Lidé víry jsou v historii čtyřicetileté vlády komunistické strany zvláštní kapitolou. Nejde o klasické „máničky“ – lidi, kteří toužili po svobodě a rock 'n' rollu a byli za to biti na undergroundových koncertech a stříháni za katry služeben SNB. Obě skupiny jsou nesrovnatelné. Jejich kroky vedly jinými cestami, cíl této bolestné a krásné cesty ale byl stejný. Uchovat si vnitřní svobodu. Lidé víry to na první pohled měli snazší díky„pohledu k nebi“ – věděli, že je vede síla, která jejich trýznitele převyšuje. Na první pohled byly cesty jiné, krev i strach byly ovšem stejné.
Dva lidé, stejný pohled
Mnoho pamětníků, kteří se nějakým způsobem komunistickému režimu postavili, se shoduje na tom, že „dělat odboj“ v Praze bylo snazší nežli v malých městech, kde soused vidí sousedovi do talíře i do knihovny. Přesto také zde vznikaly ostrovy svobody. Komunity lidí, kteří se vzájemně podporovali a věřili si i v takových časech, kdy si člověk nemohl být jistý, zda ho neudá tchán nebo domovnice. V Zábřehu na Moravě jedna taková oáza pokoje vznikla díky Jitce a Františku Srovnalovým.
Seznámili se počátkem 70. let a už tehdy je spojovaly dvě věci: víra v Boha a kritický pohled na komunistický režim, se kterým měli oba své zkušenosti. Jitka (* 1953, roz. Franková) pocházela z katolicky orientované rodiny. Její otec Alois Frank se během druhé světové války zapojil do odboje. Gestapo si pro něj přišlo v roce 1944. Alois prošel nechvalně proslulými Kounicovy kolejemi, ale také vězením v Breslau, Zwickau a Waldheimu. Domů se vrátil v červnu 1945. Tři roky nato jej akční výbor strany kvůli víře v Boha a „nepřátelskému postoji k lidově demokratickému zřízení“ vyloučil ze studia veteriny. Když se jeho dcera chtěla v roce 1970 hlásit na vysokou školu, nedostala doporučení také kvůli tomu, že Alois Frank se v období Pražského jara politicky angažoval jako jeden z radních města Jeseník.
I František Srovnal věděl o režimu svoje. Dobu, kdy v srpnu 1968 vojska Varšavské smlouvy překročila hranice Československa, aby zde potlačila údajnou kontrarevoluci, prožil jako student pražské ČVUT. „Na Strahově byly všude vojska. Kolem Petřína byly všude vysílačky. Ten růžový sad celej smrděl. Měli tam latríny, tam u hvězdárny a všude. Bylo to příšerný. Nikdo nesměl nikam, všude patroly. Všude byl člověk atakovaný nějakýma vojákama. Jako studenti jsme diskutovali, pořád jsme chodili někam do hospody. Kantoři z toho byli taky přepadlí. Prodlužovali nám zkouškový období, protože se nikdo nebyl schopen učit a chodit ke zkouškám. V září končí zápis do dalšího ročníku a ten zápis se přetáhl až do konce roku, protože všichni byli úplně demoralizovaní,“. vzpomíná František Srovnal v rozhovoru pro Paměť národa.
„Nikdo nebyl ničeho schopen, to byla totální beznaděj.“
Někdo nás udal za svatbu v kostele
Srovnalovi měli svatbu v roce 1976. Nejprve na úřadě a potom i v kostele. „Už to se někomu nelíbilo a udali nás, řešilo se, že dva vysokoškoláci mají demonstrativní svatbu,“ vzpomíná Jitka Srovnalová, která v tu dobu studovala vysokou školu. Na ni se dostala jen díky tomu, že celý jeden rok po maturitě pracovala jako dělnice, a vylepšila si tak svůj kádrový profil.
Kvůli církevnímu sňatku jí však začali hrozit vyloučením ze studia. Přesto však dokázala odpromovat v oboru dějiny umění a národopis na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně (dnešní Masarykova univerzita) v Brně. Mladí manželé zprvu společně žili v Praze, kde navázali kontakty a cenná přátelství s lidmi podobného smýšlení. Do Zábřehu se přestěhovali v roce 1980, protože rodině chtěli sebrat pozemek patřící k domu Jitčiných rodičů, a jediným řešením bylo začít na něm stavět.
