Mí rodiče se potkali na tanečních zábavách ve Východním Prusku. Abychom pochopili, jak se jejich osudy spojily, musíme se vrátit zpět – do válečných let, let útěků, ztrát a těžkého mlčení, kterým tehdy lidé odpovídali na bolest.

Moje matka Irina Vasiljevna Dobuševa se narodila 16. května 1941 ve Staré Russe v Novgorodské oblasti, v domě, kde štěstí bylo vzácným hostem. Její matka Taťana Nikolajevna Kazakova přijela rodit ke své matce Anně Rogozině. „Babička Anna,“ vzpomíná máma, „byla tvrdá, vyhaslá a lakomá žena.“

Manžel Taťany Vasilij Romanovič Kazakov zůstal v Leningradu, kde pracoval jako lodní inženýr v loděnici. S sebou Taťana přivezla dvě starší dcery – Ludmilu a Albinu. Irina, má matka, se stala třetí, nejmladší.

Velký dům babičky Anny stál u železniční stanice – její předkové od roku 1878 pracovali na železnici. Nikolaj Rogozin, Taťanin otec, byl strojvedoucím; pohledný muž, který opustil rodinu a Starou Russu. Anna zůstala sama – se zimou v srdci a třemi dcerami, na které čekala válka a evakuace.

S sebou plenky a peřinu

Když byl Irině pouhý měsíc, začala válka. Ve chvíli, kdy jí byly dva roky, Němci už stáli u Staré Russy. Musely utéct a rychle.

Babička Taňa sbalila tři dcery, Ludmilu, Albinu a malou Irinu, vzala svou matku Annu a sestru Raisu a v nákladních vagónech odjeli do vnitrozemí SSSR. S sebou měly jen Irininy plenky, pár kusů prádla a velkou peřinu z husího peří, která se stala jejich záchranou: spaly na ní ve vagónech, zahřívaly se pod ní v povolžských mrazech. Tato peřina přežila všechny a zůstala u Ludmily jako němý svědek těch strašných dnů.

Jak probíhala druhá světová válka v Rusku? Dočtete se v článku
 Jedli kopřivy, ale milovali Stalina. Válka očima ruské pionýrky

Manžel Taťany Vasilij Romanovič odešel z Leningradu na frontu a sloužil v Kaspické flotile. Po osvobození Ukrajiny byl převelen do Kyjeva, kam si vzal ženu a dcery z evakuace. Babička Anna s Raisou se vrátily do Staré Russy.

​ Irina a Viktor, 1960 ​
​Irina a Viktor, 1960​

V roce 1946 byl Vasilij Romanovič poslán pracovat do Sovětsku do dílen loděnice. Přivolal Taťanu s dcerami a usadili se v pětipokojovém bytě deportovaných Němců na ulici Pobjedy. Němky chodily a pomáhaly Taťaně s praním a úklidem. Neplatila jim penězi, ale jídlem, manžel totiž dostával dobré příděly. Němky nikdy nevzaly víc, než bylo nutné, a říkaly: „Frau má děti...“

Výstřel v tichu

Psal se rok 1946. Vasilij Romanovič vešel do koupelny, přistoupil k zrcadlu a přiložil pistoli ke spánku, zazněl výstřel. Taťana mu právě čistila kabát do práce, dcery spaly. Ludmila se děsivým zvukem probudila, přelezla přes spící Irinu a vběhla do koupelny. Otec ještě žil, matka seděla na podlaze, držela mu hlavu a snažila se zastavit krvácení. Jeho poslední slova byla určena ženě: 

„Jsi silná. Zvládneš to.“

Líbí se vám tento text? Předplaťte si Magazín a dočtěte si ho!