Každé město má svoje fotografie ze dnů osvobození. V regionálních novinách se každoročně opakují stejné snímky, protože 77 let po válce se neznámé fotografie objevují jen výjimečně. Někdy se k nim ale přihlásí neznámé příběhy. To je i případ květnových fotografií z roku 1945 z Pardubic.
Evě Kopecké bylo dvaadvacet let, když skončila válka. Žila se svými rodiči a sourozenci v Pardubicích v domě u železniční trati nedaleko kaple svaté Anny. Z oken jejich domu bylo vidět na vlakové seřadiště i tehdejší nádraží. A tak Eva pozorovala přesouvající se vojenskou techniku i vagóny plné vězňů, nadšené německé vojáky jedoucí do války i mrzáky vracející se zpět. Rodině Kopeckých se nevyhnulo zatýkání ani bombardování, a protože otec i bratr Evy byli vášniví fotografové, zachovalo se v jejich rodinném albu unikátní svědectví pardubické historie.
Před okny stál vlak plný britských vojáků
Pro Pardubice skončila okupace 8. května 1945, kdy německý starosta Stumpf předal správu města do rukou revolučního národního výboru. Ten samý den zastavil na vlakovém seřadišti přímo před domem Kopeckých osobní vlak plný válečných zajatců, kteří se vraceli z internačních táborů od Bruntálu a Jeseníku. Vlak stál na seřadišti až do večera a budil v radostném ovzduší konce války velkou pozornost. „Vojáci postávali kolem vlaku a naši lidi k nim přicházeli a chtěli se s nimi bavit, ale anglicky neuměl tenkrát skoro nikdo,“ vzpomínala Eva Kopecká.
„Můj bratr Vladimír se učil angličtinu na gymnáziu, bylo mu šestnáct a musel u všeho být. Tak tam taky šel a snažil se s nimi dohovořit. Navečer pak pustili vlak dál a Vladimír se vrátil domů.“ Vlak ale daleko nedojel, kvůli přetížené trati ho odmítli pustit dál na Prahu.
„Seděli jsme u večeře a měli otevřená okna. Městský rozhlas hlásil, že u nás uvízli britští váleční zajatci a prosili občany, kdo má tu možnost, ať je u sebe ubytuje. Za chvíli zvonil někdo u branky a oni to byli tři z těch Britů, s kterými se odpoledne Vláďa bavil u kolejí, a jestli by prý u nás mohli pár dní zůstat.“ vzpomínala Eva Kopecká.
Rodiče souhlasili a vyčlenili jim jeden pokoj s rozkládacím gaučem. „Hned prosili, jestli by se mohli vykoupat. My měli tenkrát v koupelně ten největší Siemens bojler a tak se mohli pohodlně umýt všichni tři. Maminka jim mezi tím připravila večeři,“ vyprávěla Eva Kopecká.
Charles si psal válečný deník
U večeře se britští hosté představili a Vladimír zbytku rodiny přetlumočil jejich příběh. Albert Stockwell, Charles Miller a Stanley Wilkin byli zajati už v květnu 1940 u Dunkerque. Zbytek války prožili v různých táborech na území dnešního Polska, poslední měsíce pak v Mikulovicích u Jeseníku a Bruntálu. Charles Miller si psal během zajetí deník, a v něm se můžeme dočíst:
„Na začátku května jsme se od strážného dozvěděli, že se blíží Rusové, pro něho byla situace beznadějná a chtěl utéct. Choval se k nám vždycky dobře a tak jsme se domluvili, že půjdeme všichni a že ho ochráníme před komplikacemi, vzali jsme mu ale pušku a náboje. Dva dny jsme pak s brašnami pochodovali západním směrem, až jsme došli k nějakému vlaku. Stál ve směru, kterým my potřebovali jet. Dva naši chlapci si šli do lokomotivy promluvit se strojvedoucím, který neměl jinou možnost, než nás vzít tam, kam jsme chtěli. V první velké stanici jsme zajeli na odstavnou kolej a byli přivítáni místními lidmi s otevřenou náručí. To město se jmenovalo Pardubice.“
Vladimír vodil britské vojáky po památkách i rozvalinách
Šestnáctiletý gymnazista Vladimír Kopecký se stal skvělým průvodcem pro trojici britských vojáků. Provedl je nejen starými Pardubicemi, ale vzal je i na místa zničená spojeneckým bombardováním z léta předchozího roku. Vladimír byl nadšený fotograf a ze snímků, které tehdy udělal, je vidět, že vzal své nové britské přátele na letiště, kde před zničenými hangáry stály nepoškozené letouny Messerschmitt. Přímo ve městě byli svědky poválečného účtování.
