Jeden z nejdramatičtějších momentů svého života Ludmila Čechová zažila v roce 1988. Její muž, bývalý politický vězeň Josef Čech, měl vážně nemocné ledviny. Jihlavská nemocnice sice tehdy disponovala přístrojem na dialýzu, ale předpisy byly neúprosné: léčba dialýzou se poskytje pouze pacientům do padesáti let. A Josefovi bylo už pětašedesát. Jedinou terapií, kterou mu lékaři nabízeli, tak bylo další zpřísnění diety.
Ludmila, která sama pracovala jako zdravotní sestra, tušila, že pokud se něco nestane, manželovi zbývá už jen několik dnů života... Dodala si odvahy a vypravila se za primářem interny. „Pane doktore, můj muž byl patnáct let vězněn,“ vyhrkla.
Lékař, který sám za války přežil věznění v koncentračním táboře, zalapal po dechu. A rozhodl se navzdory předpisům Josefa Čecha poslat na dialýzu. Ludmila Čechová mu nikdy nepřestala být vděčná:
Ludmila Čechová odešla ze zaměstnání, aby se o svého muže mohla starat: „To bylo nejkrásnější období našeho života. Nikam jsme se nehonili, nedělali jsme si žádné starosti, žili jsme jeden pro druhého. A splynuli jsme dušemi.“
Přátelství, o kterém se nám ani nezdá
Ludmila, rozená Kmošková, vyrůstala ve Štokách u Havlíčkova Brodu ve věřící rodině:
Kvůli své víře nesměla studovat vysněnou zdravotní školu, vyučila se přadlenou ve Dvoře Králové nad Labem a nastoupila do textilní továrny v Havlíčkově Brodě. Díky večernímu studiu při zaměstnání nakonec získala diplom zdravotní sestry.
Roku 1964, když jí bylo devatenáct let, poprvé potkala svého budoucího manžela Josefa Čecha. Ten se v té době právě vrátil domů po patnáctiletém věznění. Před rokem 1948 byl vojákem z povolání, po komunistickém puči odmítl členství v KSČ a odešel do zahraničí. Když se vrátil do republiky, byl odsouzen k pětadvaceti letům za velezradu, vojenskou zradu a špionáž. Z vězení ho propustili až mnoho let po velké amnestii roku 1960, kdy se na svobodu dostala velká část politických vězňů.
„Přišel do kostela, uviděl tam jedinou holku, mě, a brzy nato jsme se spřátelili. Všichni se na něj dívali skrz prsty a každý den se musel hlásit na místním úřadě,“ popisuje Ludmila postavení Josefa Čecha, který byl jako „politický“ na maloměstě ostražitě sledován.
Dělil je velký věkový rozdíl, okamžitě však pocítila, že jejich duše jsou spřízněné. Následující rok se za něj provdala a s manželem získala i řadu nových přátel, bývalých manželových spoluvězňů. „V kriminále uzavírali pevná přátelství, o jakých se nám ani nezdá. Opravdu to byli bratři srdcem. Jeden druhému pomáhali,“ říká Ludmila Čechová a pokračuje:
K jejich přátelům mimo jiné patřil plukovník Luboš Hruška, později zakladatel Meditační zahrady v Plzni, která je dnes koncipována jako Památník obětem zla, astronom Jiří Grygar nebo Bohumil Vít Tajovský, jenž byl před svým zatčením opatem Želivského kláštera.
Manželům Čechovým se postupně narodil syn a dcera. Několik let prožili v Chrášťanech u Českého Brodu, kde se Josefovi podařilo najít práci, v polovině 70. let se vrátili zpátky do Štoků, kde pak byli pod trvalým dozorem Státní bezpečnosti. Později se dozvěděli, že v jejich bytě dokonce bylo nainstalováno odposlouchávací zařízení. Celou dobu udržovali kontakty s úzce propojenou komunitou přátel, bývalých politických vězňů, kteří se navzájem podporovali a pozvedali na duchu.
S opatem Vítem na cestě „domů“
Díky léčbě dialýzou i péči své ženy se Josef Čech dožil pádu komunistického režimu i narození prvního vnoučete. Zemřel v den výročí jejich svatby 5. června 1994. Ludmila Čechová k tomu dodává:
Po manželově smrti Ludmila Čechová zůstala v kontaktu s jeho druhy z vězení a její láska k muži se proměnila v láskyplnou péči o jeho přátele v době, kdy i oni zeslábli a onemocněli. V roce 1999 ji k sobě povolal tehdy sedmaosmdesátiletý opat Vít Tajovský, hospitalizovaný v nemocnici v Havlíčkově Brodě. Trpěl proleženinami a chtěl se vrátit „domů“, tedy do kláštera.
Ludmila prosadila jeho propuštění do domácí péče a další tři měsíce spolu s několika dalšími ženami opata Tajovského ošetřovala v želivském klášteře. Znovu prožívala onen zpomalený čas po boku odcházejícího člověka, kdy není nic důležitějšího než být po jeho boku. Zůstala u něj až do jeho smrti 11. prosince 1999. Na opata Víta vzpomíná:
Láska neubližuje, tolerance neodsuzuje
Přátel, o které Ludmila Čechová pečovala, bylo více. Patřil k nim i manželův bývalý spoluvězeň Luboš Hruška, který onemocněl roku 2007. Jeho žena krátce předtím zemřela a Ludmila se v péči střídala s jeho dcerou Janou. Ludmila dočasně přebývala v jejich domě v sousedství meditační zahrady, kterou Luboš Hruška vytvořil z obyčejného ovocného sadu. Byla u něj i ve chvíli, kdy 30. června 2007 vydechl naposledy.
„Nejdůležitější ze všeho je láska,“ uvažuje Ludmila Čechová v rozhovoru pro Paměť národa. „Ten, kdo má rád, neuškodí. Kdo má rád, nevymýšlí, jak druhého zničit. Pak je důležitá tolerance. Ono se odsoudí lehce, ale nikdy neznáme přesné nuance, proč ten druhý člověk něco udělal, co ho k tomu vedlo. Dorostla jsem k tomu, že nikoho neodsuzuju.“
