František Brouk se narodil 22. března 1938. Na podzim se tatínek jako pohraničník účastnil mobilizace a odešel bránit opevnění nad Vrchlabím. „Mamka tam se mnou a se sestrou jela, v září hrozila válka, tak aby na nás měl tatínek nějakou památku, kdyby náhodou...“ vypráví pamětník, kterému v té době bylo jen půl roku a cestu za tatínkem do bunkru zná pouze z vyprávění.
Sokol jako noclehárna
Dětství Františka Brouka bylo spjaté s budovou sokolovny, kterou později přestavěli na divadlo. Odmalička v Sokole cvičil a hrál divadlo, ale také zde vnímal válečné události. „Byli tam ubytováni Němci, když jeli do Ruska, spali tam vojáci. Vyklidil se sál a udělala se jim lůžka. Pak se to zase vyklidilo a normálně se hrálo divadlo,“ vzpomíná. Němečtí vojáci a důstojníci také chodili do restaurace v sokolovně, do kina nebo divadla.
„Kino Viktoria“
Nápis Sokol na průčelí museli během druhé světové války zakrýt, protože Němci Českou obec sokolskou v roce 1941 úředně rozpustili. Místo původního názvu na budově stálo „Kino Viktoria“. Když v hlavním městě začalo v květnu 1945 Pražské povstání, rozhodl se Františkův tatínek s divadelními techniky jednat. „Vzali žebříky a sundávali bednění, kterým byl nápis Sokol zakrytý,“ vyprávěl František Brouk.
Nedaleká chlapecká škola ale sloužila jako německé kasárny, ze kterých na ně bylo krásně vidět. Netrvalo dlouho a maminka křičela, že jdou Němci. Chlapi se rozprchli, tatínek seběhl dolů, popadl krabici s filmy a předstíral, že se připravuje na promítání. „Němec mířil do okna na mamku, bydleli jsme v přízemí, a že táta musí jít s nimi,“ vzpomíná pamětník.
Tatínek se během války zapojil do sokolské odbojové skupiny a dělal spojku Aloisi Šmahelovi, kterého Němci v roce 1942 popravili. V době heydrichiády se v sokolovně objevil člověk, který sháněl správce turistické noclehárny. „Zavolal jsem tatínka a přitom jsem si všiml, že je ten pán bos. Tatínek se na jméno neptal a nevím, jestli mu obstaral nějaké věci,“ vzpomíná.
Františkův tatínek se domníval, že by se mohlo jednat o Jiřího Potůčka, člena výsadku Silver A, který byl na útěku poté, co Němci objevili jeho úkryt v Končinách u Červeného Kostelce.
Tatínkovým velkým koníčkem bylo fotografování a jeho zásluhou je rodinný archiv plný unikátních fotografií. Dokumentoval nejen svou rodinu, ale i dění ve městě. V zaznamenávání událostí pokračoval i během protektorátu, kdy na veřejných místech fotil tajně. „Většinou měl fotoaparát pod kabátem, protože fotit se nesmělo,“ vypráví František Brouk.
Podařilo se mu tak vyfotit členy organizace Hitlerjugend na náměstí vyzdobeném vlajkami s hákovým křížem nebo Němce, kteří zabavovali místním sedlákům koně. Tatínek se kvůli fotografování překvapivě nedostal do žádných problémů.
V únoru 1945 projížděly Jaroměří kolony „národních hostů“, Němců prchajících z východního Pruska a Slezska před postupující Rudou armádou. V sokolovně dostali najíst a mohli přespat na slamnících v divadelním sále. V parku před sokolovnou stáli jejich koně s naloženými povozy. Františku Broukovi bylo tehdy šest let a s německými dětmi si hrál. „Ptal jsem se jich, jak se co řekne německy, a oni zase, jak se co řekne česky. Neměli jsme z toho rozum,“ vzpomíná.
Konec války
Když do Jaroměře v květnu 1945 dorazila Rudá armáda, viděl pamětník v parku sovětské vojáky, jejich koně a maringotky. V kroji se pak na náměstí účastnil oslav osvobození. Jeho otec fotografoval i americké vojáky v nedalekých Velichovkách, kam 8. května 1945 přijela kolona amerických vozidel, aby polnímu maršálovi Ferdinandu Schörnerovi doručila informaci o kapitulaci německých ozbrojených sil.
Tatínek měl na starosti shromažďování válečných zajatců a nuceně nasazených, které z okolí sváželi do jaroměřské sokolovny. „Nejvíc tam bylo Italů, byli tam Angličané i Francouzi,“ vzpomíná. „V sokolovně dostali najíst, čisté oblečení a jednou za dva dny se vypravil transport na dráhu, kterou odjížděli domů. Tatínek si poznamenal, že s prvním transportem odjelo 950 mužů různých národností.“
Po válce se František Brouk v Semilech vyučil elektrikářem a později pracoval jako spojař v telekomunikačním podniku. Byl členem Sokola i divadelního spolku Vrchlický, určitou dobu vedl Boučkovo loutkové divadlo v Jaroměři. Na jaře 1969 slavil na jaroměřském náměstí vítězství československého hokejového týmu nad tím sovětským. Od roku 1972 jezdil pro Čedok jako průvodce. Po sametové revoluci získal vyznamenání, bronzovou medaili České obce sokolské. V roce 2023 žil v Jaroměři.
Zaujaly vás fotografie?
Předplaťte si Magazín a prohlédněte si celou fotogalerii!
