Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Moje matka Irina Vasiljevna Dobuševa se narodila 16. května 1941 ve Staré Russe v Novgorodské oblasti, v domě, kde štěstí bylo vzácným hostem. Její matka Taťana Nikolajevna Kazakova přijela rodit ke své matce Anně Rogozině. „Babička Anna,“ vzpomíná máma, „byla tvrdá, vyhaslá a lakomá žena.“
Manžel Taťany Vasilij Romanovič Kazakov zůstal v Leningradu, kde pracoval jako lodní inženýr v loděnici. S sebou Taťana přivezla dvě starší dcery – Ludmilu a Albinu. Irina, má matka, se stala třetí, nejmladší.
Velký dům babičky Anny stál u železniční stanice – její předkové od roku 1878 pracovali na železnici. Nikolaj Rogozin, Taťanin otec, byl strojvedoucím; pohledný muž, který opustil rodinu a Starou Russu. Anna zůstala sama – se zimou v srdci a třemi dcerami, na které čekala válka a evakuace.
S sebou plenky a peřinu
Když byl Irině pouhý měsíc, začala válka. Ve chvíli, kdy jí byly dva roky, Němci už stáli u Staré Russy. Musely utéct a rychle.
Babička Taňa sbalila tři dcery, Ludmilu, Albinu a malou Irinu, vzala svou matku Annu a sestru Raisu a v nákladních vagónech odjeli do vnitrozemí SSSR. S sebou měly jen Irininy plenky, pár kusů prádla a velkou peřinu z husího peří, která se stala jejich záchranou: spaly na ní ve vagónech, zahřívaly se pod ní v povolžských mrazech. Tato peřina přežila všechny a zůstala u Ludmily jako němý svědek těch strašných dnů.
Jedli kopřivy, ale milovali Stalina. Válka očima ruské pionýrky
Manžel Taťany Vasilij Romanovič odešel z Leningradu na frontu a sloužil v Kaspické flotile. Po osvobození Ukrajiny byl převelen do Kyjeva, kam si vzal ženu a dcery z evakuace. Babička Anna s Raisou se vrátily do Staré Russy.
V roce 1946 byl Vasilij Romanovič poslán pracovat do Sovětsku do dílen loděnice. Přivolal Taťanu s dcerami a usadili se v pětipokojovém bytě deportovaných Němců na ulici Pobjedy. Němky chodily a pomáhaly Taťaně s praním a úklidem. Neplatila jim penězi, ale jídlem, manžel totiž dostával dobré příděly. Němky nikdy nevzaly víc, než bylo nutné, a říkaly: „Frau má děti...“
Výstřel v tichu
Psal se rok 1946. Vasilij Romanovič vešel do koupelny, přistoupil k zrcadlu a přiložil pistoli ke spánku, zazněl výstřel. Taťana mu právě čistila kabát do práce, dcery spaly. Ludmila se děsivým zvukem probudila, přelezla přes spící Irinu a vběhla do koupelny. Otec ještě žil, matka seděla na podlaze, držela mu hlavu a snažila se zastavit krvácení. Jeho poslední slova byla určena ženě:
Líbí se vám tento text? Předplaťte si Magazín a dočtěte si ho!
