STÍNY VELKÉHO TERORU
Narodila se roku 1923 židovské matce Ruth Bonnerové a arménskému otci Levonu Kočarjanovi, ale podstatnější pro její další život a vnímání světa kolem sebe byl nepochybně osud jejího otčíma Gevorka Alichanjana, porevolučního prvního tajemníka Komunistické strany Arménie. Ten v letech 1921-1931 působil v odpovědných funkcích na obvodních partajních výborech v Moskvě a Leningradu. Poté opět povýšil a až do osudového sedmatřicátého roku působil v aparátu svrchovaně důležitého výkonného výboru Kominterny. Poté byl v době „velkého teroru“ zatčen a 13. února 1938 popraven. Jelenina matka Ruth Bonnerová byla krátce po svém manželovi zatčena také, a když Alichanjan skončil na popravišti, ona byla jako členka rodiny vlastizrádce odsouzena k osmi letům gulagu.
Jelena tak jako patnáctiletá přišla navždy o otce a na dlouhá léta o matku. V této situaci se společně s bratrem z Moskvy přestěhovala k babičce do Leningradu. Tím se oba sourozenci vyhnuli umístění do internátu pro děti vlastizrádců, což byla zařízení, která se příliš nelišila od gulagových táborů na Sibiři. V tomto asi nejtěžším údobí jejího života jistě stojí za zmínku epizoda, kdy byla v osmé třídě vyloučena z Komsomolu – poté, co se odmítla svých pronásledovaných rodičů zříct a nenechala se donutit k tomu, aby se na celoškolské komsomolské schůzi podílela na jejich veřejném pranýřování. Po absolvování desetiletky tak dospělý život zahajovala jako uklízečka podniku bytového hospodářství. Zároveň však na Gercenově institutu večerně studovala ruský jazyk a literaturu.
Válku strávila jako zdravotní sestra v sanitních vlacích. Při jedné z nekonečných cest těchto souprav se při vzdušném náletu zažila i těžké zranění, které ji ze služby na dlouhou dobu vyřadilo a téměř ji připravilo o zrak. S tím už pak měla potíže do konce života. Do sanitních vlaků se ale vrátila a konec války uvítala 9. května 1945 nedaleko rakouského Innsbrucku – už v hodnosti poručíka Rudé armády.
DOSTUDOVALA JEN DÍKY STALINOVĚ SMRTI
Snadná pro Jelenu nebyla ani doba těsně poválečná. V letech 1947-1953 studovala dětské lékařství na leningradské medicíně. Z té byla těsně před koncem studií vyloučena za kritické výroky o tzv. „sionistickém spiknutí na ministerstvu vnitra“, ale paradoxně jí v tomto případě pomohl Stalin – svou smrtí. Už měsíc poté se mohla na fakultu vrátit. Krátce po absolutoriu začíná také s čilou literární činností.
Její přímočará odbojná povaha se dál znovu prosazovala i v 60. a počátkem 70. let minulého století. Roku 1965 sice vstoupila do strany, ale zároveň v té době pozorně sledovala tehdy počínající procesy s disidenty. Mnoha z nich se dokonce zúčastnila osobně. Při jedné z takovýchto cest po sovětských soudních síních se roku 1970 v Kaluze seznámila s akademikem Andrejem Sacharovem.
Pro další upevnění jejích nesmlouvavých společenskopolitických postojů byl rozhodující rok 1968 a Brežněvovo brutální potlačení Pražského jara – o čtyři roky později z Komunistické strany Sovětského svazu vystoupila a téhož roku 1972 se provdala za akademika Sacharova.
Když Sacharov roku 1974 získal peněžní cenu Chino del Duca, splnil se paní Bonnerové její celoživotní sen: stala se zakladatelkou fondu pomoci dětem politických vězňů, jehož základem se stal právě významný díl částky, již její manžel takto získal. O rok později Jelena Bonnerová za svého manžela v Oslo přebírala Nobelovu cenu míru. 12. května 1976 připojila svůj podpis pod zakládající listinu Moskevské helsinské skupiny. Tato nejstarší sovětská a poté ruská lidskoprávní organizace byla ostatně před pár týdny rozhodnutím soudu zlikvidována.
