Fotoalbum: Den válečných veteránů

8. 11. 2018

Karel Brhel

V neděli 11. listopadu 2018 si lidé po celém světě připnou na klopy květy vlčího máku na památku válečných veteránů.

Den válečných veteránů připomíná ukončení první světové války a jeho symbolem se stal květ vlčího máku, který vyrůstal na hrobech vojáků padlých v bojích 1. světové války, o kterých napsal báseň kanadský vojenský lékař podplukovník John McCrae:

„Na polích ve Flandrech divoké máky rostou,
tam mezi kříži, řada za řadou.
Zde ležíme. Nahoře mezi červánky,
je možná slyšet zpívat skřivánky,
zde dole kanóny jen svojí píseň řvou…

Náš boj však zase jiní převezmou.
Do vašich rukou dáme my teď svou
hořící pochodeň a vy ji neste dál.
Kdyby vám uhasla, vzpomeňte na náš žal,
že jsme tu padli zbytečně. Jen máky porostou
na polích flanderských.“

Lístek s verši John McCrae vytrousil z kapsy, zvedl jej důstojník a verše se mu zalíbily. Zaslal je do Anglie, kde je zveřejnili v časopise Punch a BBC. Báseň se proslavila. Vlčí mák se stal symbolem válečných veteránů a úcty k nim.

V České republice žije posledních 440 válečných veteránů z 2. sv. války. Z toho z východní fronty, na které bojovalo 50 tisíc Čechoslováků, jich ještě žije 116 veteránů, ze západní fronty, kde bojovalo 20 tisíc Čechoslováků, jen 28.

Prohlédněte si portréty některých statečných mužů a žen, kteří bojovali za naši svobody. Jejich vyprávění jsme zachytili ve sbírce Paměť národa. Natáčení dalších můžete podpořit koupí vlčího máku na www.denveteranu.cz.

František Fajtl byl jedním z 88 československých pilotů, kteří se zapojili do bitvy o Británii (10. července 1940 — 31. října 1940). Ta skončila vítězstvím Britů i díky zahraničním pilotům. Fajtl v bitvě sestřelil dva německé letouny. V roce 1941 se stal velitelem 313. československé stíhací perutě a rok poté byl jmenován jako první Čechoslovák velitelem anglické perutě — 122. stíhací squadrony.

Plukovník letectva ve výslužbě Emil Boček odešel tajně z domova na konci roku 1939. Nebylo mu ještě ani sedmnáct. Dostal se do Bejrútu a postupně pak přes Francii do Anglie, kde se přihlásil k letectvu. Nejdříve sloužil jako mechanik a v říjnu 1942 byl přijat do pilotního výcviku. Stal se jedním z nejmladších československých stíhacích pilotů RAF. Má za sebou 26 operačních letů.

Nadpraporčík v. v. Josef Hiadlovský vstoupil do 2. československé partyzánské brigády, se kterou se po vypuknutí Slovenského národního povstání účastnil osvobozování Banské Bystrice a dalších ozbrojených akcí spojených s odporem vůči nacistickému Německu. V bojích během povstání utrpěl i lehké zranění střepinou. V únoru 1945 se stáhl na východní Slovensko, kde vstoupil do 4. brigády 1. československého armádního sboru, se kterou došel do Kroměříže.

Lillian Schořová, roz. Pipps, je jednou z mála dosud žijících „válečných nevěst", které si po roce 1945 přivedli českoslovenští vojáci z Británie. Lilly svého muže, tankistu obrněné brigády Josefa Schoře, nikdy neopustila, i když její životní příběh byl těžký. S Josefem Schořem se seznámila v roce 1940, o rok později se vzali a po válce, už s roční dcerou Annou, odcestovali do Prahy. Josef musel odejít do invalidního důchodu, Lilly zpočátku musela z jazykových důvodů pracovat v třídírně uhlí v Lomu u Mostu. „Manžel mne trochu učil česky v Anglii, ale takové věci jako: Mám tě ráda, dej mi pusu. To mi tady pak bylo houby platný, že.“ Přestože pan Josef zemřel v roce 1974, Lillian se do Anglie nikdy nevrátila, chtěla zůstat u svých dětí a vnoučat. Byla zaměstnána 25 let jako poštovní doručovatelka, později v knihovně. V současnosti žije v rodném městě manžela, v Lomu u Mostu.

