„Mrtvý nemluví,” říkali vojákům u pohraniční roty v Záhorské Vsi jejich velitelé. Nepokrytě jim naznačovali, že když ve službě na hranici zabijí člověka, nebude se to příliš vyšetřovat. Podle oficiálních pokynů měli před výstřelem útěkáře varovat výkřikem „stůj, ruce vzhůru”. Ale neoficiální sdělení bylo jasné: mrtvý útěkář, dobrý útěkář.
Jednadvacetiletý vojín Jiří Barteček se s tím nemohl smířit. „Ne abys tam někoho zastřelil,” kladla mu na srdce maminka, než nastoupil na vojnu. „Raději tě budu navštěvovat v base. Nechceš žít s tím, že jsi zastřelil nevinného člověka.”
A tak už od prvního dne vojny plánoval svůj útěk. Přestože věděl, že jakmile se pokusí překročit hranici, z jeho kolegů a kamarádů z roty se během jediné vteřiny stanou jeho nepřátelé. Radši ho zastřelí, než aby ho nechali utéct. K tomu byli celé dva roky vychováváni.
Cesta na Západ vedla přes sever i přes jih
Jiří Barteček se narodil roku 1954 v Petrovicích u Karviné, nedaleko hranic s Polskem, kde měla jeho rodina mnoho příbuzných. Jako malý kluk v zimě vyrážel přes zamrzlou hraniční říčku Petrůvku k sousedům do Polska, kde nakupoval mléčné karamely, krówky.
Dostat se za hranici oficiálně ale nebylo tak snadné. Přestože obě země patřily k „bratrskému„ sovětskému bloku, k návštěvě příbuzných nestačil jen cestovní pas. Teta na druhé straně hranic musela napsat pozvání a národní výbor pak neochotně – a ne vždycky – vystavil jednorázovou propustku.
Už od teenagerských let tak Jiří Barteček snil o tom, že uteče na Západ. Se spolužáky na učilišti spřádali fantazie o světě, který si představovali jako na barevných obrázcích ze západních časopisů. Ale současně to byl i svět svobody, kde nad každodenním životem lidí nevládnou úředníci národního výboru se svými razítky.
V tu dobu začal Jiří s běháním, trénoval dlouhé tratě a měl stále lepší časy. Ve své vrcholné formě dokázal maraton zaběhnout za dvě a půl hodiny. Rozhodl se, že bude běhat tak dobře, aby se kvalifikoval na olympiádu, která by se mu stala vstupenkou do zahraničí. Ale pak se Bartečkovi přestěhovali z Petrovic do nedalekých Dětmarovic a tam se olympijským plánům postavila do cesty vinárna, kamarádi a děvčata. Polevil v tréninku a bylo jasné, že emigraci bude třeba naplánovat jinak.
Po vyučení pracoval na dráze a díky tomu dostal odklad nástupu na vojnu. Jeho nový plán cesty na svobodu měl vést přes Polsko. Jiřímu se podařilo získat kontakt na člověka do přístavu v Sopotech, který vlastnil rybářskou loď. Za dvě stě nebo tři sta dolarů uměl zařídit ilegální transport do Švédska.
V létě 1973 vyrazil s kamarádem Vlastíkem na dovolenou k Baltu. Stanovali u moře, setkali se s rybářem a čekali na vyplutí. Jenže Vlastík nakonec cukl. Rozhodl se pro návrat domů a Jiřímu se do emigrace samotnému nechtělo. „Potřeboval jsem parťáka. Sám bych se neodvážil.“
Další příležitost přišla o rok později. Jiřímu se podařilo získat výjezdní doložku do Jugoslávie, odkud se dalo v horách přejít do Itálie. Ale dřív, než stihl odjet, mu přišel povolávací rozkaz a povolení vycestovat mu zase sebrali. Naděje na útěk opět vzaly za své.
