„Kam se budeme stěhovat, kam nás dají, to nikdo netušil. Stěhovala se spousta lidu a nevědělo se, co s nimi bude. Nám se šlo lehčeji, protože jsme neměli žádnou nemovitost, tatínek byl zaměstnanec. Sedláci nebo chalupníci na tom byli hůř, museli tady všechno nechat,“ vzpomínala na vynucený odchod z prostoru budovaného cvičiště Jaroslava Řeháková z Neveklova. „Co si smíte vzít, určili Němci. Když se jim líbil nějaký lepší kus nábytku, nechali si ho. Dovolili nám vzít si třeba drůbež nebo otop, drobné věci. Na takovéhle krámy jsme měli jedno auto, další na nábytek.“
Po zabrání Sudet a okupaci zbylého česko-moravského prostoru nacisté počítali s postupnou germanizací protektorátu. Většinově české území nejprve měly rozbít „klíny“ německého osídlení, ty se pak měly dál rozšiřovat.
V březnu 1940 okupační správa přijala plán tzv. německého zemského mostu od severu k Praze, tedy plán poněmčení území mezi Prahou a Litoměřicemi.
Vedle toho měla vzniknout také „německá přehrada“ vedoucí přes Prahu, Jihlavu, Brno, Olomouc až k Ostravě s cílem oddělit od sebe severní a jižní část protektorátu.
Brzy poté nacistické orgány vyhlásily nejprve rozšíření vojenských cvičišť převzatých od československé armády – v Milovicích, Brdech a na Vyškovsku. Všude přitom docházelo k vysidlování okolních vesnic. Výhodou pro okupanty bylo, že přesidlovací politiku tu částečně kryl vojenský účel a vyvlastňování mohlo probíhat podle zákona o vyvlastnění z důvodů obrany státu. S ohledem na výše zmíněný plán pak nacisté vytipovali i území pro zcela nové vojenské cvičiště: volba padla na Benešovsko, Neveklovsko a Sedlčansko. V roce 1942 se tak rozběhla největší vysidlovací akce v dějinách protektorátu.
Okres bude použit „ke zvláštním účelům“
Výcvikový prostor SS Benešov (později přejmenovaný na Výcvikový prostor SS Čechy) sahal v severojižním směru od Sázavy po Sedlčany, v západovýchodním pak od Vltavy po Benešov, dohromady zahrnoval 441 km². Z vojenského a strategického hlediska šlo o celoevropsky důležité cvičiště, o jeho významu svědčí například i to, že v zámku v Nalžovicích nacisté zřídili nejvyšší soud pro příslušníky SS z celé Evropy. Velitelství výcvikového prostoru sídlilo nejprve v Benešově, poté na zámku Konopiště. Na celém území platily německé říšské zákony. Oblast byla rozděleno do několika zón, z nichž se po etapách museli vystěhovat místní občané. Celkem se vysídlení dotklo 65 obcí a 144 osad, 5 682 domů, 30 986 osob.
Do tzv. I. zóny spadala i obec Rabyně na pravém břehu dnešní Slapské přehrady a k ní náležející osada Nedvězí. V tamním mlýně přišel v červenci 1941 na svět Miroslav Picek. Bylo mu necelého půl roku, když se krajem začaly šířit zvěsti, že se cosi chystá a neveklovský okres bude použit „ke zvláštním účelům“. Teprve 15. března 1942 se věc vyjasnila. Objevily se vyhlášky nařizující vystěhování prvních 16 vesnic, termín: 15. září 1942.
Na vyhledání nového domova a stěhování v době žní, kdy sedláci ještě museli sklidit úrodu, tak obyvatelé dostali půl roku. Miroslavův dědeček, mlynář František Janák, obdržel nařízení o vyvlastnění mlýna, rodina si ale mohla odvézt svůj majetek – ne všichni vystěhovalci z pozdějších etap měli podobné štěstí.
Své věci stěhovali přívozem přes Vltavu do velkostatku Záhoří ve Slapech; tak jako většina vystěhovaných hledali nový domov co nejblíže vysidlované oblasti. I statek v Záhoří ovšem již předtím zabrali Němci a všechno, co mohlo být k užitku včetně dobytka, odvezli do Německa. V prázdných hospodářských budovách se pak mohli ubytovat lidé.
