V období určitého uvolnění poměrů na konci 60. let i v časech tuhé normalizace následující dekády se Vojmíru Vokolkovi podařil přímo husarský kousek: vyzdobit devět kostelních interiérů svými freskami. Tehdy o to nestála ani strana a vláda, ale často ani samotná církev a věřící. A právě to představovalo pro svérázného výtvarníka tu pravou výzvu.
Co dokončil, považoval za mrtvé
Duch pardubického uměleckého rodu Vokolků významně ovlivnil kulturu 20. století, přestože to bylo století dvou totalit. Proslulá rodinná tiskárna Václava Vokolka (1871-1952) byla sice v 50. letech zničena, ale jeho pokračovatele to nezlomilo. Každý ze sourozenců Vokolkových byl výraznou individualitou - knihtiskař Vlastimil (1903 - 1985), výtvarník Vojmír (1910 - 2001), básník Vladimír (1913 - 1988), řeholnice Květa (1921 - 2011). Všichni čtyři šli cestou, po které je prostředí katolické rodiny vedlo od malička: k tvůrčímu vyjádření vlastní duše a kultivaci prostoru kolem sebe.
Malíř a sochař Vojmír Vokolek vytvořil v 30. a 40. letech množství grafik a ilustrací, především pro knihy vydávané rodinnou tiskárnou. Nikdy nechtěl být slavným, ani netoužil po uznání. Většinu svých děl zničil, protože co dokončil, považoval za mrtvé. Jeho filosofií i životním motorem bylo hledání. Jako hluboce věřící věděl, že v pozemském životě si neustele, a pronásledování jejich rodiny komunistickým režimem ho v tomto přesvědčení jen utvrdilo. Jediná jistota je být stále připraven vyrazit na neznámou cestu.
Po zničení rodinné tiskárny v 50. letech se sourozenci rozprchli do pohraničí, bratři do dělnických profesí, Květa do vězení. Ani komunistická ideologie, otevřeně bojující proti všemu náboženskému ale nemohla zcela ovládnout lidskou duši. Nezabránila vnitřně svobodnému, tvůrčímu Vojmírovi promýšlet témata své doby. A tak se stalo, že si vybral opuštěný nebo poničený kostel, a po domluvě s místním farářem se dal do práce. Od rána do tmy, sám a zadarmo pracoval na poselství pro své bližní.
Na stěnách kostela v Rozhovicích Kristus v modrákách sytí hladové
V období let 1958 - 1982 realizoval Vojmír Vokolek sakrální fresky v těchto církevních interiérech: kostel sv. Václava v Hrbokově (okres Chrudim), kostel Všech svatých v Doních Bučicích a hřbitovní kaple ve Vrdech (obojí v okrese Kutná Hora), kostel sv. Jana Křtitele v Kněždubu (okres Hodonín), kostel sv. Petra a Pavla v Dřítči (okres Pardubice), hřbitovní kaple v Borku (okres Pardubice), kostel sv. Jana a Pavla v Mistrovicích (okres Ústí nad Orlicí), kostel sv. Petra a Pavla v Rozhovicích (okres Chrudim), kaple v kostele sv. Zikmunda ve Stráži pod Ralskem (okres Česká Lípa).
Za vrchol jeho díla se považuje freska „Hlad ve světě“ v Kostele sv. Petra a Pavla v Rozhovicích, vycházející z příběhu Ježíšova rozdělování chleba a ryb zástupům. Na fresce, kterou vytvářel v letech 1969-1979, zachytil Vokolek obyvatelstvo pěti světadílů. V horní části fresky namaloval bohaté, přejedené, dole chudáky a jejich děti. Najdeme tu generály, obchodníky, prostitutky, partyzány, ale třeba i Gagarina. Uprostřed stojí Kristus v modrákách, který se snaží lidi nasytit.
Malíř ztvárnil téma hladu nejen jako hlad svírající prázdný žaludek, ale i sžírající prázdnou duši. Freska ve své době farníky šokovala. Jak už to tak bývá, někteří věřící odmítli do takto vyzdobeného kostela vstoupit, a to nejen v Rozhovicích. V Borku a Vrdech byly fresky zabíleny, jinde je poničila vlhkost.
V Mistrovicích uvidíte, jak vypadá církev svatá
Nejzachovalejší Vokolkovy fresky jsou k vidění v Mistrovicích u Letohradu. Podnět k zásadní úpravě interiéru kostela dal tehdejší duchovní správce letohradské farnosti P. František Karel (1923-1971). Oblíbený kněz a politický vězeň z 50. let přišel do farnosti v roce 1965 a snažil se v duchu závěrů II. Vatikánského koncilu církev víc otevřít lidem. V jiném kostele své farnosti, v Letohradě-Orlici, zavedl v roce 1968 kytarové mše, na které tam jezdili lidé z blízkého i dalekého okolí. Do Mistrovic pozval nekonvenčního umělce.
Vojmír v letech 1969-1971 navrhl pro místní kostel sv. Jana a Pavla obětní stůl, sedadla, ambon a křížovou cestu, na stěny namaloval fresky s náměty: Návštěva Hospodina u Abrahama, Církev svatá, Rodokmen Kristův a Ježíš a jeho přátelé. Na jeho umění byl málokdo připravený. On ale rozporné reakce neřešil, šel jako tvrdohlavý hledač po smyslu biblických vyprávění a evangelia. Chtěl, aby se každý člověk našel nejen v kostele, ale především v Božím příběhu, ze kterého není vyjmuté ani sebechudší dítě.
Letohradský farář Václav Vacek uvažoval nad freskou s názvem „Církev svatá“: „Vokolkova výzdoba nás nenechává chladnými, ale klade otázky a zve k hledání odpovědí. Některé lidi právě toto vyobrazení pohoršovalo: ´Takhle že vypadá církev? Žádní církevní hodnostáři, žádní kněží? Vždyť ti lidé na fresce vypadají jako kdyby čekali na autobus!´ Ale copak takhle nevypadáme? Maminka pečující o své dítě je přece vyslancem Božím, protože skrze její náruč Bůh objímá své děti.“
Vojmír Vokolek předběhl svou dobu. Před desítkami let přinesl na stěny několika venkovských kostelíků kdesi v zapadlých koutech Čech a Moravy znepokojivá témata, která dnes světu otevírá papež František: solidarita s chudými a jejich bolestmi, zodpovědnost za vztahy a za ochranu přírody, sen o otevřené demokratické církvi.