Se psem ve strážním koridoru
Jiří Barteček uměl dobře běhat a nebál se služebních psů – jeho bratr cvičil německého ovčáka. Tyhle okolnosti vedly k jednom z největších paradoxů jeho života: armáda ho poslala na vojnu na jihozápadní Slovensko, kde měl se zbraní v ruce a se psem po boku střežit hranici s Rakouskem.
Před Vánoci 1974 se ocitl u útvaru pohraniční stráže v Záhorské Vsi, kde je hranice tvořena řekou Moravou. Přes den mívali vojáci dobrý výhled na rakouskou stranu, kde při troše štěstí mohli v létě pozorovat Rakušanky koupající se nahoře bez.
Plán útěku měl Jiří v hlavě už po pár týdnech, musel ale počkat několik měsíců, než povýšil na místo psovoda. Každou noc ve službě seděl v dřevěné kukani napůl zakopané v zemi, ve střeženém koridoru podél řeky, který od okolní krajiny oddělovala takzvaná signální stěna tvořená dráty.
Když se drátů někdo dotkl, vyslaly signál a začal poplach. V takovém případě měli vojáci rozkaz vypustit psa, stíhat „narušitele„ a třeba ho i zastřelit. Často se ovšem stávalo, že poplach náhodou spustil třeba jen zajíc nebo bažant, který narazil do drátů.
Jiří Barteček ovšem přišel na to, jak signál v drátech na chvíli vypojit: „V signální stěně byly branky, v nichž byl uzavřený elektrický okruh. Vedla tam obyčejná dvojlinka v bílé objímce. Stačilo vzít špendlík a propíchnout tu dvojlinku. Okruh zůstal uzavřený, mohl jsi otevřít branku a jít, kam jsi chtěl. Někdy jsme si tak během noční služby chodili do vesnice pro pivo.“
Pes vyrazil do tmy
Jiří se neuměl představit, že by utekl sám, potřeboval parťáky. Během třičtvrtě roku, který strávil na vojně, dostal celkem třikrát opušťák jako odměnu za své úspěchy na závodech psovodů. O dovolenkách jezdil domů do Dětmarovic a domlouval s kamarády plán útěku.
Občas přitom až neuvěřitelně riskoval, když si na taneční zábavě přihnul a pouštěl si veřejně pusu na špacír. „Myslím, že o tom, že chci utéct, věděli úplně všichni. Kromě policajtů a mojí maminky,“ konstatuje.
Jeho parťáky se nakonec stal Libor Hykl, kamarád z Dětmarovic, a jeho spolužák Petr Gajdoš. Oba za ním v září 1975 přijeli na jihozápadní Slovensko do Záhorské Vsi. Jiří je vesničanům představil jako své kamarády, kteří jsou tu na návštěvě, protože jinak by samozřejmě přítomnost dvou cizích mladíků ve vesnici plné spolupracovníků Pohraniční stráže vzbudila podezření.
V noci ze 12. na 13. září měl Jiří službu na svém stanovišti zvaném Pět vrb. Krátce před půlnocí záměrně spustil signál na signální stěně. Pomocník vyrazil podél řeky a Jiří vypustil psa. „Běž! Drž lumpa!“ vykřikl a pes jako střela zmizel ve tmě.
Pro parťáky skryté v poli byl povel znamením, že mají přiběhnout k brance. Tam čekal Jiří, otevřel branku a pádili k řece. Pomocník i pes byli v tu chvíli už nějakých dvě stě tři sta metrů daleko. Zalarmovaná rota víc než kilometr. Cesta na svobodu byla volná. Stačilo přeplavat řeku Moravu.
Ve vlnách Moravy
Jiří zahodil vysílačku, poplašnou pistoli i náhradní zásobník do samopalu. Zbraň si ponechal, stejně jako kanady na nohou. Prvních pár metrů se brodil vodou a cítil, že proud sílí. Pak se mu řeka převalila přes hlavu. Se samopalem v ruce začal plavat. Nohama občas škrtl o dno, odrazil se a dostal ústa nad hladinu.