„Nastěhovali nás do bývalé drůbežárny. Dědeček s tátou to nejdřív vyčistili a vyvápnili, pak jsme se teprve mohli nastěhovat.“
A zatímco Miroslavova rodina si zvykala na nové bydliště, na druhém břehu Vltavy se začalo s budováním vojenského cvičiště „SS-Truppenübungsplatz Beneschau“. Bylo určené pro výcvik ozbrojených jednotek SS, ty tu měly své „školy“ – dělostřeleckou, ženijní, školu pancéřových granátníků či školu stíhačů tanků – a také své palebné zóny, ve kterých jako terče nejednou posloužily opuštěné domy. „Myslím, že vojáci, kteří tam prodělávali výcvik, pak jezdili rovnou na frontu,“ říká Miroslav Picek. „Jezdili tam na prázdniny i mladíci z Hitlerjugend. Měli tam cvičení, hráli si tam na vojáky, kopali zákopy a učili se střílet.“
Ženské praly esesákům prádlo
Vyvlastněné statky a zemědělské usedlosti nacisté přeměnili v tzv. SS-Hofy (SS-dvory). Zde se zajišťovala zemědělská produkce a zásobování německých jednotek potravinami, zároveň se SS-Hofy využívaly jako sídla pro zasloužilé důstojníky SS. Zpočátku se pro práci na dvorech počítalo s vězni koncentračních táborů, později nacisté zjistili, že pro zajištění nutné infrastruktury potřebují více zkušených pracovníků. Zatímco z I. zóny tak musela odejít skutečně naprostá většina původních obyvatel, během dalších etap se vystěhovávali především sedláci a větší část řemeslníků či dělníků směla – anebo musela – zůstat.
V Neveklově vystěhovaném k 31. prosinci 1943 zůstaly třeba rodiny krejčího, pekaře, kováře či sedláře. „Jelikož otec byl krejčím, chtěli, aby tady zůstal. Potřebovali ševce, obuvníky a další profese,“ vysvětluje Jaroslav Škarvan. Na nepříjemné návštěvy německých důstojníků, kteří jeho otce chodili přesvědčovat v doprovodu jakéhosi Čecha, si vzpomíná dobře. V době odsunu neveklovských obyvatel mu bylo 11 let.
„Maminka plakala, oni nám vyhrožovali, že jestli tatínek nebude šít pro Němce... Takže jsme zůstali ve vystěhovaném Neveklově a byli jsme tady skoro jako zajatí. Nikam jsme nemohli.“
Jaroslavův otec pak v německé dílně opravoval esesákům mundúry. Protější stranu ulice Pražská, ve které Škarvanovi žili, museli pro příslušníky jednotek SS uvolnit i ti Češi, kteří v Neveklově mohli zůstat. „Museli se sestěhovat do bytů na tu stranu ulice, kde jsme byli my. Naproti nám potom byli ti vojáci. Nebyli tam ale soustavně. Bydleli tam vždycky po dobu cvičení a pak šli do války.“
Podle Jaroslavových vzpomínek měli němečtí vojáci zakázáno vstupovat do bytů, kde bydleli Češi, nebo se s nimi kontaktovat. To se ale porušovalo. „Oni ti vojáci byli taky chudáci. Chodili po domech za ženskými, aby jim vypraly nějaké to osobní prádlo. Tak jim vypraly,“ vypráví a pokračuje, že u nich doma vojáci zvonili, když potřebovali krejčího. „Jednou večer u nás byl jeden vojáček. Mluvil česky, protože byl z pohraničí. Bylo mu 17 let a moji maminku jeho příběh rozplakal. Vyprávěl totiž, že je vzali na práci, že půjdou kopat zákopy. Musel jít, naložili je a odvezli. Jenže pak je začali oblékat do vojenského mundúru – a na vojnu!“
Když se po konci války vysídlení neveklovští vraceli, někteří prý vyčítali těm, kteří zůstali, kolaboraci s nacisty. „Byl to ale úplný nesmysl. Táta takovým lidem říkal, že oni přece taky pracovali v továrnách a provozech, které obsadili Němci. Stejně jako ti, kteří tady museli zůstat. Nebyl v tom rozdíl,“ říká Jaroslav Škarvan.
Na stavbě vyhlazovacího tábora se nepodílet!
V prostoru cvičiště zůstala po celou válku také rodina Františka Dvořáka z Příčov u Sedlčan. Přímo v Sedlčanech se usídlil dělostřelecký pluk, ke kterému postupně nastoupilo kolem pěti tisíc příslušníků SS. Ti zabrali polovinu města, ve druhé zůstali Češi. Obě části rozdělovala závora, u ní hlídaly ozbrojené hlídky. Češi pro pohyb ve vojenském prostoru museli mít vystavené průkazy, jedenáctiletý František ho potřeboval i k cestě do školy.
Františkovu maminku nacisté nasadili na práci v příčovském SS-Hofu, otec byl zaměstnán tak jako dřív v kamenolomu, nyní ovšem pro potřeby třetí říše. Oba pracovali velmi těžce, do práce museli docházet každý den včetně sobot a nedělí, důvodem pro přerušení prací nebylo ani špatné počasí.