ZRŮDA V SUKNÍCH, KTERÁ POMLOUVÁ NAŠE ZŘÍZENÍ
V roce 1980 samozřejmě svého muže následovala do vyhnanství do tehdy uzavřeného města Gorkij. Tam byla ještě roku 1984 oblastním soudem odsouzena za pomluvy sovětského společenského a státního zřízení. Trest si odbývala tamtéž.
Přestože ještě v srpnu 1985, tedy už po nástupu Michaila Gorbačova k moci, tehdejší tajemník ÚV KSSS (a mimochodem bývalý sovětský velvyslanec v Československu) Michail Zimjanin označil za „zrůdu v sukních a poskoka imperialismu“, o rok později otec perestrojky a glasnosti do Gorkého zavolal a oběma manželům oznámil, že se mohou vrátit do metropole.
Sacharov (zemřel v roce 1989) se okamžitě zapojil do perestrojkových politických zápasů a stal se i poslancem tehdejšího Nejvyššího sovětu SSSR. Bonnerová se opět po hlavě vrhla do lidskoprávních aktivit, u nichž zůstala až do roku 2006, kdy odjela do USA za svými dětmi.
Ty tam byly nuceny emigrovat už koncem 70. let, když jim ve vlasti nebylo umožněno dostudovat. Jelena Georgijevna se tak alespoň v samém závěru svého života mohla potěšit jak se synem a dcerou, tak i s vnoučaty. Zemřela v Bostonu 18. června 2011 a její urna byla, jak si sama přála, převezena do Moskvy a pochována na Vostrjakovském hřbitově po boku svého manžela, matky a bratra.
A tady je vzpomínka Jeleny Georgijevny z roku 1970, od jednoho ze soudů se sovětskými disidenty, která ji velmi přesně charakterizuje:
„Desátý den byl vynesen rozsudek. Při jeho čtení mohlo být v soudní síni kromě zvlášť pečlivě vybrané klaky přítomno i několik přátel odsouzenců. Soudkyně Katukovová pak ortel přečetla: Pro Kuzněcova a Dymšice tresty smrti, pro ostatní kromě jednoho jediného mnohaleté tresty odnětí svobody. Kromě několika příbuzných a přátel byla v soudní síni už jen ona asi stohlavá klaka, která začala tleskat.
Přímo mě to vymrštilo do uličky mezi lavicemi a já začala křičet: „Jen fašisti mohou tleskat trestům smrti!“ Vrhli se ke mně milicionáři a snažili se mě odtáhnout směrem k soudcům. Zasáhli však příbuzní odsouzenců a milice ustoupila. Když ale ze soudní síně odcházeli příslušníci klaky, uskakovali před námi jako před malomocnými.“
Životní příběh Jeleny Bonnerové v dnešních kulisách připomíná, jak nutně by právě takovéto neohrožené lidi potřebovala dnešní doba, kdy Putin ruskou opozici rozdrtil. Rozdrtil ji i přesto, že ještě před nějakými deseti lety dokázali její vůdci svolávat statisícové demonstrace do ulic ruských měst a dožadovat se jeho odchodu z prezidentského úřadu. Jistě, namítne leckdo možná, ale podívejme se, co se stalo třeba s Alexejem Navalným, který se před dvěma lety velmi neohroženě vrátil z Německa do Ruska, přestože si určitě byl skálopevně jist, jak to s ním dopadne. Své již třetí rok pokračující vězeňské martyrium označuje za „pomalou popravu“.
To všechno je bezesporu pravda, ale bez lidí jako je Bonnerová, Sacharov či Navalnyj, se současné Rusko neobejde. Musí tu přece být někdo, kdo bude schopen alespoň optimistické vize do budoucna – pokud možno zářivější a nadějeplnější než je představa dalšího pokračování a nelítostného upevňování Putinovy vertikály moci.