Plukovník v. v. Josef Süsser se vojenské kariéře věnoval už před válkou, nacistům a Slovenskému státu ale sloužit nechtěl. 5. ledna 1940 proto přes Maďarsko a Jugoslávii odešel do libanonského Bejrútu. Zde vstoupil do cizinecké legie, s níž se dostal do Alžíru a později do Francie. V Montpellier sloužil jako velitel výcvikové radioroty u telegrafního praporu v 1. pluku 1. československé divize. Po obsazení Francie pokračoval ve svém válečném působení v Anglii, kde absolvoval parašutistický kurz, později se stal instruktorem výcviku radistů pro zvláštní úkoly, udržoval rádiové spojení se skupinami vysazenými v protektorátu a zároveň připravoval šifrovací klíče. V roce 1944 absolvoval ve Skotsku SAS (Special Air Service) výcvik pro commandos. Před koncem války byl odeslán do Evropy, kde mimo jiné na Podkarpatské Rusi s osobním šifrovacím klíčem a zajišťoval spojení československé politické reprezentace v Chustu s exilovou vládou v Londýně.

Karel Brhel bojoval na západní frontě, od října 1944 u Dunkerque. Klidný život ho ale po válce nečekal. V dubnu 1950 byl zatčen, odsouzen k osmiletému trestu, vyhozen z armády a zbaven vojenské hodnosti. Po čtyřech a půl letech v komunistických věznicích a pracovních táborech ho ze zdravotních důvodů propustili. Až v roce 1990 se dočkal plné rehabilitace a povýšení do hodnosti plukovníka v. v.

Božena (Elisheva) Cohenová musela s manželem utéct z Čech před nacisty. Dostali se do Sovětského svazu, kde se oba se přihlásili do československých jednotek v Buzuluku. Božena v armádě sloužila jako zapisovatelka a koncipientka u polního soudu. Manžel byl zraněn u Sokolova. Krátce po válce, v roce 1948 zemřel a Božena s dvouletou dcerou navždy opustila Československo. Odešla do Izraele, kde v Jeruzalémě pracovala jako právnička.

Miloš Knorr, generálmajor ve výslužbě uprchl v roce 1940 do zahraničí a přes Francii se dostal do Anglie, kde byl v roce 1943 přidělen k 43. britskému předzvědnému pluku. Zúčastnil invaze do Normandie a jako zpravodajský důstojník 43. britské divize plnil průzkumné úkoly během postupu divize Francií, Belgií, Nizozemskem a Německem. Po válce založil Klub spojeneckých důstojníků a vyučoval taktiku na Vysoké škole válečné, krátce po únoru 1948 uprchl do Vídně. Američané mu ihned nabídli práci při prověřování uprchlíků, později působil jako operační důstojník zpravodajské služby americké armády. V roce 1955 ukončil svou zpravodajskou činnost, usadil se ve Spojených státech a vypracoval se na šéfa evropské pobočky jedné z největších amerických pojišťoven.

Pavlovi Vranskému bylo osmnáct, když v roce 1939 odešel stejně jako jeho otec do Polska a dále do SSSR. Prodělal výcvik u československé vojenské jednotky, v roce 1941 odjel k československému vojsku na Blízkém východě. Zažil boje u Tobruku, poté se přihlásil k americkému protiponorkovému letectvu. Na upraveném vojenském letounu Liberator po válce létal mezi Prahou a Londýnem jako dopravní letec, později pracoval u ČSA.

Viktorie Ivancová se narodila v roce 1923 na Volyni. V té době patřila Volyň Polsku, nicméně na základě paktu Molotov - Ribbentrop byla na počátku války zabrána SSSR. Za životní zlom považuje setkání se svým prvním mužem, který do Volyně přišel s 1. čs. samostatnou divizí pod velením generála Svobody. Viktorie vstoupila do armády a vdala se, ale manželství za krátko skončilo tragicky - její muž byl zastřelen v boji na Dukle. Paní Ivancová se podílela na osvobozování Ostravy a na severu Moravy se také později usadila. V armádě, na technické správě, už zůstala.