Náš nový AI asistent. Objevte v příbězích pamětníků nečekané souvislosti! Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Jediný mezi dvanácti
Byť byl začátek léta, poslední červnový den roku 1926 Vídeň skrápěl vydatný déšť. Tolik srážek rakouská metropole v tuhle roční dobu nepamatovala. Kapky neúnavně bubnovaly i na střechy budov v rozhlehlém areálu sanatoria pro duševně a nervově choré pacienty Am Steinhof. Právě onu pošmournou středu bránu ústavu opustilo dvanáct pacientů. Měli před sebou dalekou cestu. Odjížděli do Kosmonos u Mladé Boleslavi v Československu, kde se jim novým domovem stal tamní Zemský ústav pro choromyslné.
Jedním z tuctu pacientů byl i Rudolf Kalvach, tehdy polozapomenutý malíř, znovu objevený až ve 21. století, dlouho po své smrti. Jeho hospitalizaci dnes v kosmonoském areálu připomíná pamětní deska. „Rudolf Kalvach, rakouský grafik a malíř, narozený 22. prosince 1883 ve Vídni, pobýval v tomto ústavu od 30. června 1926 a zemřel zde 14. března 1932. Rudolf Kalvach, österreichischer Grafiker und Maler, geboren am 22. Dezember 1883 in Wien, lebte vom Juni 1926 an in dieser Anstalt und ist hier am 14. März 1932 gestorben,“ je na ní napsáno v češtině i němčině. U vstupu ji osmdesát let po jeho smrti se svými spolupracovníky instaloval tehdejší kosmonoský primář Milan Novák, který při příchodu do kosmonoské léčebny z mladoboleslavské nemocnice v roce 2004 o Kalvachově pobytu v ústavu ještě nevěděl. Málokdo ano.
Vše změnil jeden telefonát v roce 2010. Když začal v ředitelně léčebny vyzvánět telefon, shodou okolností tam byl právě Milan Novák. A následný rozhovor vyvolal jeho zájem o osud polozapomenutého umělce. Spolu s místním patriotem Václavem Petříčkem (1944–2022) pak o něm sepsal publikaci vydanou v roce 2013 s názvem Rudolf Kalvach: život, dílo a nemoc: Vídeň, Terst, Kosmonosy. Magazín Paměti národa příběh připomíná v rámci zářijových Týdnů pro duševní zdraví.
Přátelil se s Kokoschkou
Do druhé nejstarší psychiatrické léčebny v českých zemích tehdy zavolala Wolftraud de Concini. Narodila se v roce 1940 u Trutnova, po druhé světové válce byla s rodiči odsunuta. Ačkoli pak vyrůstala v Německu a od roku 1964 žila v Itálii, k rodné zemi měla fotografka a spisovatelka stále blízko. „Oslovila nás, zda by v nemocnici nemohla pořídit nějaké fotografie pro grandiózní výstavu o polozapomenutém malíři Rudolfu Kalvachovi, kterou na rok 2012 chystalo Leopoldovo muzeum ve Vídni. On byl skutečně geniální malíř, kamarád Kokoschky, Klimta a těchto veličin. Jenže jeho kariéra byla krátká, protože onemocněl schizofrenií,“ vysvětluje Milan Novák ve vyprávění pro Paměť národa v únoru 2026.
S Wolftraud de Concini se primář posléze spřátelil a organizátorům výstavy pomohl s objasněním posledních šesti let života Rudolfa Kalvacha, které v Kosmonosích malíř strávil. „Rakouští a italští pořadatelé výstavy v tom měli docela zmatek,“ líčí Milan Novák. Rudolf Kalvach se narodil 22. prosince 1883 ve Vídni. Pro malířův osud je důležité, že jeho otec Petr Kalvach pocházel z Rychnova nad Kněžnou, i když v českých zemích prakticky nikdy nežil. Od jednoho roku vyrůstal se svou matkou v rakouské metropoli. Petr Kalvach byl strojvůdcem. Oženil se s Adelheid Sofií Kigl. Celkem měli sedm dětí.
Před třicítkou se u Kalvacha projevila schizofrenie
Jejich syn Rudolf Kalvach byl odmala umělecky nadaný. V roce 1900 nastoupil na uměleckoprůmyslovou školu Wiener Kunstgewerbeschule. Kromě rakouské metropole žil střídavě i v Terstu, kam byl na železnici přeložen jeho otec. Mezi oběma městy pak pendloval. V roce 1908 se oženil s Marií Klarerovou. Narodilo se jim sedm dětí. Nejintenzivněji maloval v letech 1903 až 1912 a svá díla vystavoval například ve Vídni, Mnichově, Praze, Bruselu, Římě či Stockholmu. V květnu roku 1912 se však u něj projevila schizofrenie. Bylo mu 28 let. Následovala první tříletá hospitalizace v sanatoriu Am Steinhof.
