Ukrajinské Lidice. V Českém Malíně Einsatzgruppen zastřelily stovky českých lidí

Příchod předků na Volyni

Český Malín založili roku 1871 čeští přistěhovalci ze Žatecka, Lounska a Rakovnicka na Ukrajinské Volyni. Šli za lepším životem, carský režim je zpočátku podpořil například odpuštěním daní. V první vlně příchozích byli i prarodiče Antonie Kašparové, roz. Šimkové, Alois a Antonie Minaříkovi, tehdy ještě děti. Rodina zde postupně vybudovala velké hospodářství. Minaříkovi měli 16 dětí, jednou z dcer byla i maminka Antonie Helena. Po svatbě s Josefem Šimkem se usadili v nedalekém Zborově, kde kromě Čechů žili i Ukrajinci a Poláci. 25. června 1935 se jim Antonie narodila.

V červenci 1943 trávila Antonie prázdniny u babičky v Českém Malíně. Jezdila sem ráda, měla zde spoustu příbuzných, strýce, tety, sestřenice a bratrance. Babičku čekala za pár dní operace očí, tatínek Antonie pro ni měl do Malína přijet a odvézt ji do města Luck. Antonie tentokrát ale neměla stání a trvala na tom, že pojede domů dřív. Od babičky odjela 12. července. O den později už z Malína zbyly pouze doutnající trosky.

Kouř a zmar

13. července v ranních hodinách obklíčily Český Malín a vedlejší Ukrajinský Malín německé oddíly, tzv. einsatzgruppen. Vojáci prý říkali, že je přepadli banderovci. Z dochovaných svědectví několika přeživších víme, že všechny obyvatele vyhnali před domy, oddělili starce, ženy a děti od mužů. Ty pak po skupinkách odváděli do Ukrajinského Malína, kde už se střílelo. Muže a část žen nahnali po skupinkách do kostela, školy a dalších budov, které zapálili. Lidi, kteří se pokusili utéct, bez milosti stříleli. Většinu starců, žen a dětí zavedli zpět do Českého Malína. Cestou jim vojáci cynicky slibovali, že budou propuštěni. V Malíně se scénář opakoval. Mezi 374 oběťmi bylo osm Antoniiných strýců a tet, asi čtrnáct bratranců a sestřenic a babička s dědečkem. Sestřenici Marii Zajícové se podařilo utéct těsně předtím, než Němci nahnali obyvatele do stodol. Zachránil se také bratranec Vladimír Helix, který musel hnát Němci ukradený dobytek do Lucku a cestou utekl. Později vstoupil do Svobodovy armády.

Zborovští z dálky viděli kouř stoupající z hořících domů, nikdo se ale blíž neodvážil. Začalo pršet, několik dní se pak ukrývali v lese. Druhý den se muži vypravili pod rouškou noci k Malínu, viděli pouze, že celá obec shořela. O dva dny později se na místo vydali hledat příbuzné i Šimkovi s malou Antonií. Ta jako zvědavé dítě musela být tatínkovi neustále v patách. Stalo se tak, že spatřila svou babičku, sedící na lavici před jedním z domů... „Vidím ji dodnes, jak byla rozstřílená, maminku tam tatínek nepustil. Z domu zbyl jen komín a sklep,“ vzpomínala Antonie Šimková při natáčení pro Paměť národa v roce 2018. Matka se po této události zhroutila a nikdy se z ní zcela nevzpamatovala.

Roku 1944 se čeští obyvatelé Zborova zapojili do 1. československého armádního sboru Ludvíka Svobody a prošli Dukelským průsmykem. Narukoval i otec Antonie. Po válce rodina reemigrovala a usadila se na Šumpersku v obci Temenice. Nejen příběhu Antonie Kašparové se věnuje Adam Drda v nových Příbězích 20. století, pro Paměť národa jej zaznamenal Vít Lucuk.