Narodila se v roce 1931 v pražských Košířích v rodině Čálkových. Měla staršího bratra a mladší sestru, která jí velmi pomáhala. Olga totiž jako malá téměř ztratila sluch po zánětu středního ucha. Neohluchla sice úplně, ale protože tehdy ještě neexistovala sluchadla, byla pro ni komunikace velmi obtížná a mladší sestra jí spoustu věcí vysvětlovala.
Protože nemohla chodit do běžné školy pro slyšící děti, nastoupila v šesti letech do Pražského soukromého ústavu pro hluchoněmé v Holečkově ulici na Smíchově, kde se o děti staraly řádové sestry.
„Jednoho dne mě tatínek vzal za ruku a přivedl k jedné velké budově. Rozhlížela jsem se kolem a všude samé jeptišky. V duchu jsem si říkala: ‚Co to má být? Kde to jsme?‘ Najednou mě napadlo, že to bude asi nemocnice, a vyděsila jsem se. Rozhodla jsem se, že s nikým nebudu mluvit.“
Kdo to tady zpíval?
Olgu proto zařadili do třídy pro hluchoněmé, kde se od spolužáků učila znakový jazyk. V podpůrné třídě ale nezůstala ani půl roku.
„Když se blížil Mikuláš, byl zrovna krásný den. Venku byla zima, poletoval sníh a já z toho měla velkou radost. Na záchodě jsem si začala zpívat a když jsem otevřela dveře, stála přede mnou jedna sestra a přísně se zeptala: ‚Kdo to tady zpíval?‘ Ve mně hrklo a opatrně jsem se zeptala: ‚A to se nesmí?‘ Ona na to: ‚To ty jsi zpívala?‘ ‚Ano,‘ pípla jsem.“
Sestra ji poté odvedla do třídy pro nedoslýchavé děti. Sluchadla, jak je známe dnes, ještě neexistovala, všechny děti měly však na hlavách sluchátka. Když je Olga dostala a zjistila, že něco slyší, měla ohromnou radost.
Děti to ale neměly ve škole úplně snadné, ale protože nesměly používat znakový jazyk. I přesto Olga na školu vzpomínala ráda, hlavně na řádové sestry. Ty znakování tolerovaly a mnohé z nich uměly také ukazovat. Kromě toho vedly děti k samostatnosti a pořádku, učily je ručním pracím, připravovaly pro ně různé hry a snažily se dětem zajistit krásné dětství.
Většina dětí totiž žila na internátě odříznuta od svých rodin. Ačkoli byla Olga z Prahy, bydlela na internátě také, protože byla válka a doma měli málo místa.
„Domů k mamince jsem chodila jen na víkendy. Díky tomu, že jsem bydlela s dětmi na internátě, jsem se naučila znakový jazyk. Kdybych chodila jen do školy a domů, nikdy bych se nenaučila tak znakovat.“
Taneční kroužek Mobi Urbanové
V ústavu se Olga naučila také tančit, protože zde vedla taneční kroužek slavná neslyšící tanečnice Mobi Urbanová. S dětmi cvičila nejen gymnastiku a tancování, ale věnovaly se i divadlu, takže vystupovaly například ve Smetanově divadle.
Olga k ní chodila po celou dobu základní školy (v letech 1937–1945) a pak i dále, když už opustila ústav a přešla na učiliště pro slyšící, kde se vyučila švadlenou. Právě při tancování se Olga seznámila se svým budoucím manželem Borisem.
„Cvičily jsme v tělocvičně, kde byl balkónek a z něj na nás koukali lidé, mezi nimi i můj budoucí manžel. Bylo mi nějakých patnáct šestnáct let, když mi řekl: ‚Pamatuj si, že jsi zadaná. Ty budeš moje.‘ Já jsem se mu vysmála a říkala, že je asi blázen. Ale on opravdu vydržel čekat až do mých osmnácti a hned potom, co jsem v červnu oslavila své osmnácté narozeniny, jsme měli 2. července 1949 svatbu.“
Bratři v triku
Boris Masník byl o osm let starší a zcela neslyšící, protože v kojeneckém věku prodělal zánět mozkových blan. I přesto velmi dobře prospíval ve škole, hodně četl a učitel ho dával ostatním za vzor. Po základní škole vystudoval v Praze grafickou školu a snil o tom, že bude jednou pracovat u filmu.
Měl štěstí, Ateliéry filmových triků hledaly kreslíře, a nakonec přijali i jeho bratry Vladana a Vojena. Jeden uměl dobře pracovat s technikou (fotit, natáčet, střihat apod.) a druhý ovládal němčinu a měl skvělé organizační schopnosti.