Když se v roce 1918 rozpadla monarchie, jeho opatrovníkem byl bratr Max. V roce 1921 se Rudolf Kalvach do sanatoria Am Steinhof vrátil. Možná by ho již neopustil, kdyby stejně jako jeho otec měl domovskou příslušnost ve Vídni.
„Jemu však po rozpadu monarchie zůstala takzvaná domovská příslušnost v Čechách,“ připomíná Milan Novák zákon, který v Rakousku-Uhersku platil od roku 1849. Tento právní institut po zrušení poddanství určoval, ke které obci člověk patřil z hlediska veřejné správy a sociálního zabezpečení bez ohledu na skutečné místo pobytu. Na území Československa zůstal v platnosti i během první republiky až do roku 1948. Petru Kalvachovi se podařilo získat domovské právo ve Vídni až v roce 1912. Automaticky s ním přecházelo pouze na jeho nezletilé potomky, takže plnoletý syn Rudolf dál spadal pod Rychnov nad Kněžnou. Po propuknutí nemoci si už změnu vyřídit nedokázal…
Objevujte v příbězích našich pamětníků nečekané souvislosti!
AI asistent prohledává přepisy více než 30 000 hodin rozhovorů a nachází relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.
Vyzkoušet AI asistenta Paměti národa
Do Československa posílali „vagony“ pacientů
V roce 1926 ho tak rakouské úřady spolu s dalšími jedenácti pacienty poslaly z přeplněného sanatoria Am Steinhof do Československa. „Odvezli ho do spádového ústavu do Kosmonos. Rakušani sem tehdy posílali celé vagony pacientů, u kterých se během dvacátých, a dokonce ještě i ve třicátých let vyjasnilo, že jsou vlastně českoslovenští občané, aniž o tom oni sami vědí,“ objasňuje Milan Novák málo známý fakt.
Rudolf Kalvach v Kosmonosích dožil. „Na štětec a tužku tam už ani nesáhl, ale hrál na housle, protože měl více uměleckého nadání.“ V ústavu zemřel 14. března 1932. „Onemocněl tuberkulózou, což byla nejčastější příčina úmrtí v ústavech už za Rakouska-Uherska,“ poznamenává Milan Novák. Pohřben byl na místním hřbitově, jehož část je dnes opuštěná.
Nezodpovězené otázky kolem míst posledního odpočinku pacientů z kosmonoského ústavu pro choromyslné přivedly Milana Nováka spolu s Václavem Petříčkem k dalšímu pátrání po osudech ostatních pacientů. „Nevěděli jsme nic. Byli jsme naprosto nepolíbení. Václav věděl jen to, že je tam nějaké staré pohřebiště, které souvisí s léčebnou, v ní se za války hodně umíralo a většina pohřbených je na takzvaném třetím oddělení hřbitova, které má teď parkovou úpravu. Prosadili jsme tam alespoň dřevěný kříž. A že kousek dál u Chudoples mají být ti, kteří se tam už nevešli,“ vysvětluje Milan Novák a zdůrazňuje, že začátky jejich bádání byly dosti amatérské.
„Začali jsme zkoumat pacienty a rozšířili to i na řadu dalších českých a moravských psychiatrických ústavů a pracovali s jejich příjmovými knihami. Tehdy se příjem pacientů psal do knih, kde byly předtištěné kolonky: jméno, narození, kdy byl přijat, kým poslán, diagnóza, jak skončil, zemřel nebo byl propuštěný atd., někdy i příčina smrti. Je to hodně složité, v řadě ústavů je to neúplné,“ popisuje Milan Novák mravenčí práci.
O „eutanázii“ sepsali Orbity smrti
Později se spojil s historikem Michalem V. Šimůnkem z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, který se zabývá dějinami věd o životě v českých zemích v 19. a 20. století. Výsledkem spolupráce je obsáhlá publikace s názvem Orbity smrti s podtitulem Nacistická „eutanázie“ a masové umírání psychiatrických pacientů v českých zemích, 1939–1945. „Ještě jsme vůbec netušili, že v Německu a Rakousku jde o významné téma, a že jsou celé pracovní kruhy historiků, kteří zkoumají nacistickou psychiatrii a události související se zabíjením psychiatrických pacientů, programem jejich likvidace a že o tom bylo vydáno spousta publikací,“ přiznává Milan Novák.
