Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
„Nic nenasvědčovalo, že to bude noc, která ovlivní celý náš život.“ Těmito slovy začíná Pavel Vinter vyprávění o událostech v noci z 18. na 19. února 1977, kdy mu bylo necelých čtrnáct let.
Celá rodina trávila noc doma, v prostorném bytě ve Štěpánské ulici v centru Prahy. Pavel svůj pokoj sdílel s o dva roky starší sestrou Jitkou; oné noci tam s nimi přespávala i matka. „Po půlnoci jsem slyšel, že někdo vchází do bytu. Bylo to podivné, ale říkal jsem si, že se mi to třeba jenom zdálo.“
Ve vedlejším pokoji spal jejich otec Jindřich Vinter. Zvuky zápasu a volání o pomoc probudily i Jitku: „Nemohla jsem se dostat z pokoje, dveře byly zamčené. Matka mě prosila: ,Buď zticha, nic neříkej.'“
Až když všechno utichlo, matka dveře odemkla a všichni tři šli do sousední místnosti. Našli velký nepořádek, stopy po boji i krvavé skvrny. Jejich otec z bytu zmizel.
Děti svěřeny do péče otce
Jindřich a Eva Vinterovi tvořili na první pohled krásný pár. On pracoval v zahraničním obchodě a často vyjížděl do zahraničí, ona byla atraktivní a ctižádostivá průvodkyně Čedoku. Měli spolu tři děti, kromě Pavla a Jitky ještě nejstaršího syna Jindřicha.
V první polovině sedmdesátých let pobývali kvůli otcově práci tři roky v Budapešti, kde děti chodily do ruskojazyčné školy. Ale v manželství Vinterových postupně narůstala krize a po návratu do Prahy padlo slovo rozvod.
Soud rozhodl na tu dobu dosti neobvykle: všechny tři děti svěřil do péče otce. Pavel Vinter se domnívá, že v tom mohl sehrát roli otcův politický vliv; od mládí byl členem KSČ: „Možná mohl u soudu použít argument, že chce děti vychovávat v socialistickém duchu.“ Podle tehdejších zvyklostí ten, kdo vychovává děti, získal také užívací právo k bytu. Eva Vinterová se měla odstěhovat do nově přiděleného bytu v Bohnicích. K tomu ale nikdy nedošlo. Eva zůstala ve Štěpánské a v domácnosti narůstala výbušná atmosféra, kterou Jitka Šnircová popisuje:
Oba sourozenci vzpomínají, že matka je ponoukala, aby otci dělali různé drobné naschvály. Někdy mu měli nastříhat nehty do cigaretového tabáku, jindy nalít kyselinu do pantoflí.
Michail Baranov nebo Josef Eichler?
V tomto turbulentním období si Eva Vinterová našla nového přítele. Její děti ho nejdříve poznaly jako „Míšu“, sovětského novináře Michaila Baranova. Chodil v ruské papaše, okázale kulhal a tvrdil, že jde o pozůstatek zranění, které utrpěl, když přijel do Československa na tanku v srpnu 1968. Tajuplně naznačoval, že jeho novinářský průkaz je pouze krytí pro skutečné poslání agenta KGB. A především na všechny strany rozhazoval velké sliby. Pavel Vinter vzpomíná:
V malém Pavlovi živil naději, že mu zařídí vycestování do vysněné Ameriky, jeho sestře, která se učila kožešnicí, zase sliboval příležitost studovat na kožešnické škole v Leningradě. „Ale brzy jsem začala tušit, že jsou to jenom levárny a že tenhle člověk mi spíš uškodí než pomůže. Ty báchorky, že pracuje pro KGB, že má nějaké krycí jméno, to jsem mu vůbec nevěřila,“ konstatuje Jitka Šnircová. „Pro mě to byl absolutně nesympatický člověk. Říkala jsem si, proboha, co na něm matka vidí.“
Údajný Baranov se ve skutečnosti jmenoval Josef Eichler. Identitu sovětského novináře si obstaral podvodem, když na jakési svatbě ukradl doklady skutečnému Michailu Baranovovi. Přestože neuměl rusky a dokonce i jeho kulhání bylo fingované, podařilo se mu oklamat stovky lidí. Nahrávalo tomu i paranoidní ovzduší normalizace, kdy už jen ruské jméno, suverenita ve vystupování a zmínka o kontaktech na nejvyšších místech vyvolávaly hrůzu a odrazovaly lidi od bližšího zkoumání pravdivosti jeho historek.
Jméno Josef Eichler už v té době nebylo kriminální policii neznámé. V roce 1970 byl stíhán za podvody a příživnictví. Prokurátor Zdeněk Polášek o něm ve své zprávě napsal:
Eichlerovy návštěvy u Vinterových ve Štěpánské ještě přiživovaly výbušnou atmosféru. Pavel Vinter se domnívá, že otec se ho možná chystal odhalit jako podvodníka: „Otec mu asi šlapal na paty a zjišťoval o něm čím dál víc informací, což se Eichlerovi samozřejmě nehodilo.“ Možná i to přispělo k dramatickému zvratu událostí v únoru 1977.