Nečekal, že proud bude tak strašně silný, z břehu to vypadalo, že řeka se jen líně vine krajinou. Proud ho unášel stovky metrů od místa, kde vstoupil do vody. Hučelo mu v uších, několikrát se napil, těžké boty kopaly v bahně. Temná voda všude kolem však přece jen začala klesat. Konečně zase ucítil dno pod nohama.
V tu chvíli na druhém břehu práskl výstřel a do tmy vylétla poplachová světlice. Pak další rána. Po nich osvítila krajinu bílá záře z padáčku. Na druhé straně vypukl poplach. Střelba neustávala a padáčky létaly tak, aby ani na chvíli nebyla tma. Bartečkův pes běhal kolem řeky, nikdo však ještě nevěděl přesně, co se tu vlastně děje. Volali jeho jméno, ještě nevěděli, že ze strážce hranic se právě stal jejich narušitel.
Každý ze tří kamarádů překonával řeku na vlastní pěst, nyní ale bylo načase dát se znovu dohromady. Celí mokří vyběhli směrem k Vídni. Jiří poháněl své parťáky, dokud nad ránem nepadli únavou v rezavém vraku auta.
Na prahu svobodného světa
„Rakousko je neutrální stát. Zkusíte zdrhnout, a hned vás vrátí,“ strašili je politruci na vojně. Jiří jim sice nevěřil, ale úplně jistý si být nemohl. Když za tmy následujícího večera uviděli zářící siluetu Vídně, váhali, co dál. Týden přespávali v odstavených vagonech. Dojídali zbytky po bufetech. Teprve potom se konečně přihlásili na policii.
„Jmenujete se Jiří Barteček a utekl jste z armády,„ oslovil jej česky rakouský policista v civilním obleku. Jiřímu se podlomily, zbledl a málem šel k zemi. Takže politruci říkali pravdu. Rakušáci ho vrátí do Československa a bolševici ho popraví…
„Ničeho se nebojte,” usmál se policista. „Postaráme se tu o vás.” Aniž to Jiří Barteček věděl, on a jeho dva přátelé se mezitím v Rakousku stali slavnými. Zatímco přespávali v odstavených vagonech, místní policie po nich pátrala v obavě, aby ho nezavraždili agenti komunistických tajných služeb. Jiří byl velká ryba – nejenže emigroval, ale také zběhl z armády a převedl přes hranici dva civilisty.
Když v pondělí 15. září 1975 zazvonili u Bartečkových v Dětmarovicích tři důstojníci Československé lidové armády, maminku sevřela hrůza. Byla si jistá, že Jiří je mrtvý. Vzápětí ale přišlo dojetí a radost: „Jirka žije. Jirka je na svobodě.“
Ani později od ní Jiří Barteček neuslyšel žádnou výčitku: „Jsem na tebe pyšná, Jirko. Nikoho jsi tam nezastřelil, a ještě jsi těm kurvám utekl,“ řekla mu na podzim 1978, když ho směla navštívit v Los Angeles.
Kalifornský sen
Z uprchlického tábora v Traiskirchenu zamířil Jiří Barteček do Spojených států. První rok strávil v New Yorku, učil se anglicky a pracoval v české restauraci U Ručů. V říjnu 1976 zamířil autobusem do Kalifornie, kde pracoval jako elektrikář na stavbě nových domů. Seznámil se s Mexičankou Rosou a založili rodinu.
Po sedmi letech se postavil na vlastní nohy a vybudoval prosperující stavební společnost. Mezi jeho zákazníky už léta patří řada filmových i hudebních celebrit – Petr Falk, Cher, Rick Martin a další.
Ostatně, i jeho vlastní osud nakonec našel odraz v hudebním světě. Frontman kapely Greenhorns Jan Vyčítal na motivy jeho dobrodružství složil píseň To je ta hranice. Zpívá se v ní o „padáčcích světlic a smrtících výstřelů„ a kromě několika jiných emigrantů je tu zmínka také o „vojínu Bartečkovi ve vlnách Moravy“.
