Vesnice Serednje je vzdálena asi dvacet minut jízdy autem od západoukrajinského Užhorodu. Žije v ní více než 4000 obyvatel. Přes rok mezi ně patří i manželé Oksana a Vladimir Zavadští a 18 dětí z Mariupolu. Většina z nich jsou sirotci, některé pak mají rodiče, kteří v okupovaném Mariupolu zůstali a nemůžou se už dostat pryč.
Dramatický útěk
Oksana Zavadská je při mém příjezdu v jednom kole. „Nezlobte se, jedno z dětí má horečku, právě přijel doktor, musím se mu teď věnovat, pak přijdu za vámi,“ omlouvá se a usadí mě v prostorné kuchyni domku, který „rodina“ dostala k dispozici od místního kněze. Pár dětí sedí u stolu, další připravují jídlo. Běžný rodinný den. Jen s tím rozdílem, že tahle rodina není úplně běžná, je větší a stůl je také mnohem delší, než bývá zvykem.
„Celý příběh začal těsně před začátkem války.“ Oksana popisuje dramatické okamžiky, které jí během několika dní úplně změnily život.
„V Mariupolu, kde jsme žili, se vše dělo o něco dřív než ve zbytku země. Rusové začali město ostřelovat už 18. února, takže jsme rychle začali organizovat útěk první skupiny dětí.“
V Mariupolu se společně s manželem Vladimírem v rámci křesťanské církve starali o děti, které pocházely z problematických nebo sociálně slabých rodin. Vedli pro tyto děti centrum, kam chodily trávit volný čas, pořádali pro ně různé aktivity, brali je na výlety.
„Děti, které byly z Mariupolu odvezené v první skupině jsme všechny znali z našeho centra. Oslovili jsme jejich rodiče nebo příbuzné a získali jejich svolení, že můžeme děti odvézt do bezpečí, než přestanou ruské útoky. Všichni jsme se domnívali, že je to jen dočasné řešení, že se pak zas vrátí zpět, až nebezpečí pomine,“ říká Oksana.
Prvních dvacet dětí odvezli z Mariupolu už 20. února 2022. Druhá skupina dětí byla evakuována v noci z 22. na 23. února, tedy ještě před „oficiálním“ začátkem války. „Mariupol začaly obsazovat jednotky z doněcké separatistické oblasti. Takže jsme museli jednat rychle. Podařilo se odvézt další děti a chystali jsme evakuaci třetí skupiny, jenže situace se zkomplikovala, všude po městě se objevila ruská stanoviště, blockposty, takže 24. února se podařilo odvézt už jen pět dětí a s nimi město opustil i můj manžel,“ vzpomíná Oksana.
Zavadského seznam
Manželé Zavadští zvládli za pomoci dvou dalších kněží odvézt z města, které se plně dostalo pod ruskou okupaci, celkem 36 dětí. Podle Oksany jich mohli zachránit ještě víc, jenže některé děti nepustili pryč rodiče: „Říkali, že se to zas rychle přežene tak jako v roce 2014. Že je to jen na pár dní, tak proč by děti měly odjíždět,“ popisuje Oksana okamžiky, které rozhodovaly o budoucnosti celých rodin na dlouhá léta dopředu.
„Někteří rodiče pak 25. února volali, že si to rozmysleli, že chtějí, aby Voloďa děti odvezl, jenže už bylo pozdě. Mariupol byl už pod kompletní blokádou,“ říká smutně Oksana.
S dětmi, které musely v Mariupolu zůstat, ztratili pak Zavadští na dlouhou dobu kontakt, což Oksana nesla velmi těžce. „Byla jsem na tom zpočátku psychicky hodně zle…“
„Hrozně jsem se o děti, co zůstaly, bála. Na dlouhé týdny jsme úplně ztratili spojení.“
Oksana popisuje I případ dvou svěřenkyň, kterým matka nedovolila odjet.
„Hana k nám do centra přišla, když jí bylo dvanáct. Neuměla pořádně psát ani číst. Vše jsme ji postupně naučili. V době útoku jí bylo šestnáct a od začátku března jsme úplně ztratili kontakt. Věděla jsem jen, že její sestra je těhotná a matka s nimi není ve spojení, takže bylo jasné, že jsou v okupovaném městě naprosto samy. Pak v červnu zavolala, že žijí, že sestra porodila zdravé dítě, ale nemají žádné dokumenty, ani ukrajinské, ani ruské. A mě ničí, že jim nemůžu nijak pomoct.“
Nový život
Zavadští po útěku z Mariupolu našli dočasný azyl nejdříve u církevních přátel v Polsku, kde s dětmi žili čtyři měsíce, pak se na další dva měsíce přesunuli do domu, který pro ně našli dobrovolníci v Itálii. „Bylo ale jasné, že válka jen tak neskončí, že do Mariupolu se nemůžeme vrátit, a stýskalo se nám po Ukrajině, takže jsme začali shánět vhodné ubytování na západě Ukrajiny,“ popisuje Oksana, jak se ocitli s 18 dětmi ve vesnici Serednje.
