutisty hrdinnou smrtí.
Nacisté Alenku s dalšími 45 dětmi odbojářů zapojených do spolupráce s výsadkovými skupinami Anthropoid, Silver A, Bivouac, Out Distance, Steel a Intransitive internovali na zámečku Jenerálka. Děti o smrti svých rodičů až do konce války nevěděly. A Alenka ještě mnohem déle. O vztahu maminky s Josefem Gabčíkem se dočetla až po sametové revoluci z přepisů výslechů odbojářů.
Maminku obdivuji
O tom, že osmadvacetiletou Annu Malinovou pojilo s Josefem Gabčíkem silné citové pouto, svědčí fakt, že právě Josef Gabčík dorazil do krypty jako poslední 1. června, protože se nemohl s Annou rozloučit. Při odchodu jí neřekl, kam jde, ale slíbil, že se vrátí.
Jejich vztah popisuje i závěrečná zpráva vyšetřovací komise Heinze Pannwitze o atentátu na Heydricha ze září 1942, vypracovaná pro Adolfa Hitlera, podle níž „navázal Josef Gabčík již počátkem ledna 1942 v tramvaji známost s mladou vdovou Annou Malinovou a mezi oběma vznikl velmi rychle intimní vztah, který vedl k tomu, že Gabčík u ní delší čas bydlel a alespoň některé dny a noci v týdnu se u ní zdržoval.“
S Annou se procházel po Praze spolu s Janem Kubišem a jeho přítelkyní Marií Kovárníkovou. Dámský doprovod měl odpoutat pozornost od mladých mužů, kteří dostali od exilové vlády bojový úkol zlikvidovat zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Sestry Kovárníkovy fungovaly podle Aleny Voštové jako spojka mezi Hradem a parašutisty, zprávy o Heydrichově pohybu předávaly Anně Malinové, a ta Josefu Gabčíkovi. V jejím malém bytě na Pankráci přespával i den před atentátem. A byla to Anna, která po atentátu předala zbraně parašutistů dalšímu spolupracovníkovi Oldřichu Frolíkovi.
„Já ji obdivuji. Nemůžu jí nic vyčítat. Muselo jí být hrozně, když věděla, že má doma tříleté dítě,“ uvedla pro Paměť národa její dcera Alena Voštová, která v té době žila u své babičky Josefy Komárkové v Nalžovských Horách v Podšumaví. Ze zdravotních důvodů totiž nemohla v Praze chodit do školky, kam ji maminka začala vodit, když musela po smrti manžela Antonína Maliny v květnu 1941 začít chodit do práce. Na sebe a dvouletou dceru vydělávala v kartonážním závodě firmy K. Reicha na Smíchově.
Právě zde Annu Malinovou zatklo 23. června 1942 gestapo, pět dní po dopadení parašutistů. Následovaly výslechy a internace v Terezíně, odkud 19. září poslala Anna Malinová vzkaz mamince:
Děti měly zapomenout na své rodiny
V tu dobu byla nic netušící Alenka na zámečku Jenerálka. Nacisté si pro ni přijeli k babičce do Nalžovských Hor a jako ostatní děti ve věku od dvou do šestnácti let ji drželi jako rukojmí, aby odradili odboj od dalších akcí. O děti se starala jediná zdravotní sestra, sudetská Němka Gala, a tak starší dívky musely pečovat o ty nejmladší. Alenčinou náhradní maminkou se stala Eva Hejlová (později Merclová), na začátku internace jedenáctiletá.
Děti si mezi sebou nesměly říkat svá příjmení, aby zapomněly na své rodiny. Z Alenky se stala Číča, jak ji přejmenovaly děti, protože místo čůrat říkala „číčat“. Denní režim byl přesně daný, ovšem bez možnosti se učit nebo si číst. Měly být drženy v duši devastující pasivitě, které samy čelily hrami, zpíváním písniček, vyprávěním, kuchyňskými pracemi či prací na zahradě. Později vedení tábora povolilo harmoniku, knihy a dokonce i hraní divadla.
