Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
František Filip se narodil v roce 1904 v podhorské vsi Jamné nad Orlicí bez rukou do chudé rodiny se sedmi dětmi. To ve své době znamenalo jediné – nuzný život na okraji společnosti. Bezruký Frantík, jak mu všichni říkali, se ale naučil své nohy používat jako ruce a vypracoval se tak, že dodával mnoha lidem kolem sebe chuť žít.
Než se Frantík naučil chodit, tisíckrát spadl a natloukl si obličej. Pak už ho kamarádi z vesnice brali mezi sebe. Byl to normální kluk, jen neměl ruce.
V roce 1910 začal chodit v Jamném do školy. Učitel František Citta dal Frantíkovi základy pro celý život. Nechal mu vyrobit speciální lavici, naučil ho věřit si. Vedl malého hocha k tomu, aby si živobytí v budoucnu zaopatřoval vlastní poctivou prací, a ne tím, že se nad ním někdo slituje a dá peníze proto, že je mrzák.
Frantík byl chytrý kluk a dříč. Viděl zájem, a tak se snažil. Na vše musel vynaložit mnohonásobně větší úsilí než ostatní děti. Ale podařilo se: naučil se psát nohou.
Nejčipernější chovanec Jedličkova ústavu
V roce 1913 odešel do nově založeného Jedličkova ústavu v Praze. Přivítal ho tam učitel František Bakule a slušně vychovaný Frantík hned vytáhl nohu na pozdrav. Mezi svých jedenáct nových kamarádů okamžitě zapadl.
Bakule byl jeden z mála průkopníků, kteří na počátku 20. stol. usilovali o to dát zmrzačeným stejnou šanci jako mají zdraví lidé. Život v ústavu měl pevný řád a jeho středobodem byly pracovní dílny, kde se měl každý z chovanců vyučit nějakému řemeslu. Ve volném čase společně zpívali, podnikali výlety do přírody a každý večer před spaním hráli starší kamarádi těm mladším loutkové divadlo.
Učitel Bakule dodával dětem potřebnou sebejistotu, vštěpoval důležitost vůle, aby se nevzdávaly při nezdarech. Jejich společným heslem se stalo: „Chci, a proto umím!“ A Frantík si vedl výborně. V roce 1915 si o něm Bakule zapsal:
„Jedenáctiletý hošík, synek dělníkův, od narození bezruký. V poměrech, v nichž žil, než k nám přišel, jistě by byl propadl jenom žebrotě, alkoholu a tuláctví. Je nejčipernějším naším chovancem, naučil se všechny své potřeby obstarávat si sám nožkama.“
Pomáhal do života válečným invalidům
Brzy po vypuknutí války v roce 1914 se Jedličkův ústav stal místem, kde se váleční invalidé učili znovu žít. Z malých, postižených dětí se stali učitelé. Přišli k nim vyhublí, zmrzačení, zatrpklí chlapi, kteří proklínali život. Děti se jich bály. Když ale Frantík vojákům předvedl, co umí, bariéry postupně opadávaly.
Donedávna poklidný ústav, který měl 6 zaměstnanců a 12 chovanců, měl na konci roku 1916 šestačtyřicet úředníků, sto dělníků a během dvou let jím prošlo přes 33.000 invalidních osob. Nově zřízená protetická dílna vyrobila přes 15.500 protéz, fungovala tam škola pro analfabety, hudební škola, škola pro jednoruké i bezruké, obchodní kurz, kurz pletení svetrů a punčoch, knihařství, jazykové kurzy.
V roce 1919 odešel Bakule z Jedličkova ústavu a založil si vlastní ústav. Všichni jeho svěřenci šli dobrovolně s ním. Začátky byly těžké, ale postupně se vzmohli. Frantík pak jezdil dva roky se souborem loutkového divadla po českých zemích.
Audience u amerického prezidenta
Bakulův sbor zpěváčků zpíval po Čechách i po Evropě, v dubnu 1923 dokonce vyjeli díky podpoře prezidenta Masaryka do Ameriky. Vystupovali ve dvaceti městech, dvou stech školách. Nejvyššího uznání se jim dostalo přijetím u prezidenta Hardinga, s nímž si Frantík potřásl nohou. Od Forda dostal auto na nožní ovládání. Bezruký hoch z Čech všude budil pozornost, psali o něm v novinách.
František jezdil často na výchovné přednášky do škol. Vyprávěl dětem o svém dětství, předváděl, co všechno dokáže dělat člověk bez rukou, nohama. Jeho vliv na mládež byl velký. Často pak dostával dopisy vděčných diváků:
„Milý pane Frantíku. Vzpomínáme všichni na Vaši návštěvu zde. Přinesl jste našim dětem vzpruhu, zasel jste mezi ně touhu umět za každou cenu. Zasel jste do těch mladých duší důvěru v sebe, krátce, mají všechny nejen chuť ku práci, ale pracují. Je to radost teď, kdy bez nucení a bez jakýchkoliv pobídek i ty nejváhavější se činí. S díky Josef Brych, ředitel školy v Mladé Vožici,“ uvádí příklad František Filip v roce 1931 ve své knize „Bezruký Frantík píše II.“
František si splnil sen, když v Praze na Smíchově otevřel obchod s uměleckými předměty. Brzy za ním jezdili zákazníci z celé republiky. Obchod provozoval tři roky, ale když přišla hospodářská krize, musel ho prodat. V roce 1927 opustil Bakulův ústav a vydal se do samostatného života.
Nepřítelem lidu po únoru 1948
Byl zvyklý nevzdávat se, a tak v roce 1936 zřídil kavárnu v lázeňském areálu v Rožnově pod Radhoštěm. I tu však musel brzy zavřít kvůli řevnivosti konkurence. Byl zdrcen, a tak se na čas uchýlil ke své sestře do rodného Jamného. Odpočíval a psal. Dva díly jeho knihy „Bezruký Frantík píše“ vyšly v roce 1929 a 1931, poté vydal v roce 1937 knihu „Moje psí přítelkyně“ a o rok později román „Paní Olga“.
V roce 1939 se usadil v Brně. Zřídil tam inzertní kancelář, psal do novin. V této době vydal knihu „Úspěch“. Zanedlouho se tam oženil a v roce 1943 se manželům narodila dcera Hana. Po únoru 1948 se Františkovi převrátil život. Richard Sobotka uvádí ve své knize „Bezruký Frantík“ jeho vzpomínku:
„Podnikal jsem, staral se o rodinu, odváděl daně. Najednou jsem musel svůj podnik zavřít. Já, člověk bez obou rukou, jsem se přes noc proměnil v kapitalistu a nepřítele lidu. Nechápal jsem to. Pak už jsem nebyl pan podnikatel, ale jen mrzák…“
Manželé se v roce 1948 také rozvedli. František zůstal sám, odkázaný na almužnu od státu. Brzy však našel náplast na své rány: v roce 1951 se oženil s Marií a měli spolu další dvě děti, syna Jiřího a dceru Zdenu.
František Filip byl nadán inteligencí, vypěstoval si silnou vůli. „Nikdy mi nešlo o slávu. Za všechno, čeho jsem kdy dosáhl, jsem zaplatil tvrdou prací. Nebyl to snadný život, ale byl to život podle mých představ,“ uvádí ve své knize František Filip.
Zemřel 9. února 1957 a pohřben je v Brně. Ve svém rodišti zůstává Bezruký Frantík dodnes živoucím příkladem. Lidé si o něm vypráví, děti se o něm učí ve škole. Každému se přece může do života hodit jeho heslo: „Chci, a proto umím!“
