Anna Hejdová (roz. Polášková, *1926) byla dcerou legionáře Antonína Poláška a jeho ženy Anny. Otec během první světové války jako telegrafista prošel východní frontou. Když v listopadu 1918 došlo k podepsání příměří, legionáři sloužící v Rusku se to dozvěděli velmi rychle. Velmi pomalu však trvala jejich cesta domů. Mnoho z nich zemřelo cestou do Vladivostoku, kam se museli probíjet přes neustále dorážející bolševiky: „Tatínek říkal, že nejhorší byli ruští kozáci. Nejkrutější. Jednou zajali jeho kamaráda a kluci ho později našli přibitého na vratech. A když legionáři zajali kozáka? To víte, museli se bránit...“
Umřel nám tatíček
Antonín Polášek se v Československu objevil až v roce 1920. Jeho dcera Anna vzpomíná, že doma na půdě měli kufr plný knih o legionářích, kde objevila několik tatínkových fotografií – na jedné je jako telegrafista a na druhé v rozhovoru s prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem.
Rodiče inklinovali spíše k masarykovským idejím. Anna Hejdová, která vyrůstala na malém hospodářství v Horce nad Moravou, vzpomíná na období první republiky ale jako na časy bídy a nezaměstnanosti:
„První republika, to byla chudoba. Na kraji Horky byly takové domy, kterým se říkalo ,pazderny‘, a tam žili ti úplně nejchudší.“
„Jejich děti chodily do školy bosé. Ale my jsme jako rodina takovou bídu nikdy nezažili.“ Anna prožívala idylické dětství. Až do chvíle, kdy v roce 1934 zemřel tatínek. Měl z prožitých válečných hrůz podlomené zdraví a nemocné ledviny.
Tři roky na to se země loučila se svým prvním prezidentem – Tomášem Garriguem Masarykem: „Když umřel, my jsme ten den s děckama lítali po dědině jako splašení. A najednou k nám přijde paní učitelka a říká: ,Vy tady lícete jak ďáblové a nevíte, že nám umřel tatíček.‘ Tak my jsme se ptali, kdo že to umřel, a ona říkala: ,No přeci náš tatíček Masaryk.‘“
Inkoustem proti bílým ponožkám
Období druhé poloviny 30. let se neslo v duchu rostoucí moci nacistického Německa, které prostřednictvím sudetoněmeckých stran a spolků začalo rozdmýchávat rasovou a národnostní nesnášenlivost. Vůdčí role se ujala Sudetoněmecká strana pod vedením Konrada Henleina. Docházelo k nepřátelskmu chování vůči Čechům, často i k jeho fyzickým projevům. Městy za zvuku bubnů a píšťal pochodovali výrostci z organizace Hitlerjugend. „Stávalo se, a to už jsem jezdila do měšťanské školy v Olomouci, že je naši přepadli, zbili a ty jejich bílé ponožky postříkali černým inkoustem,“ vzpomíná Anna Hejdová.
V září 1938 došlo k podepsání mnichovské dohody, na jejímž základě bylo československé pohraničí postoupeno Německu. Češi tak přišli o své pohraniční území, které od středověku náleželo zemím Koruny české, šlo o přibližně třicet tisíc čtverečních kilometrů. O domov bylo okradeno okolo osmi set padesáti tisíc československých obyvatel. Nastalo období druhé republiky a blížila se druhá světová válka:
„Když v březnu třicet devět přijeli Němci, lidé stáli v ulicích a mlčeli. Nikdo si nedovolil ani gesto odporu.“
Bratra odvedlo gestapo
Annina maminka se z úcty a lásky ke svému zemřelému manželovi již nikdy neprovdala. Rodina se během válečných let musela obejít bez mužské síly. Štěstím bylo, že maminčin tatínek, dědeček Rudolf, měl hospodářství, ze kterého Annu s dětmi pravidelně zásoboval masem a moukou.
Přišel rok 1944 a rodina přišla o dalšího muže. Jednoho večera zastavilo před domem Poláškových černé auto a z něj vystoupili čtyři muži. Bez vyzvání vstoupili dovnitř, hledali Annina bratra Miroslava. Nebyl doma. „Měli dlouhé kožené kabáty a klobouky. Tři z nich mluvili německy, to byli gestapáci, a ten čtvrtý jim tlumočil, to byl Čech. My jsme byly doma s maminkou samy. Naložili mne do auta a musela jsem s nimi jezdit po Mirkových kamarádech. Nikde nebyl, až mne nakonec napadlo, že může být u svojí slečny. A tam ho také zatkli.“
„Řekli jen: ,Marš!‘ Ani ho nespoutali, šel s nimi jako ovce.“
Pamětnice si dodnes vysvětluje bratrovo zatčení tak, že Miroslav půjčoval svoji propustku do blízkých Sudet lidem napojeným na protinacistické odbojové hnutí. O tom, co bratr během věznění prožil, prý nechtěl nikdy mluvit. Domů se vrátil až po osvobození Československa v květnu 1945.