Na pobyt na Jenerálce si Alena Voštová příliš nepamatuje, vybavuje se jí až tábor ve Svatobořicích u Kyjova, kam děti převezli v dubnu 1944. Důvodem mohl být fakt, že se o dětech na Jenerálce díky českým četníkům dozvěděli jejich příbuzní, kteří pak přicházeli k plotu zámečku.
Svatobořice byly zřízeny jako tábor pro rukojmí těch vojáků, kteří odešli do zahraničních armád, a Alenka se tam seznámila s maminkou a dcerou generála Klapálka a profesorkou Miloslavou Markovou. Ta si s dalším internovaným, profesorem Zdeňkem Loudou uvědomovala zhoubný vliv nečinnosti na děti, a tak se jim začali v rámci možností věnovat.
Když se v dubnu 1945 přiblížila Rudá armáda, Němci propustili polovinu vězňů a zbytek spolu s dětmi odvezli do Plané nad Lužnicí do pracovního tábora, ve kterém panovaly strašné hygienické podmínky. O pobytu dětí ze Svatobořic se dozvěděli místní, kteří jim přinášeli jídlo a varovali je před ustupující německou armádou. Profesorka Marková se proto vypravila s dětmi pěšky do nedalekého Turovce, kde se o ně postarali místní hostinští.
Jediná adoptovaná
Až po osvobození se děti dozvěděly krutou zprávu o smrti svých rodičů popravených v Mauthausenu. Všechny kromě Alenky. Ta jediná ještě dlouhá léta netušila, co se stalo s její maminkou. Šestileté děvčátko si v Plané vyhlédl bezdětný manželský pár, sokolové Klímovi ze Sezimova Ústí, kteří ji chtěli adoptovat. Profesorce Markové se podařilo kontaktovat její babičku v Nalžovských Horách.
„Jsem šťastná, že je Alenka živá a zdravá a v tak dobrém postavení. Lidi mně jen říkali, když zabili Andu, tak zabili Alenku taky,“ napsala Josefa Komárková profesorce Markové a 2. září 1945 se přijela na Alenku podívat do Sezimova Ústí. S druhou částí rodiny se dohodla, že dají souhlas k adopci.
„Babička měla malý domeček a viděla, že bych se tam měla dobře, tak jsem zůstala v rodině Klímových,“ vyprávěla Alena Voštová a dodala, že byla jedinou adoptovanou, ostatní svatobořické děti žily u svých příbuzných.
Její náhradní rodiče jí nikdy neřekli o jejím pravém původu. Milovala je, ale domnívá se, že jí měli říci pravdu. Celé dětství totiž z náznaků okolí tušila, že před ní skrývají tajemství.
Částečnou pravdu zjistila, když četla v životopisu svého otce: „Žiji u své adoptivní dcery.“ Když se ho zeptala, proč jí o tom nikdy neřekli, odpověděl, že to stejně věděla. Více se nedozvěděla. V době komunismu se o odbojářích, kteří pomáhali parašutistům vyslaným londýnským exilem, nemluvilo. Ani o jejich vězněných dětech, které si říkaly svatobořické.
„Podrobnosti jsem se dozvěděla, když jsem se začala stýkat s těmi dětmi,“ uvedla Alena Voštová s tím, že to bylo až v 60. letech, když žila provdaná v Táboře a v rozhlase zaslechla pořad Děti beze jména. Pochopila, že je jedním z nich. V Československém rozhlase jí dali kontakt na profesorku Markovou, která v pořadu mluvila a která chodila na pravidelné schůzky svatobořických dětí. „Číča“ se k nim připojila a díky nim se dozvěděla části svého dětství v internaci.
O tom, proč byla její maminka 24. října 1942 popravena v Mauthausenu, se dočetla až po sametové revoluci, když vyšly přepisy výslechů s pomocníky parašutistů.
Celý život pracovala na poště v Táboře a v roce 2001 se přestěhovala do Prahy, kde se stýká s rodinou Malinových i s rodinou Klímových.
