Mladí kubánští exulanti, kteří se dobrovolně zapsali k účasti na této akci, dostali falešné doklady, vojenskou uniformu a z Miami je letecky přesunuli do Střední Ameriky. První část výcviku probíhala v guatemalském Retalhueu, odkud je později přesunuli na základnu Trax a nakonec do Puerto Cabezas v Nikarague. Měli za úkol nad Kubou nejprve shazovat z letadel protikomunistické letáky, dokud nepřišel okamžik plánované invaze.
„Věděli jsme, že Fidel má ve zbrani stovky tisíc mužů,“ vzpomíná Julio González Rebull. To však měl být jen jeden z mnoha zádrhelů, které zapříčinily, že se z invaze stalo obrovské fiasko.
SBAL MU VĚCI, JE MRTVÝ
Dny před osudným 17. dubnem proběhly menší letecké útoky na Kubu, které však pokaždé zpět na středoamerické základny zahnala Castrova vzdušná obrana nebo technické podmínky. „Nikaragujská základna v Puerto Cabezas sloužila jako výchozí bod pro letadla, která v kubánském vzdušném prostoru vždy mohla strávit jen třicet minut, než se musela vrátit do Nikaraguy pro palivo,“ popisuje logistické detaily Jorge Giró Puyans. Došlo také k prvním ztrátám na životech: „Jeden z instruktorů mi řekl: ‚Julio, tys byl kamarád Martína, sbal mu věci, je mrtvý.‘ Na tenhle okamžik už nikdy nezapomenu,“ vzpomínal Julio González Rebull.
Mezitím však ke kubánským břehům mířily lodě s kubánskými vojáky: „Plán spočíval v tom, že 15. dubna se začne s ostřelováním, jehož cílem bude zničení nevalného Castrova letectva,“ popisuje Humberto López Saldaña a upřesňuje, že americké tajné služby měly potvrzené informace o první zásilce ruských stíhaček MIG, která měla na Kubu dorazit v květnu . Museli si s invazí pospíšit. „Nadšení bylo cítit na každém rohu,“ vzpomíná na výcvikový tábor a současně středoamerickou základnu pro celou invazi José Rafael Montalvo. Nechali se atmosférou uchlácholit i přesto, že řada z nich už měla o celé akci pochyby. „Byl tam nějaký člověk ze CIA. VždycJosé Rafael Montalvoky, když jsme se ho zeptali, kdy dorazí slíbené posily, odpověděl, že se nemáme čeho obávat,“ vypráví José Rafael. K obavám však byl pádný důvod, jak se mělo ukázat už za několik málo dní.
Tak mluví José Rafael o svém niterném strachu, který ho zaplaví i po více než šesti desetiletích po krveprolití v Zátoce sviní.
„Téměř tři dny jsme se plavili po moři,“ vzpomíná Humberto López Saldaña. Dne 17. dubna 1961 konečně vyvrcholila invaze. První bojové akce byly poměrně úspěšné a podařilo se obsadit pobřeží Zátoky sviní mezi plážemi Playa Larga a Playa Girón. Jenže Fidel Castro zareagoval nebývalou silou a jeho protiútok sestřeloval letadla a potápěl lodě ve velkém. Krize začala, když šla ke dnu i loď Houston. Narychlo trénovaní neprofesionální vojáci naskákali do vody i se svou 50 kilovou výzbrojí a mezi vlnami a hemžením žraloků spousta z nich našla smrt.
V podobně komplikované situaci byli i ti, kteří se vylodili na Playa Larga, v nejzazším cípu Zátoky sviní. Vydržet boj bez podpory ostatních jednotek bylo obtížné. Vojáci navíc do poslední chvíle nevěděli, kde přesně se vylodí – plány se několikrát měnily a nebyli dobře obeznámeni s terénem.
„Byli jsme vojáci a měli jsme prostě střílet. Na žádné důmyslnější akce nebyl prostor,“ popisuje José Rafael Montalvo.
Vypukla největší bitva za celou dobu. „Zaútočili na nás s celým praporem včetně asi sedmi nebo osmi tanků,“ dodává José Rafael. Po šestihodinovém masakru přišel rozkaz se z Playa Larga stáhnout na pláž Playa Girón, kde boj pokračoval. Vojáci invaze byli na pokraji sil – dva dny už nespali a nejedli a čekalo je ještě mnohem víc.