Kámen z kamenolomu, kde pod esesáckým vedením pracoval Františkův otec, sloužil například i pro stavbu silnice na Prahu, k dostavbě Štěchovické přehrady, ale také pro základy dřevěných baráků v pracovních a koncentračních táborech. Těch vznikla na zabraném území celá řada. V Břežanech vyrostl pracovní tábor pro lidi, kteří se vyhýbali práci pro Němce či ji sabotovali; pobočky měl v Tvoršovicích, Lešanech, Krhanicích nebo Vrchotových Janovicích. V Bystřici u Benešova fungoval od podzimu 1944 zvláštní lágr pro židovské „míšence“ a manžele židovek, kteří se odmítli rozvést. V Chlumu u Nalžovic nebo v Lešanech nacisté věznili provinilé příslušníky SS. Zřejmě vůbec nejdrsnějším lágrem na území cvičiště byla pobočka KT Flossenbürg v Hradišťku. Tímto koncentračním táborem prošlo na 500 odbojářů ze západní Evropy a mnoho z nich tu bylo na konci války zastřeleno.
Týden věznění na velitelství jednoho z táborů ostatně prožil i Františkův otec pracující v kamenolomu. „Táta a ještě jeden, co spolu pracovali v lomu, viděli, že se tam staví komíny. Další den proto nepřišli do práce,“ přibližuje otcovo dilema syn, podle něhož otec zřejmě v té době již měl povědomí o polských vyhlazovacích táborech a obával se, že se podílí na stavbě podobného tábora v Čechách.
„Hned si pro ně přijeli a odvezli je na komandaturu. Dostali výprask a pustili je až po týdnu. Vůbec jsme nevěděli, jestli se táta vrátí. Moc o tom pak nemluvil, jen že je zbili.“
I přes tuto otřesnou zkušenost se ani Dvořákovi kontaktu s Němci zcela nevyhýbali. Podle Františka Dvořáka si většina příslušníků SS Čechů nevšímala, někteří se chovali vstřícně a pouštěli se s Čechy do výměnného obchodu. Za krajíc chleba a dvě vejce, která prý sebral na SS-Hofu, byl František schopen získat chlebník plný tabáku a cigaret pro svého otce. Němci měli koncem války už velký nedostatek potravin, zato ale – jak říká – dostávali velkorysé příděly tabáku, který byl pro Čechy nedostatkový.
Obnova trvala několik let
V souvislosti s vývojem válečné situace začali nacisté už na jaře 1944 s postupným opevňováním cvičiště a v samém závěru války se přípravy k obraně ještě vystupňovaly. Němci tu kopali zákopy a protitankové příkopy, budovali zátarasy na silnicích, podminovali cesty i důležité mosty. Připravovalo se i vyhození stavidel rybníků do vzduchu tak, aby došlo k zaplavení určeného území. Ještě v květnu 1945 tu setrvávalo až 30 tisíc příslušníků SS a tyto jednotky představovaly jednu z hlavních hrozeb pro pražské povstání, proti němuž pak také skutečně zasáhly.
Teprve v noci z 8. na 9. května, tedy už po podpisu německé kapitulace, bylo cvičiště spěšně vyklizeno a jednotky SS prchaly před Rudou armádou přes Vltavu, aby se co nejdříve dostaly do amerického zajetí.
Do opuštěných domů v nyní již bývalém vojenském prostoru se pak začali vracet původní obyvatelé. Zpočátku spontánně, později na základě vyhlášky, kterou vydala Benešova vláda. „Koncem června už jsme byli přestěhovaní zpátky doma,“ vzpomínala na návrat do Neveklova Jaroslava Řeháková zmíněná v úvodu článku.
„Nebyla tam okna, dveře, nebylo tam nic. Přesto to bylo hezké. Lidi si uměli pomáhat. Na náměstí byly navezené haldy materiálu, sporáky, nábytek. Kdo co potřeboval, mohl si vzít.“
V rámci Česka kraj patřil k válkou nejvíc poničeným oblastem. Téměř tři tisíce domů byly zcela zničeny nebo těžce poškozeny. V domech, které zůstaly stát, bylo jako v Jaroslavině případě zcela stopeno dřevěné vybavení včetně podlah a oken. Studně byly znečištěné a plné zbraní i munice, lesy zaminované, zanedbaná pole se musela znovu vyklučit. Těžce poškozena byla i infrastruktura: elektrická vedení, kanalizace, cesty.
Obnova Benešovska trvala několik let a navrátilci se při opravách svého majetku potýkali i s poválečným nedostatkem stavebního materiálu. „Stálo to dost úsilí a pak přišla kolektivizace zemědělství…“ shrnuje lapidárně Miroslav Picek, jehož rodina se už do mlýna v Nedvězí nevrátila. Mnozí se tak jako oni raději rozhodli hledat si nové domovy, někteří využili přednostního práva na majetky po odsunutých Němcích v pohraničí.