Tajné semináře Josefa Zvěřiny
Na faře v nedalekém Hoštejně se František a Jitka seznámili s Juliem Vargou, mladým mužem trpícím těžkou autoimunitní nemocí, která jej upoutala na invalidní vozík. „Julek“, jak jej přátelé oslovovali, se i přes tělesné omezení stal jednou z vůdčích osobností katolického disentu na Šumpersku.
Varga však nebyl jedinou zásadní postavou, s níž se Srovnalovi přátelili. Jejich dům se během 80. let stal útočištěm Prof. ThDr. Josefa Zvěřiny, kněze, teologa, chartisty, filosofa a historika umění, kterého režim pronásledoval a šikanoval. Přátelství se postupně rozrostlo v pořádání tajných teologických seminářů. „Nejdřív se to rozjíždělo tak nějak nenápadně a ani jsme nevěděli, do čeho jdeme, ale protože nás to s manželem velice zaujalo, chytlo, nadchlo, a tak jsme tomu v podstatě uzpůsobili celý náš život. Vždycky se vše připravovalo od jedné přednášky ke druhé. Byly to většinou víkendové akce. Později se kvůli prozrazení děly na různých místech na Šumpersku, Zábřežsku, na chatách, v různých bytech, ale otec Zvěřina měl vždycky základnu u nás,“ říká Jitka Srovnalová a její manžel k tomu dodává: „Navzájem jsme se neznali jmény, jenom přezdívkami.“
„Léta jsme přitom ty lidi dobře znali, ale nevěděli jsme, jak se jmenují. V případě zatčení bychom tak nemohli nic říct.“
Varující noční hlas
Vedle toho, že poskytli zázemí ilegálním seminářům, také množili a šířili duchovní samizdatovou literaturu. Všechny tyto aktivity neunikly pozornosti Státní bezpečnosti. Jednoho večera zazvonil telefon. Hlas na druhém konci vyzval Františka Srovnala, ať vyjde před dům.
„V autě ho čekal nějaký tajný a odvezl ho na Račici do lesa a tam ho tedy jenom přátelsky nabádal, že mu chce poradit, abychom si dali pozor, že ví, že k nám má druhý den přijet významná osobnost a že tam shromažďujeme mladé rodiny a že s tím člověkem vyvíjíme nějakou protistátní činnost a že nám jen v dobrém radí. Ale to nám bylo jasný, že o nás ví úplně všechno,“ vzpomíná Jitka Srovnalová. Hned poté, co se manžel vrátil domů, nastalo pálení kompromitujících materiálů a samizdatů. Srovnalovi později zjistili, že onen neznámý muž je pomocníkem Státní bezpečnosti a že bydlí hned naproti v paneláku s přímým výhledem do jejich zahrady.
Až to bude nejblbější…
I přes jisté obavy a strach, který měli, nepolevili ve svých činnostech. Začali podepisovat, šířit a shánět podpisy na petice za propuštění politických vězňů anebo za svobodnou činnost médií. „Několik vět, za propuštění pana /Augustina/ Navrátila, /Pavla/ Wonky, /Ivana/ Polanského… S těmi peticemi jsme obcházeli příbuzný, známý lidi, kterým jsme důvěřovali. Pravdou je, že někteří to podepsali v návalu nadšení, a pak přišli za námi, ať je z toho vyškrtneme. Už to bylo ale třeba odeslané. Někteří dostali dodatečně ještě strach. Ještě v tom osmaosmdesátém, osmdesátém devátém se lidé báli. Ale tady ty petice se podepisovaly, to šlo houfně,“ upřesňuje Jitka Srovnalová.
Když 12. října 1989 proběhlo v Římě svatořečení Anežky České, František s Jitkou byli u toho. Považovali za velký dar, že tuto událost mohou sdílet ve společenství lidí, kam patřili například básník Zdeněk Rotrekl, Anděla Bílková (hospodyně Josefa Zvěřiny) či manželé Josef a Hana Plockovi. A tam, v kulisách svatého města, se začala naplňovat pozdější slova prvního polistopadového prezidenta Václava Havla: „Až to bude nejblbější, tak se to začne obracet k lepšímu.“