„V tu chvíli byla cesta plná ležících mrtvol. Byly všude, kam se dalo dohlédnout. Ležely mezi zničenými tanky a náklaďáky. Újma, kterou utrpělo Castrovo vojsko, byla obrovská. Když naše vojenská plavidla dorazila na pláž, dostali jsme rozkaz stáhnout se. Nemohli jsme tomu uvěřit, vždyť jsme je zrovna zastavili, byli úplně obklíčení. Nerozuměli jsme, proč bychom se měli stahovat. Když jsme začali pochodovat směrem k vozidlům, začali jsme zpívat kubánskou národní hymnu. V tu chvíli se nás zmocnily velmi silné emoce. Vyhrkly nám slzy. Laya Larga byla osvobozená. Byla svobodná.“
KENNEDY SE NA NÁS VYKAŠLAL
Boj se odehrával ze všech směrů, které si jen dokážeme představit. V noci útočilo Castrovo letectvo. Ve dne se Kubánci zabíjeli muž proti muži – ti Castrovi proti těm proticastrovským. „Zabíjeli jsme se a dívali se při tom vzájemně do očí,“ popisuje detaily José Rafael Montalvo. Na okamžik zahlédli dvě americké lodě, které kousek od břehu připravovaly svá děla, to je v boji posílilo. „Pak se najednou otočily a odpluly,“ dodává José Rafael. Něco přes tisíc mužů, z nichž mnozí už v tuto chvíli padli, zůstalo v Zátoce sviní úplně sami za sebe.
I přes přesvědčení a nadšení kubánských vojáků, kteří bojovali za svobodu své vlasti, hrála v tomto boji zásadní roli americká vojenská podpora. Jenže sovětský vůdce Chruščov pohrozil přesunem jaderných hlavic na Kubu, a Kennedy proto z pomoci invazi nečekaně vycouval. „Ze začátku jsme byli velmi odhodlaní a přesvědčení o našem vítězství. Jenže naše letadla se dostala do obrovských potíží. Spojené státy americké, potažmo prezident Kennedy, nás zradily. On přislíbil pomoc při invazi, slíbil, že budou vykrývat vzdušný prostor, jenže se na nás vykašlal. Během operace Kennedy dal rozkaz zastavit vykrývání vzdušného prostoru, a nechal nás v tom samotné. Sami jsme to nemohli zvládnout. Celou dobu jsme doufali, že nám přijdou na pomoc,“ popisuje dramatické okamžiky neúspěšné invaze Jore Giró Puyans a dodává, že i pro americké vojáky, kteří Kubánce při invazi doprovázeli, byl Kennedyho obrat překvapením. Ani oni totiž neměli tušení o úmyslu americké vlády z vojenské akce vycouvat. Fidel Castro okamžitě situace využil a zahájil masivní ostřelování námořních sil.
KDE SE STALA CHYBA?
Kubánci, se kterými jsme pro Paměť národa hovořili, do jednoho jako zlomový okamžik jasně považují Kennedyho stopku pomoci. „Americký prezident Kennedy byl tehdy v úřadu pouhé tři měsíce. On v tu chvíli opravdu nebyl tou správnou osobou, která by měla sedět na prezidentském místě. Při následujícím vývoji se to taky potvrdilo.“
„On se snažil udělat to tak, aby to nevypadalo, že Spojené státy americké se nějakým způsobem podílejí na celé operaci. Jenže to bylo zhola nemožné. Kde by asi parta Kubánců vzala takovou výzbroj, kde by asi vzala ta letadla?“
Tak mluví o tehdejší situaci Humberto López Saldaña, který ve chvílích našeho rozhovoru vedl miamské Muzeum Brigády 2506. „To, že nás Američané podporovali a vyzbrojovali, pro nás znamenalo naprostou jistotu vítězství. Absolutně a slepě jsme jim důvěřovali. Do té doby nikdy neprohráli žádnou válku – v té době ještě nebyl žádný Vietnam, zato druhou světovou válku jsme všichni stále měli v živé paměti. Mysleli jsme si, že Američané jsou nadlidé a superhrdinové, kteří vědí, jak vyhrát,“ analyzuje tehdejší naděje Eduardo Zayas-Bazán Loret de Mola, „žabí muž“, jak se během invaze říkalo výjimečným plavcům.
„Měli jsme čluny, na kterých jsme měli připlout na pobřeží… Jenže vůbec neodpovídaly požadavkům na takovou operaci,“ vypráví účastník vylodění. „Stejně tak ty lodě samotné. To byly obchodní lodě, vůbec nebyly dělané na takovou akci. No a ty zmiňované čluny, na kterých jsme měli doplout na pobřeží, tak to byly hliníkové loďky s přenosnými motorky o výkonu 40 koní,“ nešetří kritikou Humberto López Saldaña a neúspěch invaze částečně připisuje právě nedostatečnému vybavení. Eduardo Zayas-Bazán k tomu přidává i další obrovský omyl: „Velitel žabích mužů dobře znal okolí Zátoky sviní a bál se, že je tam mnoho útesů. Odborníci z Washingtonu ale řekli, že jsou to stíny na moři a že s vyloděním nebude žádný problém.“
Současně však také vzpomínají, že samotné plánování invaze mělo velké trhliny: „Počítali jsme s tím, že invaze bude vedena přes město Trinidad.“
„Trinidad byl přitom nedaleko pohoří Escambray, kde byli povstalci. Bylo by to mnohem snáze proveditelné,“ krčí rameny Jore Giró Puyans. V souladu s tím v neposlední řadě hrála roli i prostá čísla, tedy počty mužů na té které straně „barikády“. „Říká se, že na nás čekalo 50 tisíc vojáků Fidela Castra. Nás bylo něco málo přes tisíc. A bez pořádné výzbroje,“ vzpomíná Humberto Díaz Argüelles.