„Od Holic šli zajatí Němci, kteří tam řádili ještě po vyhlášení míru,“ vzpomínala na nehezké okamžiky z konce války Eva Kopecká.
„Šli těch dvacet kilometrů pěšky, naboso, bez košil jen v kalhotách a vepředu nesli velký obraz Hitlera s probodanýma očima. Šli směrem k nádraží, odkud je měli někam odvézt. Městský rozhlas žádal občany, aby se chovali, jak se sluší na vyspělé občany demokratické republiky a zdrželi se nedůstojného jednání. Samozřejmě, že zde zvítězila spodina se svojí brutalitou, ale často se přidali i inteligenti. Jak ti zajatci přicházeli, museli před nádražím na rozložené plachty odevzdat hodinky, peníze a prsteny a pak šli uličkou mezi lidmi do sklepa nádraží. Lidi na ně křičeli a plivali a na štose cihel tam stál profesor z obchodní akademie a ten je mlátil po hlavách tyčkou z plotu. Styděla jsem se za naše lidi!“ Charles Miller si tuto událost také zaznamenal do deníku.
„Chytili asi nějaké příslušníky SS a udělali s nimi takzvanou uličku. Rozuměl jsem náladám českých lidí, kteří trpěli pod německou okupací, ale nechápal jsem, proč se do toho zapojili taky někteří naši hoši.“
Britské i americké vlajky vlály v osvobozených Pardubicích
Po čtyřech dnech byli britští vojáci rozmístění po pardubických rodinách vyzváni, aby se v sobotu 12. května dopoledne shromáždili na náměstí před radnicí. Vladimír, Eva i jejich sestra Marie Kopecká se s novými přáteli těžko loučili. Vladimír vše fotografoval do poslední chvíle a tak například zdokumentoval, jak se na Pernštýnském náměstí před domem U Jonáše řadí do trojstupu vojáci s britskými vlajkami v rukách. Na fotografiích jsou vidět i další vlajky: československá, sovětská i americká s hvězdami a pruhy.
Hodinu po poledni měl k odjíždějícím zahraničním vojákům promluvit starosta Antonín Blahout. Slavnostní projevy pak zněly v češtině i angličtině a na závěr zahrála přizvaná kapela tři hymny – britskou, americkou a československou. Průvod se pak v čele s hudbou vydal ve spořádaném tvaru na nádraží. Na Vladimírových fotografiích jsou v popředí zachyceni i tři důstojníci, dva sovětští a jeden britský.
Noviny „Východočeský kraj" ve zvláštním vydání z 15. května 1945 o této slavnosti píše jako o slavnostním rozloučení s vojáky Britského impéria, kteří na své cestě domů ze zajateckých táborů byli ve městě po čtyři dny ubytovaní. Byli to údajně zajatci ze všech možných bojišť, Angličané, Skotové a Novozélanďané.
Po příjezdu do Prahy pak tři dny bydleli v hotelu Ambassador, než se letecky po pěti válečných letech konečně vrátili zpátky do vlasti.