Nuceně nasazena pro Třetí říši
Rok 1944 byl pro rodinu Poláškových osudový i z dalších důvodů – brzy po bratrově zatčení Anna a její sestra Emílie našly ve schránce povolávací rozkaz k nucenému nasazení. Emílie odjela do Breslau, Anna do Wiener Neustadt. O loučení s matkou, která tak v jednom okamžiku přišla o zbytek rodiny, nechtěla Anna Hejdová mluvit: „Sám víte, jaké je loučení, když jedete někam do neznáma a nevíte, jestli se vůbec vrátíte.“
Annin transport s nuceně nasazenými čítal asi dvě stě padesát Čechů. Cesta vedla za Vídeň do Wiener Neustädter Flugzeugwerke (WNF), továrny, která po celou dobu války vyráběla legendární stíhačky Messerschmitt Bf 109. Fabrika fungovala již od roku 1915, kdy pro tehdejší Rakousko-Uhersko vyráběla nejprve průzkumné letouny Oeffag a o dva roky později přešla k produkci stíhaček Albatros.
Anna a další lidé museli žít v dřevěných barácích pracovního tábora. V jedné cimře spalo najednou asi šest lidí. Jídlo bylo mizerné a pracovní směna trvala dvanáct hodin. V roce 1944 Německo pomalu začalo prohrávat válku.
„Když se stalo, že Němcům sestřelili hodně stíhaček a potřebovali doplnit nové, pracovali jsme i čtyřiadvacet hodin.“
„Prostě jsme šli ráno do práce a když směna končila, řekli nám: ,Budete tu do rána.‘ Na vycházky se nechodilo, dostat se do Vídně vůbec nebyla šance. Většinu času jsme prožili ve fabrice a na cimrách, kde jsme si buď povídali, anebo spali.“
„Práce byla velmi náročná,“ říká Anna Hejdová, jejímž úkolem bylo nýtovat křídla a trupy Messerschmittů. Spojenci se v průběhu války poměrně úspěšně snažili zlikvidovat WNF bombardováním. Po jednom z ničivých náletů, který nuceně nasazení přežili v úkrytu na nedalekém kopci, došlo k úplnému zničení fabriky. Bylo to šest týdnů poté, co sem Anna nastoupila. „Tak nás naložili do vlaků a od té doby jsem byla nuceně nasazená v Lutíně,“ dodává pamětnice.
Pracovali vedle politických vězňů
Za lutínskou továrnou byla věhlasná a zároveň tragická historie. Známý podnik Sigma s trojzubcem ve znaku založila během 19. století rodina Sigmundů, která vybudovala prosperující firmu s dceřinými pobočkami v zahraničí. V roce 1940 skončil ve vazbě tehdejší ředitel Jan Sigmund ml. a spolu s ním dalších dvacet vedoucích pracovníků. Nacisté je obvinili ze sabotáže a spolupráce s odbojem. Jan Sigmund ml. padl kulkami popravčí čety v brněnských Kounicových kolejích, továrna byla nacisty zabavena a výroba se pak soustředila právě na výrobu zbraní a trupů a křídel pro Messerschmitty Bf 109.
Anna Hejdová a s ní další nuceně nasazení lidé zde pracovali vedle vězňů z internačního tábora Svatobořice, jenž měl v Lutíně svoji pobočku. Jednalo se o příbuzné lidí, kteří uprchli z protektorátu do zahraničí. Anna se tu potkala s otcem Josefa Albrechta, kulometčíka na bombardovacím stroji Wellington, který v roce 1940 padl v britském Bentley Priory poté, co jeho stroj přišel o křídlo a zřítil se. Josef patřil k legendární peruti 311.
Nuceně nasazení měli s internovanými tajnou dohodu – pravidelně jim na různých místech nechávali kousky chleba: „Panu Albrechtovi jsem vždy něco šoupla, znali jsme se z Horky. Ale dávalo se všem. Vodili je ti, jak jsme jim říkali, černokněžníci. Muži v černých uniformách. S panem Albrechtem jsme se domlouvali jen očima.“
„Člověk nesměl na vězně ani promluvit a ani se podívat. Já jsem mu pohledem ukázala na stůl, že tam něco bude, a on si to, když to bylo možné, vzal.“
Anna bydlela v Lutíně „na lágru“, jak se barákům říkalo. Poté, co spojenecké svazy Lutín začaly bombardovat, směla dojíždět z Horky nad Moravou. Měsíc před koncem války si jela pro výplatu. „Byli jsme na kolech, celá parta. A v Neředíně v Olomouci bylo letiště, kde tehdy stály německé stíhačky. A zrovna to začali bombardovat. My jsme dostali strach a jeli jsme zpátky domů,“ vypravuje pamětnice. Povinnost práce pro Třetí říši zanikla s osvobozením Československa.
