Výjimečný příběh objevili a zpracovali žáci ze základní školy Smolkova z Prahy 12. Natočili vzpomínky lékaře, chirurga, který pracuje ve Fakultní nemocnici v Motole. Edib Jaganjac pochází z Bosny a Hercegoviny.
Seděl na chodbě s pistolí a bránil rodinu
Edib Jaganjac se narodil v roce 1957 v Sarajevu. V osmadvaceti se oženil, narodila se jim dcera Sára a Nina. Pět let studoval chirurgii na lékařské fakultě v Sarajevu. Dne 6. dubna 1992 začalo obléhání města srbskými vojsky: „První dny války chodily před mým domem srbské jednotky, které zrovna někoho zabily. A jdou k nám. Já jsem tam, moje žena, moje děti, takže jsem dal ženu a děti do pokoje na stranu obrácenou od ulice. Vzal jsem pistoli, sednul jsem si na chodbu přede dveřmi a řekl jsem si, že když někdo přijde, tak ho zastřelím. Mě zabijí, ale nezabijí moji rodinu jen tak zadarmo,“ popisuje dramatické chvíle prvních dnů války. Rodina měla obrovské štěstí a nikdo je v domě neobjevil. Jeho manželce se s dětmi podařilo dostat z města a utekli do Srbska.
Během války v Bosně a Hercegovině (1992–1995) se Edib Jaganac stal styčným důstojníkem ministerstva zdravotnictví a s obrovským nasazením pracoval jako chirurg v nemocnici v Sarajevu. Zachránil tu mnoho lidských životů. V letech 1993–1995 spolupracoval s českou humanitární organizací Člověk v tísni. Téměř dva roky neopustil budovu nemocnice, během tohoto období mnohokrát zažil bombardování. Edib Jaganjac v roce 1993 ze Sarajeva odešel a se svou rodinou se setkal až v Praze, kde od té doby žijí.
Řád milosrdných bratří mu v roce 2019 udělil Cenu Celestýna Opitze za celoživotní službu lékaře a zvláště za obětavé nasazení všech svých sil v sarajevské nemocnici v 90. letech během války.
Rudoarmějka ukradla mrkací panenku
Žáci ze strančické základní školy vyzpovídali skoro devadesátiletou Jaromíru Fassmannovou. I ona před mnoha lety navštěvovala jejich školu ve Strančicích.
Vzpomínala na svoji spolužačku a kamarádku Evu Roubíčkovou. Jednou ve třídě Eva prohlásila, že druhý den už nepřijde do školy. Pak ji viděli na ulici s malým kufrem a panenkou, zamávali si, ale už se nikdy v životě neviděli. Eva Roubíčková, dívenka z židovské rodiny, nastoupila do transportu a zmizela kdesi v nacistických koncentračních táborech.
Jaromíra Fassmanová dětem vyprávěla o květnovém povstání v roce 1945. Zvenku slyšeli střelbu. Pak se k nim nastěhovalo asi čtyřicet Rudoarmějců, rodina jim uvolnila tři pokoje. Ruští vojáci se prý chovali srdečně a slušně, zvali je na společné jídlo, které si Rusové vařili z potravinové pomoci UNRRY. Rodina však společné jídlo vždy odmítla.
Jejich dvouměsíční soužití probíhalo bezproblémově až do chvíle, kdy jí jedna z vojaček jménem Valja ukradla panenku. Při odchodu si Valja vzala její nejmilejší mrkací panenku, kterou dostala od rodinných přátel. Protože otec paní Fassmannové věděl, že panenka patří jeho dceři, zeptal se přede všemi Valji, zda má svolení panenku si odnést. Paní Fassmannová panenku nakonec Valje věnovala.
Otec paní Fassmannové pocházel ze sedlácké rodiny. Její strýc odmítl odevzdat majetek do JZD, statek jim byl nakonec zabaven. Maminka se narodila v USA v Clevelandu, kde část její rodiny žila. Právě to byly důvody, proč komunistické úřady dívce s takovými „kádrovými předpoklady“ nedovolily podat si přihlášku na vysokou školu. Na přímluvu známého se dostala do kurzu laborantů v Praze na Bulovce. Až do penze pracovala v různých nemocnicích na místě kvalifikovaného laboranta. Za svými příbuznými v USA se podívala až po roce 1989.
Pomoc druhým pomáhá i nám samotným
Žáci z pražské základní školy Zárubova vyzpovídali šestatřicetiletou archeoložku Viktorii Čisťakovou, která pochází z Ukrajiny. Narodila se v roce 1987 v přístavní Oděse, její tatínek byl námořníkem. Po rozvodu rodičů se s maminkou, vystudovanou specialistkou IT se zaměřením na jaderné technologie, přestěhovala za příbuznými do Energodaru v Záporoží. Město je proslulé jednou z největších jaderných elektráren na světě. V současné době toto místo stále okupují Rusové.
Maminka se s dcerou později přestěhovaly kvůli práci a studiu do Prahy: „Byla jsem hrozně smutná, že opouštím svou rodinu. Nějaké slzy dokonce byly, když jsme odjížděli. Neuměla jsem češtinu, odjížděla jsem do neznáma. Ale zároveň jsem asi dobrodružnější povaha, takže jsem se těšila na něco nového,“ vypráví Viktorie žákům deváté třídy, kteří se jí ptali, jestli byla překvapena ruským útokem.
Podle ní rusko-ukrajinské vztahy byly velmi napjaté už před anexí Krymu v roce 2014. Ta ji ale úplně nepřekvapila: „Krym je velmi specifické prostředí. Je opravdu ruskojazyčný, prostě samostatné území, které sice podléhá správě Kyjeva, ale má spoustu výhod, co se týče kulturního sebeurčení nebo i ekonomických výhod. Proto mě to překvapilo, protože jsem si říkala, tak co chtějí víc?“
Viktoria se aktivně zapojuje do pomoci Ukrajině: „Upřímně řečeno, šok z té války byl natolik strašný, tak intenzivní, že mě to hluboce zasáhlo. Nejsem typ citlivého člověka, ale zrovna tohle mě semlelo od A do Z, převrátilo celý můj život naruby, v co jsem věřila a v co jsem doufala nebo v čem jsem vyrůstala.“
„Jsem z ruskojazyčné rodiny, mám ráda ruskou literaturu, měli jsme to hrozně rádi, ale tohle bylo něco, co mě semlelo. A na Ukrajině mám rodinu, babičku, taťku...“
Viktorie Čisťaková říká, že když se rozhodla pomáhat druhým, vlastně pomáhá i sama sobě. „Pomoc dobrovolníků bylo něco, co mi pomohlo se s tím v prvních měsících vyrovnat. Protože nejsem voják, bohužel, nejsem ani lékař, nemohla jsem tam jít bojovat nebo jinak se zapojit do boje, a protože už mám české občanství, tak jsem aspoň jela na hranice pomáhat uprchlíkům překládat.“ S manželem organizuje charitativní sbírky a aukce pro ukrajinskou ambasádu. Za výtěžek se pořídilo například vybavení pro armádu. Na závěr se jí žáci ptali, jestli si díky válce něco zvláštního uvědomila. „Radujme se z každého dne, to mě ta válka opravdu naučila,“ odpověděla Viktorie Čisťaková.