„S tím strachem člověk žil několik let.“
Když osudné noci Jindřich Vinter zmizel ze svého bytu, Eva měla pro děti vysvětlení: „Řekla nám, že otec je ,uklizený’ do doby, než proběhne rozvod,“ konstatuje Jitka Šnircová. „Prý ho odvedli k hranicím, kde bylo nějak zinscenováno, že se pokusil o překročení hranic. Tomu jsme pak nějakou dobu věřili,“ dodává Pavel Vinter.
Děti musely ještě té noci uklidit stopy krve v bytě i na domovním schodišti. Prarodičům a později u policejních výslechů opakovaly historku, kterou jim matka vštípila: „V sobotu dopoledne táta odjel vlakem do Plzně, od té doby o něm nevíme.“
Krátce poté se do Štěpánské natrvalo přistěhoval Josef Eichler. Jitka možná už tehdy pojala intuitivní podezření, že s otcovým zmizením může mít něco společného, ale potlačila ho:
„A s tímhle strachem člověk žil několik let. Nesla jsem si to v sobě jako břemeno, jako velkou zátěž,“ pokračuje Jitka Šnircová. Pronásledovaly ji noční děsy a nespavost. Probouzela se uprostřed noci a přes den bývala vyčerpaná. O tom, co se oné noci stalo, nemluvila ani se sourozenci: „Spíše jsme se tomu tématu vyhýbali, protože jsme nechtěli tu ránu pořád otevírat.“
Pavel Vinter popisuje svůj život v následujícím období jako „stihomam“. Trápil ho strach, že otcovi únosci ho stále sledují. Narůstaly konflikty mezi ním a matkou, takže nakonec se raději odstěhoval na internát.
Jindřich VInter byl po dvou letech prohlášen za mrtvého; děti nikdy neměly možnost ho pohřbít.
„Akce se nezdařila.“
Po devíti letech, roku 1986, se Jitka Šnircová – tehdy už pětadvacetiletá vdaná žena – obrátila na policii a pokusila se o znovuotevření případu zmizení jejího otce. Podařilo se to až o dva roky později, kdy policii kontaktoval její starší bratr Jindřich. Na jeho podnět se případu ujali kriminalisté Josef Lottes a Jan Pufler: „Našli svazek z roku 1977, který byl, laicky řečeno, odfláknutý,“ říká Pavel Vinter.
Nové pátrání přivedlo kriminalisty k muži jménem Václav Kysela. Ten při výslechu záhy přiznal, že s případem má co dočinění.
Kysela před rokem 1969 působil v armádě, v době normalizačních čistek ho vyhodili. Eichler, vystupující jako Baranov, mu slíbil navrácení vojenské hodnosti. Pod jednou podmínkou: Václav Kysela mu měl pomoci při „tajné akci“. Jde prý o to, unést agenta CIA a dopravit ho na letadlo k výslechu do Moskvy. Domnělým agentem CIA měl být ve skutečnosti Jindřich Vinter.
Kriminalista Josef Lottes průběh únosu popisuje ve své knize Ne každý vrah je zrůda:
„Vyšli po schodech k bytu, který Baranov odemkl vlastními klíči. Vešli do místnosti vpravo, kde spal nic netušící Vinter.“ Zatímco Kysela chytil Vinterovy nohy, Eichler cosi dělal u jeho hlavy. Kysela ucítil pach neznámého plynu. Teprve když snesli tělo, zabalené do deky, do průjezdu, kde zaparkovali auto, Kysela si všiml, že unesený muž je mrtvý.
Údajný Baranov na místě změnil plán. Namísto na letiště vyrazili do lesů okolo Mníšku pod Brdy, kde tělo pohodili a svlékli donaha. Baranov-Eichler zlikvidoval oblečení i doklady.
„Akce se nezdařila, v životě jsme se neviděli,“ rozloučil se s Kyselou.
Klíčový důkaz byl navždy ztracen
Tělo Jindřicha Vintera ovšem nezmizelo beze stopy. Lesní dělnice našly v okolí Mníšku pod Brdy po nějakém čase lidskou čelist, jejíž popis odpovídal jeho stomatologickým záznamům. Jenže místní policista se nálezem nezabýval a čelist prostě vyhodil. Když se k té informaci dostal tým Josefa Lottese, mohl už jen konstatovat, že klíčový důkaz byl navždy ztracen. Jitka Šnircová to komentuje:
Ke konci roku 1989 se kriminalisté rozhodli dostat Eichlera do vězení alespoň za majetkovou kriminalitu a mezitím pokračovat v pátrání. Do jejich plánu však zasáhla amnestie v lednu 1990. Josef Eichler se dostal na svobodu, kriminálka byla v nadcházejícím období zahlcena množstvím nových případů a naděje na plné objasnění smrti Jindřicha Vintera definitivně zmizela.
Odvaha znovu důvěřovat lidem
Eichler se pokoušel své podvodné strategie uplatňovat i v novém kontextu po roce 1989. Infiltroval se například do Společnosti přátel USA a stal se jedním z organizátorů plzeňských oslav osvobození americkou armádou. Především však parazitoval na své partnerce Evě Vinterové, se kterou žil až do konce života.
„Jestli mu matka ty jeho historky pořád věřila? To je těžká otázka,“ uvažuje Pavel Vinter.
On i jeho sestra Jitka Šnircová se shodují, že trauma, které prožili v době dospívání, je dlouhodobě poznamenalo. Museli vynaložit hodně vnitřních sil, než znovu našli odvahu důvěřovat lidem.