V Česku však šlo o poměrně neprobádané téma. Novák se Šimůnkem poukazují na rozdílný přístup k pacientům, kteří zůstali v léčebnách v Sudetech, které se tak staly součástí Říšské župy Sudety a připadly přímo pod Říši, ve srovnání s těmi v protektorátu Čechy a Morava. Po Mnichovské dohodě převzaly německé úřady v odstoupeném pohraničí tři velké psychiatrické léčebny: v Dobřanech u Plzně, Opavě a Šternberku na Moravě. „Zásadní rozdíl mezi protektorátními ústavy a těmi druhotně německými, tedy sudetskými, byl ten, že ti duševně nemocní z těch tří sudetských ústavů byli odváženi do Německa na smrt do plynových komor, zatímco v protektorátních ústavech se to nepraktikovalo,“ vysvětluje Milan Novák.
Církev protestovala proti vraždění pacientů
V nacistickém Německu se totiž v roce 1939 rozběhl tajný program vyvražďování postižených a psychicky nemocných lidí s názvem Akce T4. Pojmenovali ho podle utajeného sídla vedení v Berlíně v ulici Tiergartenstrasse 4. Spuštěn byl na základě tajného Hitlerova rozkazu v roce 1939. „Lidé byli jen na základě papírů vybráni znaleckou komisí v Berlíně, trvalo to měsíce, a zpátky do ústavů přišel seznam těch, kteří mají být zabiti. Ti byli naloženi do autobusů a vlaků, dopravu provozovala tajná organizace, a byli přes ‚meziústavy‘ převáženi do plynových komor. Tam následovala prezentace, identifikace, a lékařská prohlídka,“ popisuje Milan Novák vraždící mašinérii. „Už tehdy po svléknutí říkali ‚do sprch‘, tak jako tomu bylo v táborech na východě. Uzavřeli je zhruba po třiceti, zavřeli vzduchotěsné dveře, a pustili tam oxid uhelnatý.“ Nemocné pacienty ze Sudet tímto způsobem likvidovali v plynových komorách v Pirně-Sonnenstein a Hartheimu u Lince. Podle záznamů samotné Akce T4 bylo od ledna 1940 do srpna 1941 v šesti plynových komorách zavražděno 70 273 lidí (za širší nacistický program takzvané „eutanázie“ ve všech jeho fázích historici odhadují asi 250 000 obětí). Tato fáze pak byla oficiálně ukončena v roce 1941 po protestech katolické církve v čele s münsterským biskupem Clemensem Augustem von Galenem.
„Nám se podařilo, a klademe si to za čest, propojit české bádání, dosud velmi skromné, s celou komunitou historiků, kteří se tím zabývali na celoněmecké a celorakouské úrovni, a nejen na ní dávno před námi, ale území celé dnešní České republiky včetně bývalých Sudet pro ně bylo velké bílé místo. My jsme ho dost zaplnili a propojili české bádání s německo-evropským,“ uzavírá Milan Novák. Symbolicky nepřímo i díky malíři Rudolfu Kalvachovi, který byl také jako Rakušan s českým prostředím osudově propojen.
Použitá literatura:
NOVÁK, Milan a Václav PETŘÍČEK. Rudolf Kalvach – život, dílo a nemoc: Vídeň, Terst, Kosmonosy. 1. vyd. Kosmonosy: Město Kosmonosy, 2013. 80 s. ISBN 978-80-260-5274-6.
ŠIMŮNEK, Michal V. a Milan NOVÁK. Orbity smrti: nacistická „eutanázie“ a masové umírání psychiatrických pacientů v českých zemích, 1939–1945. Praha: Academia, 2023. 580 s. ISBN 978-80-200-3470-0.
NOVÁK, Milan. Dějiny Psychiatrické nemocnice Kosmonosy. 1. část: Od počátků do přelomu 40. a 50. let 20. století. Viz: http://www.plkosmonosy.cz/historie.html
KERLES, Marek. Rakouský odsun naruby. Lidové noviny. 15. 2. 2014, s. 27.
UNITED STATES HOLOCAUST MEMORIAL MUSEUM. Euthanasia Program and Aktion T4. Holocaust Encyclopedia. Aktualizováno 17. 3. 2026. https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/euthanasia-program