NAZDAR, SBOHEM, ADIÓS
Podvod a zrada. Podraz. Smutek. a zklamání. Na dějinných událostech už kdokoli z nich těžko něco změní, zůstává jen hořká pachuť. Po neúspěšné invazi musel Jorge zůstat ještě další tři týdny na nikaragujské základně, než mu dovolili vrátit se do USA. Američané se podle něj totiž báli, že Kubánci by mohli začít veřejně mluvit o tom, jakým způsobem operace probíhala a co vedlo k jejímu neúspěchu. „V podstatě nás tam drželi jako zajatce.“ Návrat do Spojených států amerických se proto nesl v duchu velkého rozčarování. „Přivezli nás na vojenské letiště Opa-Locka v Miami…“
„Tam mi dali osmdesát dolarů a nazdar, sbohem, adiós. Nikdo mi to nikdy nevysvětlil. Bylo mi z toho velmi smutno,“ vzpomíná Jorge Giró Puyans.
„Byla to tvrdá zkušenost. Cítili jsme se podvedení,“ vyjadřuje se ve stejném smyslu i Julio González Rebull.
Po neúspěšné invazi se vrátili zpátky „domů“ do amerického exilu, byť zklamaní, byli však na té šťastnější straně. Na Kubě stále zůstávaly stovky těch, kteří padli do rukou kubánských vojáků a nečekala je žádná zářná budoucnost. A další, kteří zatím ještě nepadli do zajetí, se po několik dalších hodin urputně snažili zachránit si život. „Jedli jsme živé kraby a pili jsme moč. A do hlavy se nám draly všemožné otázky: ‚Co s námi bude teď? Proč se nám tohle děje? Proč nám nikdo nepřišel na pomoc? Co jsme provedli, že jsme si zasloužili zrovna tohle? A když teď skočím do vody, kam poplavu?‘“ popisuje Humberto Díaz Argüelles.
Všichni, kteří přežili, se nakonec ocitli v zajetí. Dehydrovaní, hladovějící a zranění prošli zdravotním ošetřením v nemocnici, odkud do jednoho putovali do věznice El Príncipe. „Náš transport zajatců projížděl cestou do Havany malými vesničkami provincie Matanzas. Jednou z nich jsme projížděli velmi pomalu, takže na nás pokřikovali místní lidé: ‚Žoldáci! Vrazi! Všechny vás popravíme! Zabijeme vás!‘“ vzpomíná Humberto López Saldaña.
Věznice El Príncipe nikterak neodpovídá svému „princovskému“ názvu. Hrad z 18. století z dob španělské kolonie je prolezlý vlhkostí, hnilobou a špínou. „V naší chodbě byl jediný záchod pro 150 lidí. Zpočátku jsem spal na podlaze. V nádrži na vodu několikrát plavaly mrtvé krysy,“ popisuje detaily Humberto López Saldaña.
„Jídlo jako by ani žádné nebylo – ráno kousek chleba a kapka kávy. K obědu zpravidla sedm špaget, dokonce jsme je počítali,“ dodává další detaily Humberto Díaz Argüelles.
Spousta rodin zajatců byla tehdy, v samotném počátku kubánského marxismu, ještě stále na ostrově. Při výjimečných návštěvách – když se vězňům zrovna poštěstilo – se ženy musely svlékat donaha, aby je za nimi vůbec pustili.
Soudní líčení bylo dle slov pamětníků naprostou fraškou. „Došlo to tak daleko, že náš vlastní obhájce pro nás navrhoval trest smrti,“ hořce se směje Humberto López Saldaña. Všichni do jednoho, kteří měli v kubánské věznici shnít do konce života, se jednomyslně shodli, že nebudou vypovídat. „Drželi jsme při sobě, byla to obrovská zkušenost. Celá Brigáda 2506 se doopravdy semkla – vždyť jsme také měli nepřátele denodenně na očích. Ani jednou jsme neklesli na mysli,“ popisuje José Rafael Montalvo.
