Před deseti lety jsem ho navštívil v jeho bytě v Letňanech. Měl jsem tak možnost poznat tohoto skromného a milého člověka. Pouhá jeho přítomnost, vstřícnost, způsob, jakým si přisedl bez ostychu a odstupu ke mně na gauč, to byla ta „obyčejná člověčina“, co mne k němu poutala, co k němu přitahovalo tisíce dětí, kterým se vytrvale a usilovně během svého života věnoval.
Vždyť ještě ve svých 95 letech neseděl doma, nečekal v poradně nebo ordinaci, nýbrž přicházel mezi děti a učitelky do místní mateřské školky a pomáhal jim překonávat problémy řeči.
„Moc by mne mrzelo, kdybych zůstal posledním výchovným logopedem. Stále věřím tomu, že jednou přijde uvědomělý ministr školství, který pochopí, že bez výchovy řeči v rodinách a ve školách není schůdná cesta ke kultuře řeči i chování ve společnosti,“ říkal František Synek.
Poradce pro volbu povolání
František Synek vzešel z chudých poměrů. Narodil se v „masarykovský“ den 7. března roku 1916 v Hájích u Příbrami. Tatínek mu záhy zemřel, a tak musely děti odmala mamince pomáhat.
V roce 1935 ukončil studia na Učitelském ústavu v nedalekých Hořovicích a později získal učitelskou způsobilost pro obecné a měšťanské školy. Byl často překládán z místa na místo, vyučoval tak na řadě škol po celé republice a tím získával potřebnou pedagogickou praxi.
V době Protektorátu byl totálně nasazen na letišti v Německém Brodě. Na jaře 1945 pomáhal partyzánům na Vysočině a spoluzakládal národní výbory.
Po válce v letech 1946–49 se stal poradcem pro volbu povolání ve Znojmě a v Liberci. Z tohoto pracovního místa byl v roce 1949 po výstraze na hodinu propuštěn a měl být „nasazen“ do výroby.
Děti, o které stát neměl zájem
Měl však štěstí, neboť byl „uklizen“ do zvláštní školy k dětem, o které stát neměl zájem. V roce 1949 se uskutečnil z podnětu jeho profesora Miloše Sováka logopedický průzkum v Čechách a na Moravě. Nepříznivé výsledky tohoto průzkumu si vynutily zavedení logopedických školení pro učitele mateřských a základních škol. Tím došlo ke vzniku školní logopedie a František Synek se jí věnoval jako neúnavný propagátor.
Při průzkumu ho zaujala výchova levorukých dětí, spojil tak roli logopeda se soustavným sledováním levorukosti (laterality) dětí.
V roce 1966 se podařilo oběma „bojovníkům“ – Synkovi se Sovákem – osvobodit levoruké děti, které konečně mohly ve školách užívat „vrozenou“ kvalitnější ruku, a to nejen při psaní. Téhož roku František Synek ukončil svou praxi učitele zvláštní školy a krajského logopeda na Liberecku, nastoupil jako odborný asistent na Katedře speciální pedagogiky Pedagogické fakulty UK v Praze, a mohl tak pokračovat ve výzkumu a svém vzdělávání.
Vzor, cit a přirozená výchova
V roce 1969 spoluzakládal Sdružení pro pomoc mentálně postiženým (SPMP), jehož se stal předsedou, a podařilo se mu je provést normalizačním obdobím, kdy nové socialistické pojetí vzdělávání ignorovalo odborníky a praktické pedagogy. Tím bylo ohroženo i celostátní školní logopedické hnutí. Logopedie se stala součástí rezortu zdravotnictví, a tím byla odtržena od školství.
Přestaly tak oficiálně existovat výchovná logopedie a prevence poruch řeči, a začaly se „léčit“ pouze vady řeči. Tím se logopedie stala pouhou nápravou výslovnosti. František Synek si „postavil“ hlavu a stal se neutuchajícím bojovníkem za prevenci řečových poruch, tedy vlastní výchovy řeči. I dnes se podobně přou pedagogičtí psychologové s lékaři-psychiatry o to, kdo má řešit poruchy učení dětí.
Teprve v osmdesátých letech našel František Synek podporu pro své výzkumy, díky řediteli Obvodní pedagogické a psychologické poradny v Praze 3 na Žižkově Petru Klímovi. Již od sedmdesátých let mu bylo jasné, že výchova řeči v rodinách je narušována mediálními prostředky, a také učitelé že přestávají být rodičům oporou.
„Dítě potřebuje dobrý vzor řeči, kladné citové vazby a přirozenou výchovu,“ podotýkal Synek.
Záhady levorukosti
Situace se nezměnila ani po roce 1989, protože učitelé se při studiu nenaučili řešit současné problémy řeči a neuměli rodičům poradit a pomoci. Proto František Synek vydává knižní pomůcky pro rodiče „Říkáme si s dětmi“, „Kočka přede“, „Hlasy a hlásky“ a „Čí jsou písmena“. Všímá si také toho, jak se ztráta mluvené komunikace v rodině a škole projevuje poruchami čtení a psaní.
„Rozhodujícím obdobím jsou již prvé dva roky života, kdy dítě své broukání, žvatlání a zejména první slabiky a slůvka samo porovnává a upravuje podle vzoru nejbližšího a nejstálejšího, především podle řečových projevů své matky,“ vysvětluje František Synek.
Protože důkladně poznává vztah mezi potlačováním vrozené levorukosti a ztrátami a obtížemi řečovými a vzdělávacími, napsal pro rodiče rovněž knihu „Záhady levorukosti“.
O skromnosti Františka Synka nejlépe vypovídá i to, že jeho jméno v textech o české logopedii téměř nenajdete, ačkoli je autorem „Stručné historie logopedie“. Nikde se však sám nejmenuje, a to ani u autorství svých knih.
