V únoru 1945 se Javoříčko stalo jednou ze základen sovětské partyzánské skupiny Jermak-Fursenko. Partyzáni se po vsi pohybovali i ve dne, dokonce se zúčastnili taneční zábavy v sousední obci. Jejich pocit neohroženosti rostl, přestávali být opatrní.
Ilegálních tancovaček se účastnila i Hilda Victorová, manželka zdejšího lesního správce a Oberscharführera (poručíka) SS Othmara Victora, která říkávala:
„Chtěj se bít, ať se bijou, ale my chceme žít.“
Mluvila česky a vedla k tomu i své děti.
Mezi partyzány a místními rostlo napětí. Někteří obyvatelé (včetně Hildy Victorové) s nimi spolupracovali, jiní na ně nevzpomínají v dobrém: „Lidem vyhrožovali zabitím, když je prozradí. Švihali důtkami do peřin, ty se roztrhly a všude létalo peří,“ vzpomíná rodačka z Javoříčka Žofie Sýkorová.
Předehrou vypálení se stala šestinásobná vražda
Podle další rodačky Marie Čechové se ale většina partyzánů chovala slušně, až na hrubého Grigorije Semjonoviče Litviška. Ten v noci na 10. dubna 1945 opilý vtrhl do javoříčské hájovny, kde Hildu Victorovou obvinil ze zrady partyzánů, namířil proti ní zbraň a zastřel ji a její dvě děti. Její manžel v té době pobýval v Německu. Toho večera partyzánům totiž chyběl velitel Andrej Fursenko. Byl zrovna v Litovli, kde mělo dojít k předem domluvenému předání zbraní partyzánům od ženijní jednotky Arménů. K tomu ale nakonec nedošlo a Fursenko se při svém návratu do Javoříčka zpozdil.
Po několikanásobné vraždě partyzáni hájenku zapálili, aby zahladili stopy. Litviško mezitím ve vedlejším domě zastřelil dva Armény, kteří se ubohé matky zastávali. A když k hořící hájence přispěchal s hasiči i starosta sousedního Veselíčka František Malínek, stal se další obětí. Celou událost včetně zastřelení starosty z vedlejšího domu pozoroval desetiletý Jiří Zapletal:
„Sténal. Bylo slyšet nějaký řev. Ráno, když se rozednilo, tak byl zakrytý bílou plachtou.“
„Potom kolem deváté hodiny přijeli z gestapa. Prohlíželi si to a vyslýchali.“
„Mařenko, prosím tě, vrať se. To budou druhý Lidice“
Tragická událost přispěla ke kruté nacistické odvetě. 4. května přijelo na hrad Bouzov SS komando pro zvláštní použití poručíka Egona Lüdemanna. Následující den dopoledne začali esesmani obkličovat Javoříčko.
Když došli k vesnici, začali postupně seřazovat muže do skupinek. V tu chvíli Jiří Zapletal naposled mluvil se svým otcem: „Ráno jsem vyšel ven a uviděl jsem jít od Bouzova vojáky. Říkal jsem otci, že vidím partyzány. Otec vyšel ven, podíval se a řekl: ,Ne, ne, to jsou Němci. Bude zle.‘ Tak si připravil legitimaci a čekal ve dvoře. Když přišli do dvora, tak ho začali vyslýchat. My jsme se jako děcka s máti dívali z okna. Začali pohlavkovat. Máti s jeden a půl ročním dítětem vyběhla ven a chtěla ho bránit. Ten voják do ní strčil, že spadla i s tím dítětem. Pak přišel jeden z nich dovnitř a začal nás vyhánět ven z kuchyně. Máti si ještě vzala kočárek. Uložila tam tu dcerku. Museli jsme opustit dům, ale otce si tam nechali. Musel jít pro zápalky, vypustit dobytek a zapálit to. Ještě když jsme odcházeli, tak už vedli i souseda.“
Bratr Žofie Sýkorové měl velké štěstí.
„Když viděl, že Němci tam mají bitku, honem si lehl mezi dvacet zabitých a potřel si pusu krví. A tak se zachránil.“
V tu chvíli byla zrovna Marie Čechová spolu s Bohuslavou Folknerovou na cestě z Bouzova do Javoříčka. Když se k obci přiblížily, spatřily hořící domy a první mrtvé muže. Bály se a chtěly z dějiště hrůzného dramatu utéct. Marii ale zadrželi esesmani z komanda. „Už hořel revír. U našeho baráku bylo plno Němců. Teď jsme šli a Bohuška začala plakat a říkala: ,Mařenko, prosím tě, vrať se. To budou druhý Lidice.‘ Když jsme šli k nám domů, ve dvoře bylo plno Němců. Chtěli jsme utéct, ale řvali na nás zurück! Zbili mě, chytili za krk a dokopali, ale nedostali ze mě půl slova.“ Nakonec ji propustili a na mostě se setkala s maminkou. Obě potom odešly za vesnici k potoku, k místu zvanému Pod Klepáry, kde se shromažďovaly ženy a děti z celé obce.
Ženy ve strachu čekaly za vesnicí dlouhé hodiny
Na cestu Pod Klepáry si vzpomíná i Jiří Zapletal : „Nemohl jsem pořád pochopit, co se to děje. Dobytek běhal, explodovaly rány, dým se valil. To bylo strašný.“
Pod Klepáry ženy s dětmi strávily pod dozorem dvou německých vojáků několik nekonečných hodin. Ženy byly plné obav o své manžely, syny a bratry. Všechny ale tušily, že se schyluje k obrovské tragédii. To se jim potvrdilo, když za nimi přiběhl Jaroslav Dokoupil, který celou tragédii přežil, ale jen za cenu, že se na zvěrstva konaná esesmany musel dívat.
„,Pojďte, ženský, domů, všechno je vypálený,“ volal na ně.
„Tak jsme se všechny vracely domů, plakaly a hledaly. Jedna z nás našla mrtvého manžela v příkopě, barák vypálený. Zůstaly jen komíny a štítové zdi,“ popisuje následky jedna z pamětnic. Toho dne zahynulo v Javoříčku třicet osm mužů, nejmladšímu bylo sotva patnáct let, nejstaršímu pětasedmdesát. Celá vesnice kromě školy, kapličky a jednoho domu na samotě Klepáry lehla popelem.
Neměli kam jít, bydleli ve stodolách i kapličce
Drtivá většina javoříčských žen přišla o své manžely, otce, bratry. Neměly kam jít. Rodina Marie Čechové přespávala ve stodole a vypáleném revíru. Žofie Sýkorová s rodinou našla provizorní bydlení v kapličce.
„Bylo nás sedm a spali jsme na márách.“
Velká část přeživších obyvatel dostala v červnu 1945 dekretem dům po bývalých německých majitelích v Nemilanech. Rodina Jiřího Zapletala se po čtyřech letech nastěhovala do jednoho z domů, které byly v Javoříčku nově postaveny.
Své svědectví o tragickém osudu obce Javoříčko pro Paměť národa vyprávělo devět pamětníků: Žofie Sýkorová, Marie Čechová, Jiří Zapletal, Milan Vlček, Jan Jančí, Vladimír Nemajer, Eduard Kuhn, Miroslav Stejskal a Josef Ondrýsek.
