Po válce ho v Československu jako „zápaďáka“ židovského původu nikdo nevítal. V šedesátých letech emigroval do Izraele a zmizel ze seznamů válečných veteránů na Slovensku i v Česku. Jeho osud byl až donedávna téměř zapomenut.
Když se Bernard Papánek 17. ledna 1920 narodil, vážil sotva dvě kila a rodiče se obávali, že nepřežije. Otec Bernarda Papánka pocházel ze slovenské židovské rodiny, maminka byla Moravanka. Syna přivedla na svět ve Vídni, kde rodina žila.
Ještě jako nemluvně Bernard putoval k prarodičům z matčiny strany do Vracova na Hodonínsku, aby na moravském venkově zesílil. Na dětství strávené ve Vracově dodnes s láskou vzpomíná a Vracov stále považuje za svůj domov.
„Rodiče si ale přáli, abych měl rakouské školy, takže v šesti letech jsem se stěhoval opět do Vídně. Nesl jsem to těžce. Bylo mi velmi smutno po kamarádech z Vracova a trávil jsem tam každoročně vždy alespoň celé dva měsíce prázdnin,“ vypráví Bernard Papánek.
Ve Vídni ještě v roce 1938 stihl dokončit obchodní školu a po obsazení Rakouska nacisty odjel do Brna k příbuzným. Bydlel nedaleko Zelného trhu a snažil se uživit, jak se dalo, ale práce nebyla. Roznášel alespoň noviny a pečivo. V listopadu 1938 pro Bernarda přišla policie s tím, že se musí vystěhovat na Slovensko, kde má po otci domovské právo. Zavřeli ho a chystali se ho odvézt. Oficiálně ho ale nepředali žádnému úřadu, jen ho vysadili z auta nedaleko slovenských hranic.
„Na Slovensko jsem nechtěl, co bych tam dělal? Nikdy jsem tam nebyl, nikoho tam neznal. Tak jsem si sedl u silnice, snědl jsem chleba, klobásky a jablka, které mi dali na cestu příbuzní, a vydal jsem se pěšky zpátky do Brna,“ usmívá se při vzpomínce.
Útěk do Palestiny
V Brně se schovával u matčiny sestřenice, ale bylo jasné, že dlouho u ní zůstat nemůže. Chtěl se dostat do transportu do Palestiny, který organizovala židovská obec. Jenže oficiálně neměl status uprchlíka. Podařilo se to až díky pomoci vzdáleného příbuzného, podnikatele a velkoobchodníka s textilem Leo Feunda. „Stálo ho to asi moc peněz, ale zachránil mi tím život.“
V Palestině záhy uposlechl výzvy prezidenta Beneše, aby Čechoslováci vstupovali do armády. Po krátkém pobytu ve výcvikovém táboře u Haify zamířil s jednotkou do severní Afriky k městu Tobrúk. Měl na starost obsluhu protiletadlových kanónů, takzvaných boforsů.
V červenci 1943 se Bernardova jednotka přesunula do Egypta, odkud se vydala na dlouhou plavbu okolo Afriky do Velké Británie, kde se podrobila dalšímu výcviku. Na podzim roku 1944 se pak českoslovenští vojáci přeplavili přes kanál La Manche do Normandie a zamířili krajinou zdevastovanou průchodem válečné fronty k přístavnímu městu Dunkerque.
„Nikde v dohledu nebyl dům, který by stál vcelku. Samé ruiny, zničené silnice. Viděl jsem mrtvé německé vojáky, které někdo oloupil o boty,“ popisuje situaci ve Francii Bernard.
Dunkerque byl obklíčen spojeneckými vojsky, dvanáct tisíc německých vojáků v obléhaném městě se ale nehodlalo vzdát, naopak z města podnikali výpady do nepřátelských řad. Bernard byl přidělen k obsluze minometu v jednom údolí na dostřel od města. Zúčastnil se první větší a zároveň úspěšné ofenzivy československých jednotek, která se uskutečnila 28. října 1944, v den československého státního svátku.
Válka pro Bernarda skončila 19. prosince 1944, kdy byl těžce raněn. Vojáci věděli, že ve vesnicích a staveních v okolí Dunkerque zůstaly po uprchlých francouzských civilistech ve sklepích brambory a různé další zásoby. Vojáci se pro ně často vydávali, museli se plížit zákopy a být velmi opatrní, protože Němci stříleli na vše, co se pohnulo.