„Můj muž Voloďa se znal s otcem Petrem z místní církve a ten nám nabídl, že má prázdný dům, do kterého bychom se mohli vejít, takže jsme se přestěhovali sem a už tu máme hospodářství,“ ukazuje mi Oksana zahrádku, kde si pěstují brambory, výběh se slepicemi, kotce králíků i klec s hrdličkami a další s nutriemi.
„Děláme si legraci, že za chvíli tu bude úplná zoologická zahrada, ale máme alespoň část jídla ze svých zásob a děti se také o zvířata starají, což je pro ně dobré,“ naráží Oksana na psychiku dětí, které se během necelých dvou let musely vyrovnat se ztrátou domovů, kamarádů a někteří i rodičů.
„Maminka jednoho chlapce zemřela v dubnu 2022, pracovala jako sestřička v nemocnici. Maminka dalších dívek, co tu máme, zas odjela do Doněcku, ale od té doby o ní nejsou vůbec žádné zprávy.“ V pravidelném spojení s maminkou jsou tři dívky, z nichž nejstarší se letos vdala a pomáhá Oksaně s výchovou ostatních.
„Máma těch třech dívek nemohla odjet z Mariupolu, protože se musela starat o babičku, a teď nemá, jak odjet. Má ukrajinský pas, nechtěla se při ruské filtraci stát Ruskou. Jenže bez ruských dokumentů není šance se z okupovaného Mariupolu dostat,“ popisuje tragické příběhy jednotlivých rodin Oksana. Ptám se, kam se poděly ostatní děti, když jich teď mají v péči jen 18?
„Za některými se dostali rodiče, takže pár jich zůstalo v Polsku, některé jsou v České republice a tři rodiny, které tu s námi bydlely v domcích, které poskytla česká Charita, se už odstěhovaly, protože rodiče našli práci v Užhorodu a v Kyjevě.“
Velká rodina
V dřevěných domcích, které mají svou kuchyň, koupelnu a pokoj s palandami, teď bydlí část starších dětí. „V domcích mají větší soukromí, na jídlo a společné aktivity chodí do hlavní budovy,“ říká Oksana.
Na nový domov a systém si podle ní děti zvykly poměrně rychle. „Stýská se jim po příbuzných, kamarádech, po životě v Mariupolu, ale říkáme jim, že by stejně už nebyl stejný. Většina jejich spolužáků, kamarádů je teď rozeseta po celém světě. Taková je zkrátka realita války.“
Pro děti se s manželem snaží vymýšlet co nejvíc aktivit, aby neměly moc času myslet na ztráty, které utrpěly. „Nejmladší chodí do školky, ostatní do školy, mají kroužky v místním sportovním centru, některé hrají na hudební nástroje. Snažíme se pro ně organizovat také výlety, byli jsme v Polsku, v Chorvatsku.“ CCC
„Snažíme se, aby zkrátka měly naplněné dny.“
Přiznává ale, že pro ni není udržení chodu dvacetičlenné domácnosti úplně jednoduché:
„Nechodím do práce, všechen čas mi zabere péče o děti. Nevydělávám tudíž žádné peníze a někdy není snadné vyjít s náklady. Naštěstí máme skupinu přátel, kteří nám vypomáhají s financováním jídla a oblečení na děti, protože rostou a pořád je potřeba něco nového. Situace je tedy taková, že někdy máme dostatek nebo možná až moc věcí, a někdy zas hodně věcí chybí a peníze nejsou,“ popisuje Oksana realitu její „obrovské rodiny“.
Sama by se ráda vrátila do Mariupolu a doufá, že až válka skončí, povede se jí to. „Vladimírův bratr se oženil s jednou z našich dívek a pomáhají nám teď se o děti starat. Rádi bychom, aby nás, až přijde čas, byli schopni v péči o děti zastoupit a my se mohli alespoň částečně vrátit do Mariupolu,“ říká Oksana o svých plánech do budoucna. Stejně jako dětem i jí se stýská po rodném městě. Ví ale, že dřív, než válka skončí, se o návratu stejně mluvit nedá.
„Mám pocit, že o naše děti tady je už postaráno, ale tam že jsou děti, které mě potřebují,“ popisuje Oksana svůj vnitřní boj, který svádí od útěku z Mariupolu: „Je tam Hana a její sestra s dítětem, pak je tam 14letá holčička, která s námi nemohla odjet, protože se starala o nemocnou matku. Ta mezitím zemřela a ona žije v okupovaném městě úplně sama.“
„Přiznám se, že mám chvíle, kdy kvůli tomu pláču. Beru je jako naše děti a představa, že jsou tam ve válce a opuštěné, mi nedává spát.“