MÁM PRO VÁS DOBROU ZPRÁVU. NEPOPRAVÍME VÁS
„Dva dny po soudu se v naší chodbě věznice najednou ve dvě hodiny v noci objevil sám Fidel Castro. Zaklepal, otevřel dveře a říká nám: ‚Jak se máte? Chovají se k vám dobře? Jak se cítíte, dávají vám dostatek jídla?‘ Jako by to byl náš nejlepší přítel,“ vzpomíná „žabí muž“ Eduardo Zayas-Bazán. „Oznámil nám: ‚Mám pro vás dobrou zprávu: nepopravíme vás, nikoho z vás nezabijeme.‘“
„Uběhly dva dny od soudu a v naší chodbě věznice, kde bylo něco přes sto vězňů, se najednou ve dvě hodiny v noci objevil Fidel Castro. Zaklepal, otevřel dveře a říká nám: ‚Jak se máte? Chovají se k vám dobře? Jak se cítíte, dávají vám dostatek jídla?‘ Jakoby to byl náš nejlepší přítel. Řečnil tam přibližně dvě hodiny a jedna z vůbec prvních věcí, co nám oznámil, bylo: ‚Mám pro vás dobrou zprávu. Nepopravíme vás, nikoho z vás nezabijeme. Ale dostanete všichni třicet let natvrdo. Ledaže by za vás vláda Spojených států amerických zaplatila výkupné ve výší 62 milionů dolarů. Protože to, co jste spáchali, je odporné…‘ A tak dále. Řekl: ‚Proběhne to následovně: Za tři nejvýše postavené vojáky zaplatí 500 tisíc dolarů za každého. Ti bohatší z vás zaplatí každý 100 tisíc dolarů,‘ takových nás bylo tak 120 až 140. ‚A ten zbytek bude za 50 nebo 25 tisíc dolarů za kus.‘ Když jsme to slyšeli, hned jsme si říkali, že tohle přece nemůže vyjít a že tady strávíme dalších třicet let života.“
Eduardo rovnou dodává, že zaplacení takové částky se zajatcům zdálo jako naprosto nemožné. Mysleli, že je čeká 30 let v kubánském vězení. Znovu se spletli.
V prosinci 1962 je naložili a odvezli zpět na pláž Girón, která byla svědkem největších masakrů. „Já jsem přesvědčen, že nás tam vezli, aby nás popravili, bylo nás čtyři sta nebo pět set. Ale někdo asi musel Fidelu Castrovi říct: ‚Nemůžeme přece povraždit tolik lidí,‘“ vzpomíná Eduardo. Nepopravili je. Tedy alespoň ne všechny. Ti, kteří přežili události před dokončením vyjednávání s USA, se na svobodu dostali postupně od dubna do prosince 1962 díky dojednané výměně. Za propuštění zadržených kubánská vláda dostala mimo jiné peníze, oblečení a léky v celkové výši 53 milionů dolarů. Humberto López Saldaña vzpomíná, jak když je vezli k letadlu, projížděli týmiž vesnicemi, jejichž obyvatelé jim ve dnech po neúspěšné invaze přáli oprátku. „Tentokrát už to byla o poznání jiná hesla. ‚Vraťte se!‘ Je zajímavé, jak se smýšlení lidí změnilo za tak krátkou dobudobu,“ shrnuje.
Ani po propuštění z kubánského vězení a návratu do USA pro řadu účastníků neúspěšné invaze boj neskončil: „Více než 300 osvobozených členů Brigády 2506 později narukovalo do americké armády. Ta touha osvobodit Kubu nás neopouštěla. A dnes po 70 letech je to úplně stejné,“ hrdě popisuje Humberto López Saldaña. „Byli jsme tam z jediného důvodu a ten byl velmi prostý – osvobodit Kubu a pak v ní žít jako ve svobodné zemi,“ popisuje v takřka vojenské stručnosti Humberto Díaz Argüelles.
Po návratu na Floridu na něj čekala celá rodina, stůl se prohýbal jídlem. Humberto ale místo toho v ložnici skákal na posteli štěstím. Po několik dalších desítek let stejně jako většina z těch, kteří vystupovali v tomto příběhu, nikomu své zážitky ze Zátoky sviní nevyprávěl. Stejně jako všichni ostatní je totiž považoval za samozřejmost. Stejně jako všichni ostatní se necítil jako hrdina. „Dobrých třicet let to nikoho nezajímalo a my, kteří jsme to zažili, jsme si to vyprávěli jen mezi sebou,“ hodnotí Humberto Díaz Argüelles. „Teď se ale lidé o naše osudy postupně začínají zajímat a chtějí vědět, jaké to bylo v Zátoce sviní…“