Po skončení války založili studio Bratři v triku, protože práci v ateliéru prakticky řídili. Název měli a o logo poprosili Jiřího Trnku. Slavný ilustrátor namaloval tři klanící se chlapečky v pruhovaných tričkách, a tak vzniklo logo, které známe dodnes.
Ve filmovém ateliéru pracoval Boris Masník až do svatby v roce 1949. Poté se novomanželé museli odstěhovat z Prahy, protože neměli kde bydlet. Maminka Borise Masníka měla velký dům v Ostravě se čtyřmi dvoupokojovými byty, které pronajímala. Všechny peníze z nájemného ale musela odevzdávat, a tak jí téměř nezbývalo na živobytí.
„Skutečně jim to musela všechno dávat. Maminka jim říkala: ‚A z čeho budu živa?‘ A oni na to, že dostane 300 Kč měsíčně. Maminka se divila: ‚Jenom 300 Kč?‘ ‚Vždyť máte tři syny!‘ Tím mysleli manžela a jeho bratry. Ale manželův nejstarší bratr měl ženu a dvě děti, druhý měl ženu a dvě dcery a pak byl můj manžel, ale ten byl neslyšící a ani jeden z nás neměl práci. Tak jsme hledali, co budeme dělat. Manžel nastoupil do Nové hutě Klementa Gottwalda a já do Vítkovických železáren.“
Problémy měla po nástupu komunistů k moci i rodina Olgy. Její tatínek měl malou firmu na výrobu hřebenů, kelímků a dalších předmětů. „Otcova firma se měla přestěhovat, aby vznikla takzvaná ‚jednota‘. Různí živnostníci se tenkrát museli sestěhovat na jedno místo.“
Po čase začal Boris Masník pracovat jako kreslič reklam pro jednu textilní firmu, ale stýskalo se mu po filmařské práci. Navíc při soužití s jeho maminkou vyvstal ještě jeden problém – nesměli spolu používat znakový jazyk, protože maminka tvrdila, že její syn umí odezírat a Olga může mluvit. A tak museli Masníkovi spolu znakovat doma jen tajně.
Z tohoto důvodu také nesměli mít tlumočníka na svatbě. „Oddávající mluvil a mluvil a my odezírali. Pak řekl, abychom si dali prstýnky. Manžel se otočil, aby mi navlékl prstýnek. Pak jsem dala prstýnek já jemu, a jak jsme se otočili, neviděli jsme na toho oddávajícího. Ten ale mluvil dál a řekl, že si máme dát pusu. Ale manžel neviděl, když to ten oddávající říkal, a tak mě nepolíbil. A pak najednou už přišli lidé a gratulovali nám. Já mu pak doma říkala: ‚Tys mi nedal pusu.‘ A to bylo jenom proto, že jsme neměli tlumočníka. Ale nechtěla jsem dělat rozbroje a jako novomanželka jsem chtěla ukázat, že jsem poslušná.“
Návrat do Prahy a k filmu
V roce 1957 se jim podařilo vyměnit byt a přestěhovat se zpět do Prahy. Boris Masník dostal práci u Experimentálního loutkového filmu u Břetislava Pojara. Za svůj život se podílel na výrobě zhruba 150 snímků, mezi ty nejznámější filmy patří například Pojďte, pane, budeme si hrát; Malá Čarodějnice; Zahrada; Dášeňka.
Po odchodu do důchodu se věnoval filmům pro neslyšící, kresbě a fotografování. Každý měsíc kreslil obrázky pro titulní stránku časopisu Gong pro sluchově postižené – celkem nakreslil asi 350 obrázkových vtipů. Pro tento časopis také fotografoval znaky českého znakového jazyka.
Pro neslyšící pracovala velkou část svého života i Olga Masníková. Po návratu do Prahy si našla práci ve Svazu invalidů jako opisovatelka. Po rozpadu Svazu invalidů pokračovala u Svazu neslyšících a nedoslýchavých v Pražském spolku neslyšících až do roku 2011. Kromě toho působila jako předsedkyně Svazarmu neslyšících a podílela se například i na organizování automobilových závodů.
Za své dlouholeté působení v organizacích neslyšících se setkala s mnoha významnými českými neslyšícími a dodnes s neslyšícími udržuje kontakt. Její manžel zemřel v roce 2011, paní Olga je stále velmi aktivní a snaží se dál šířit jeho odkaz. Významným animátorem je též jeho synovec Boris Masník.