„Jednou jsem se také vydal pro jídlo. Jenže v cestě bylo asi dvacet metrů holé, ploché země, kde se nebylo kde schovat. Byla mlha, nic jsem neviděl. Najednou jsem zaslechl výstřely a dostal jsem ránu. Bylo to sotva 10 metrů od našeho ležení s minomety.“
Kamarádi ho pak odnesli a byl odvezen do kanadské polní nemocnice, kde se podrobil dlouhé a komplikované operaci břicha. Dlouho nebylo jasné, zda zranění přežije. Pomohlo mu mimo jiné to, že nemocnice byla velmi dobře zásobovaná a měla již k dispozici penicilin.
Když se Bernard zotavil, byl přepraven zpět do Anglie, odkud po konci války kontaktoval židovskou organizaci, aby mu pomohla najít příbuzné. Zjistil, že koncentrační tábory přežil z širokého příbuzenstva jen jeden strýc a také bratr Otto, který zůstal v Palestině.
Přes kádrováky neprošel
Válečný veterán se čtyřicetiprocentní invaliditou to po návratu do Československa neměl lehké. Nemohl sehnat bydlení ani práci. Zúročil však svou velkou devizu, jíž byla znalost jazyků. Němčinu skvěle ovládal díky studiu ve Vídni, anglicky a francouzsky se naučil za války, hebrejsky díky židovským příbuzným a pobytu v Palestině. Na Masarykově univerzitě si udělal oficiální zkoušky a začal dávat soukromé lekce jazyků.
S nástupem komunistů k moci s tím musel skončit a opět hledat práci. Dostal nejprve místo jako skladník v mlékárně, pak na čerpací stanici či jako pomocník na stavbě. Ačkoliv podniky i úřady potřebovaly lidi se znalostí jazyků, přes kádrovací oddělení Bernard nikdy neprošel. Jako voják ze západní fronty, který měl kontakty v Izraeli, Anglii i Rakousku, a navíc nestraník, byl nežádoucí osobou. Zajímala se o něj i Státní bezpečnost.
„Zjistil jsem, že člověk, který u mě byl dvakrát na hodině angličtiny, byl ve skutečnosti estébák. Byl jsem pořád jednou nohou v kriminále, ale dával jsem si pozor, abych před nikým nemluvil špatně o komunistech a podobně,“ říká Bernard Papánek.
Žádost zamítnuta
Na začátku šedesátých let se Bernard oženil a několik let žádal o povolení vystěhovat se za bratrem do Izraele. Odpověď ale byla vždy stejně strohá: „Žádost zamítnuta.“ Až srpnu 1964 dostali s manželkou povolení navštívit starého strýce ve Vídni.
V Rakousku na ně čekal i bratr Otto a přesvědčoval je k emigraci do Izraele s tím, že jim zajistil letenky, bydlení i práci. Bernard nabídku rád přijal, těžce se ale rozhodovala jeho žena. V Československu totiž zůstaly její dvě děti z prvního manželství.
„Bylo to pro ni velmi těžké. Ale synovi bylo už 16 a dcerce 14, nebyli tak malí, a věděli jsme, že se o ně postarají manželčini rodiče,“ vypráví Bernard.
Později se Papánkovi dozvěděli, že byli v Československu odsouzeni na 8 a 12 měsíců za emigraci. Za pár let dostali amnestii, ale vrátit se přesto nemohli. Manželka se s dětmi až do revoluce stýkala v lázeňském městečku v Rakousku poblíž hranic a jen dvakrát dostala povolení vrátit se do vlasti – na pohřeb otce a později matky.
Bernard Papánek začal v Izraeli používat jméno Benjamin Palgi, protože jeho původní měli Izraelci problém vyslovit. Pracoval u letecké společnosti, dostal izraelské občanství a později i důchod. V Československu byl jako válečný veterán zapomenut, protože po emigraci vypadl z evidence ministerstva obrany.
Od roku 2014 žil na Slovensku v rodině nevlastní dcery Viery. Ještě ve svých 100 letech se zajímal o dění kolem sebe, četl (ve čtyřech jazycích), chodil na procházky. Zemřel 21. ledna 2021, čtyři dny po svých 101. narozeninách.
Našli jste chybu? Omlouváme se a rádi opravíme. Napište nám prosím na magazin@postbellum.cz. Děkujeme!