Po Britech se ke Kopeckým nastěhovali Sověti
Do Pardubic mezi tím přijížděly první vozy Sovětské armády. „Přijeli i do naší ulice, nákladní auta plná kořisti, my jsme jim říkali berušky,“ vzpomínala Eva Kopecká. „Vykradli místní sokolovnu a auto měli plné židlí se sokolským znakem. Sousedka Hájková hrála na foukací harmoniku, vyšla na ulici a zahrála jim nějaké ty jejich častušky. To se jim líbilo a tak v naší ulici zůstali. Večer pak zvonili u branky, že se k nám jdou vyspat.
Tatínkovi nedovolili zamknout branku a hrnuli se nahoru do velkého pokoje. Otevřeli všechna okna a pustili si naplno rádio. Maminka před nimi schovala hodiny a nás se sestrou zamkla v druhém patře, protože ještě před příjezdem sovětské armády přicházeli zvěsti o znásilňování a krádežích. Ti tři důstojníci si nahoru přinesli zelený špek a bajonetem z něj oškrabávali plíseň přímo na pianě.“ Tři sovětští důstojníci si ustlali na rozkládacím gauči a prostým vojákům, kteří přišli s nimi, vykázali místo v kuchyni na dlaždičkách. U Kopeckých se ale zdrželi jen tu jednu noc a nad ránem bez rozloučení odjeli.
Vladimír toužil vidět Anglii
Při loučení s britskými hosty si Vladimír vyměnil adresu a první dopis na sebe nenechal dlouho čekat. Psal si několik let se Stanleym Wilkinem a Charlesem Millerem a věřil, že se za nimi do Anglie brzy vypraví. Od Stanleyho byl několikrát pozván: „Vláďo, ve svém dopise také píšeš, že není lehké se dostat do Británie, a já vím, že ještě několik let nebudeš schopen sem přijet, ale já si vždy budu přát, abys věděl, že mé pozvání do
Anglie bude platit po celý tvůj život, a navíc jsi ještě mladý, tak neztrácej odvahu, protože jednoho dne se sem do Skotska určitě dostaneš, ty nebo také tvoje sestry!“ Korespondence ale postupem času řídla, až zcela utichla, umlčena strachem, který padl na země východní Evropy s nástupem železné opony.
Vladimír Kopecký se dostal do Velké Británie až po sametové revoluci po čtyřiceti letech. Při cestě do Edinburghu našel vdovu po již zesnulém Stanleym Wilkinovi. Navštívil ji a popovídali si o jejím manželovi. A po několika dalších letech se mu ozval syn druhého britského přítele Charlese Millera - Mike. Ten zdědil deník svého otce a pátral po jeho válečném příběhu. Během cesty po Evropě se pár měsíců po prvním dopisu s Vladimírem také setkali.
Trpká pachuť očekávané svobody
Eva Kopecká vzpomínala na den, kdy se svými sourozenci vyprovázela britské přátele: „V noci předtím hrozně pršelo, a když jsme se pak z nádraží vraceli Sladkovského ulicí domů, leželi všude v blátě vlaječky států, kterými byla den předtím ta ulice vyzdobená.
„Dívala jsem se na to a viděla v tom budoucnost, která nás čeká, taky tak zmoklou a v blátě. A netrvalo dlouho a začalo to. Vedoucí lidé v úřadech a podnicích byli posíláni na dovolenou, kdekdo udával kdekoho, nejistota, strach co bude. A bylo, co bylo!“.
Tak uzavřela své vyprávění pro Paměť národa Eva Kopecká. Fotografie jejího bratra Vladimíra Kopeckého z květnových dnů roku 1945, na kterých byly jasně viditelné britské a americké vlajky, nebyly v dobách komunistických vlád nikterak žádoucí, objevily se až po roce 1989 a jejich příběh byl po čtyřiceti letech téměř zapomenut. Vladimír Kopecký zemřel v Praze v březnu roku 2016 a jeho sestra Eva v listopadu o tři roky později.
