V armádě sloužily nejčastěji jako kuchařky, v prádelně, jako zdravotnice, spojařky.
Mnohé z nich se zbraní v ruce bojovaly v nejtěžších bojích v karpatsko-dukelské operaci, od které uplynulo přesně 75 let. Po válce se stejně jako muži potýkaly nejen fyzickými zraněními nejčastěji po zásahu střepinou, ale i s těžkými psychickými problémy, trpěly depresemi. Mnohé byly zraněné tím, co zažily před nástupem do armády.
Božena Ivanová vyrůstala ve 30. letech v Sovětském svazu. Jejího tatínka, zámečníka, který uměl číst, psát, mluvil rusky a německy, považovali v SSSR za specialistu, vedl dělníky ve fabrice na výrobu parních lokomotiv.
Božena si vybavuje první ruské slovo, které si v šesti letech zapamatovala: „Bydleli jsme na sídlišti. Šla jsem s maminkou pro petrolej, protože se vařilo na petrolejkách. U plotu ležel člověk a druhý stál nad ním a stahoval mu z nohou holínky. Ten ležící mu říkal: ‚Pagadí, pagadí!‘ To bylo první ruské slovo, které jsem si zapamatovala. Když jsme šli zpátky, už byl ten muž mrtvý, a bez holínek. ´Pagadí´ znamená počkej. Umírající takto prosil toho, co ho okrádal. No, nepočkal,“ vypráví Božena Ivanová.
Její kamarádka, která vyrůstala na vesnici, jí vyprávěla, jak to bylo u nich za hladomoru na začátku 30. let, kdy jim komunisté znárodnili veškerou úrodu: „Říkala, že si museli vyměňovat z vesnice do vesnice mrtvoly, protože nikdo nechtěl jíst svého příbuzného nebo souseda.“
Odklízeli mrtvé malé děti
Závod, v němž Boženin otec pracoval, za války evakuovali – část výroby přemístili do Omska na Sibiři, část do Alma-Aty v dnešním Kazachstánu. Stěhovala se tedy i rodina.
Dne 1. října 1941 nasedli v Lugansku na vlak a cestovali měsíc do Omska. Vezli tovární železo, jak říkali Rusové, takže na železnici dávali přednost důležitějším transportům – např. raněným vojákům nebo dětem.
Na jednom železničním uzlu Puchovo je zastavili: „Řekli nám, že musíme počkat, že za námi je ešalon dětí, které evakuovali z jeslí a školek z Leningradu. V noci pustili ten jejich vlak před nás. Když jsme je k ránu dojeli, byl celý jejich vlak rozbombardovaný! 500 dětí a 200 lidí personálu, a nebylo živáčka… Museli jsme všechno odklidit, abychom mohli pokračovat dál. Nás bylo jen pár rodin s dětmi ve věku 14 let a více. Dostali jsme velké rukavice, které nám padaly z rukou, tak nám je přivázaly špagátkama, a museli jsme odklízet mrtvolky dětí. Byl to hrozný pohled. Nikdy na to nezapomenu,“ vypráví paní Ivanová, která se s tatínkem a maminkou přihlásila v lednu 1944 v 1. Československému sboru v SSSR v Buzuluku, zařadili jí k 2. paradesantní brigádě jako spojařku.
Uvěřila sovětské propagandě a ocitla se v gulagu
Jiřina Tvrdíková pochází z Podkarpatské Rusi, kterou obsadili na začátku války spojenci nacistického Německa, Maďaři. S pěti přáteli se rozhodla utéct do Sovětského svazu, protože ji vyhodili před maturitou ze zdravotnické školy. Uvěřila propagandě, že se v nové spravedlivější beztřídní společnosti mají všichni dobře a dostuduje medicínu.
Skončila ale ve věznici a v pracovním táboru v gulagu: „Nějaké hovado, že to musím tak říct, rozhlašovalo: ´Utíkejte do Sovětského svazu! V Sovětském svazu vás nechají dostudovat a udělat maturitu. Budou s vámi zacházet jako s lidmi,‘“ vypráví Tvrdíková, kterou zadržela vojenská hlídka kdesi na hranicích se SSSR v krmelci, kde chtěla přenocovat.
