Příběhy pamětníků

V České republice žijí desítky až stovky židovských dětí ukrývaných za války, jejichž osudy dosud nikdo podrobně nezpracoval. Přinášíme příběhy dvou z nich: Marie Andělové a Evy Doleželové.

Pokračování dokumentu Skauti bez lilie přibližuje peripetie, kterými prošel skauting v polistopadové době. Premiéru měl v den 30. výročí polistopadového obnovení skautingu 2. prosince 2019.

Olga Masníková prožila život po boku animátora Borise Masníka, který založil se svými bratry slavné studio animovaného filmu Bratři v triku. Vyhlédl si ji v tanečních kurzech v Pražském ústavu pro hluchoněmé.

Zdaleka ne všichni, které Státní bezpečnost registrovala jako své spolupracovníky, se ke spolupráci zavázali dobrovolně, ne všichni někoho udali. Míru jejich spolupráce však bylo možno nahlédnout po otevření archivů mnoho let po převratu.

Dcera Otto Fischla Helena Kosková vzpomínala na překvapení, když uslyšela otcovo jméno v souvislosti s procesem s Rudolfem Slánským, který začal 20. listopadu 1952: „V rozhlase četli jména a mezi nimi i tátovo, což bylo pro mě strašlivé překvapení."

Sametová revoluce nepřinášela jen euforii a nadšení. Petr Dutko vzpomínal na vyřizování osobních účtů, Petr Rojík na rychlé převlékání kabátů. Oba se shodují na tom, že řada lidí si přála korekci režimu, nikoli systémovou změnu.

Jedna z prvních profesionálních pěstounek v SOS vesničce v Doubí Eva Borková vzpomínala, jak komunistický aparát celou dobu normalizace čekal na záminku dětské vesničky zrušit.

Obnova právního státu patřila k hlavním polistopadovým úkolům. V jakém postavení byli za normalizace soudci a advokáti? Jak proběhla očista justice od zkompromitovaných lidí?

Od 17. listopadu 1989 se traduje, že komunismus „zbourali studenti“. Jak to ale vlastně bylo? Vládla na vysokých školách proreformní a protirežimní atmosféra? Nebo do poslední chvíle představovaly spíše konformní složku společnosti?

„Sedmnáctý listopad byla ta zápalná bomba, která to odpálila, ale musím říct, že my jako organizátoři jsme s tím nepočítali,“ uvedla Monika MacDonagh Pajerová, jedna z organizátorů studentského shromáždění na Albertově.

Příslušníkům Sboru národní bezpečnosti, kteří zasahovali proti demonstrantům, se říkalo mlátičky. Účastnili se i brutálního zákroku 17. listopadu 1989. Jak svou roli hodnotí po 30 letech?

Něco přes tři tisíce žen vstoupilo v letech 1943–1944 do Československé jednotky v SSSR. Podkarpatské Rusínky, Volyňské Češky, dělnice z továren, vězeňkyně gulagů.

Socialistický svaz mládeže patřil k nejvýraznějším organizacím komunistického zřízení. Měl být mimo jiné „přípravkou“ na členství v KSČ a také nástrojem pro ovlivňování života mladých lidí. Někteří svazáci však sehráli nezanedbatelnou roli při pádu režimu…

Smutná zpráva přišla ze Slovenska, kde žil Bernard Papánek u své dcery. Zemřel 21. ledna, čtyři dny po svých 101. narozeninách. Bojoval u Tobrúku i Dunkerque.

Anně Tesařové-Koutné, kdysi plné ideálů o sociální spravedlnosti, zničil komunismus život pro nesouhlas se sovětskou okupací a kvůli šíření „protistátních tiskovin“ zavraždil i manžela.

"Činit dobro, to člověka dělá šťastným. Šťastný nemůže být člověk, když někomu ubližuje," vyznává se skaut Eduard Marek. Nacisté ho stíhali za pomoc Židům, komunisté za pomoc pronásledovaným a vedení dětí ke skautingu.

Po listopadu 1989 ovládla Československo do té doby nemyslitelná svoboda a zasáhla všechny oblasti života. Otevřely se hranice, bez omezení se rozvíjel kulturní a společenský život – a ve velkém se rozjel i obchod s drogami, které k té svobodě patřily.

Pád komunistického režimu a jeho ideologie udělal pronásledovaného chartistu a spisovatele Karola Sidona, jak říká, šťastným. Doufal, že už navždy. Jeho židovského otce umučila v Terezíně nacistická totalita. Dnes ale říká, že se mýlil.

"Estébáky mé mlčení přivádělo v zuřivost. Dávali mi do žeber a prý mně teď ani ten můj Bůh nepomůže. Řekl jsem jim, že všechno vidí... a oni se podívali do okna a chvíli do něj koukali. Bylo na nich vidět, jak jsou pověrčiví, říká dnes už s úsměvem biskup Malý.