Odvlekli jí do věznice Ivanovo, kde jí chtěl dozorce znásilnit: „Vzal mě za ruku a táhnul do sklepa. Chytla jsem se zábradlí. Byla jsem malá, ale mrštná a takovou jsem mu vlepila. Nevím, kde se to ve mně vzalo, vztek jsem měla. Oni nás nalákali na školu, a teď mě chtějí znásilnit!? Vysmekla jsem se a utíkala k naší cele. Nakopl mě, že jsem udělal šipku do cely,“ vypráví Tvrdíková.
Za ilegální přechod hranic ji komisař NKVD jako špionku administrativně odsoudil ke třem letům vězení: „Zeptala jsem se: ‚Vy jste nás odsoudili bez nás? To jste se nás nemohli zeptat?‘ On povídal, že jsem držkatá a že bych mohla být špion. Já ani nevěděla, co je to špion. A on povídá: ‚Tak tam se to naučíš.‘“
Zeslábla tolik, že neuzvedla prkno
V dobytčácích na Sibiř jelo kolem 60 žen: „Byly tam i matky s dětmi. Bachaři nabrali vodu ze žabince a my jsme to pili. Kolikrát mi to zůstalo v krku. Jídlo už nám nedávali, jenom slanou rybičku. Vypadala jako pulec, bylo to naložené v sudu v soli. Nastavili jsme ruku a on nám to lopatkou pleskl. To jsme jedli čtrnáct dní. Naše jídlo z domova prodali za vodku.“
Vězeňkyně transportovali na Uchtu, kde se rozkládal lágr pro skoro 20 tisíc lidí. Jiřina Tvrdíková pracovala na pile: „Vzala jsem prkno a upadla jsem. A bachař mě nakopl. Měla jsem tenkrát jen 35 kilogramů.“
Jídlo dostávali podle vykonané práce a normy: „Co jsem dostala v pondělí v poledne a večer, to jsem si dala pod polštář a nejedla jsem. Schovala jsem si to na úterní ráno. V úterý jsem dostala 300 gramů chleba na oběd, ráno totiž nedávali snídani,“ vypráví, jak se snažila najít způsob, jak přežít.
Po několika měsících to vzdala: „Chtěla jsem umřít. Tak jsem si lehla na sníh. Slyšela jsem, že zmrznutí je dobrá a lehká smrt. Tak jsem si lehla a čekala. Už jsem byla bílá zimou, a už jsem o sobě nevěděla. Pak přišla nějaká Ruska, vzala sníh a třela ho o mě, a zachránila mě,“ vypráví Tvrdíková, která jásavě přivítala zprávu, že Stalin uzavřel dohodu s československými politiky o vzniku armádního sboru v Buzuluku a podle ní se mohli vězni gulagů do vojska zapsat včetně žen: „Do Buzuluku jsem se dostala v roce 1942. Jak jsme byli hladoví, tak jsme dostali úplavici. Měli jsme jít na Sokolovo, ale mě odeslali do nemocnice,“ vypráví Tvrdíková, která sloužila jako zdravotnice.
Poprvé se Jiřina Tvrdíková dostala na frontu začátkem roku 1943 po osvobození Kyjeva. Pohybovala se přikrčená v zákopech: „Někde chudák raněný křičel, tam jsem šla. Chodit jste nesměl, protože Němci vás pozorovali a stříleli minomety, světlice, že bylo v noci světla jako ve dne. Vždycky v noci byl útok. Já jsem nevěděla, co je to válka. My jsme si i polštářky vezli. Dukla byla utopená v krvi,“ vypráví Tvrdíková, která sehnutá kdesi na Dukle nad zraněným dostala kulku do páteře. Tím pro ni válka skočila. Na frontě jí pomoci nedokázali, operovali jí až později v Praze.
