Náš nový AI asistent. Objevte v příbězích pamětníků nečekané souvislosti! Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Největší překážku pro československé cestovatele do Afriky v době normalizace nepředstavovalo těžko dostupné vybavení nebo nástrahy divoké africké přírody, ale razítka, byrokracie a omezené názory maloměstských funkcionářů KSČ.
Členové výpravy z roku 1980 si na cestu vydělávali převážně sami, například opravami střech a prací na zámku v Úsově. Ústřední výbor ČSTV jim zakoupil speciálně upravený automobil Avia 30. Vedoucí expedice Zdeněk Zerzáň však tušil, že ani tak nemají vyhráno. Předpokládal, že okresní výbor KSČ v Šumperku s jeho účastí nebude souhlasit.
Měl totiž kádrový škraloup: v roce 1968 jako náčelník horské služby v Jeseníkách pomohl ukrýt Věru Čáslavskou na horské chatě Vřesová studánka a během normalizačních prověrek ho vyloučili z komunistické strany.
Místopředseda ÚV ČSTV Miroslav Hlaváček, který nad ním držel ochrannou ruku, mu proto potají slíbil služební pas. Jeden z plánovaných účastníků, inženýr Prokop Šmirous, pas vůbec nedostal. Oficiálním důvodem měla být časová zaneprázdněnost kvůli obhajobě kandidátské práce, Zdeněk Zerzáň však skutečnou příčinu spatřoval jinde: Prokopova otce v padesátých letech označili za „kulaka“ a deset let věznili.
Když se místní funkcionáři o expedici dozvěděli z novin, pokusili se její odjezd ještě na poslední chvíli zastavit. Auto už však bylo na cestě lodí a přípravy stály nemalé prostředky, takže výpravě bylo nakonec dovoleno odcestovat.
Pralesem s lyžemi na ramenou
Výprava přistála v tanzanském Dar es Salaamu. V tamním přístavu už na ni čekala avie, kterou poslali lodí z Evropy o dva měsíce dříve. Československé velvyslanectví o nich vědělo předem a pomohlo jim zejména se získáním víz. Zdeněk Zerzáň popisoval, jak se administrativa někdy vyřizovala nečekaně přímo: když jim ambasáda Burundi odmítala pomoci, československý velvyslanec zavolal tamnímu prezidentovi a pohrozil zastavením slíbené dodávky nákladních vozů Tatra. Po návratu na burundskou ambasádu už na členy expedice čekalo pohoštění i potřebné dokumenty.
Z Dar es Salaamu se avií dostali do bezmála šest set kilometrů vzdálené osady Marangu u horského deštného pralesa na svazích Kilimandžára. Odmítli nabízené služby nosičů a na nejvyšší horu Afriky stoupali bez pomoci. Každý nesl batoh těžší než třicet kilogramů, navíc lyže. První den cesta vedla v úmorném horku pralesem, kde se lyže zachytávaly o liány a nad výpravou poskakovaly opice. Zdeněk Zerzáň vypráví:
S přibývající výškou se měnil ráz počasí i krajina a přes horskou chatu Kibo Hut se dostali až k nočnímu výstupu na vrchol. Na okraj hlavního kráteru Kibo, mohutné spící sopky, dorazili při východu slunce. Před výstupem na samotný vrchol tři členové výpravy, Josef Obelcz, Emil Kothánek a doktor Hřebíček, sjeli na lyžích tři sta metrů hluboký kráter. Cílem ale byla jízda z nejvyššího bodu hory.
Sněhem v tropickém slunci
Na samý vrchol Zdeněk Zerzáň pokračoval už jen s Obelczem, Hřebíčkem a s náčelníkem místní horské služby Athanázim Fundim. Obelcz po cestě kvůli vyčerpání odložil lyže, Hřebíček je na vrchol ani nenesl. Zdeněk Zerzáň tak zůstal jediný, kdo je měl s sebou, a proto do kráteru sjel nakonec sám. „Původně jsme se rozhodovali, že pojedeme dolů z vrcholu po ledovci, což by asi bylo pohodlnější, ale ledovec se bohužel nacházel pod kolmou stěnou vysokou přibližně patnáct metrů a neměli jsme s sebou žádné horolezecké vybavení,“ konstatuje.
.JPG)
Sestup i sjezd byly obtížné, v rozměklém sněhu musel překonávat strmá koryta a balvany. Zdeněk Zerzáň na to vzpomíná:
Nejhorší moment ale přišel během návratu vzhůru z kráteru. Odpolední tropické slunce změnilo sníh v těžkou rozbředlou hmotu. Bez lyží se bořil nad pás, na lyžích do kolen. „Dlouho jsem vystupoval na vrchol a pořád nebyl vidět. Často jsem lezl po čtyřech. Asi stokrát jsem si řekl, že tam zůstanu, že to nevylezu,“ vypráví. Když se vyškrábal nahoru, vyčerpáním ulehl. Při sestupu k chatě Kibo Hut pak cítil, jak se mu s přibývajícím kyslíkem vracejí síly.
Výprava se ještě druhý den pokusila i o horolezecký výstup na Mawenzi, což je druhý největší sopečný kužel Kilimandžára. Zdeněk Zerzáň při něm přežil pád balvanu velikosti osobního auta: podařilo se mu jej odstrčit a sám dopadl na římsu o několik metrů níže. Zlomil se mu cepín, on sám však vyvázl bez zranění.
Objevujte v příbězích našich pamětníků nečekané souvislosti!
AI asistent prohledává přepisy více než 30 000 hodin rozhovorů a nachází relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.
Vyzkoušet AI asistenta Paměti národa
Masajské vesnice, střelba i byrokratické absurdity
Po úspěšném výstupu a dramatickém sjezdu z Kilimandžára přijali účastníci expedice gratulaci československé ambasády i vedení národního parku. Ta nejtěžší část cesty – návrat napříč divokou Afrikou – je ale teprve čekala.
V Tanzanii projeli několik národních parků, s jejichž strážci si mohli vyměňovat vlastní zkušenosti z ochrany přírody v Československu. „Ředitel národního parku nám dal velký smaltovaný odznak, který nám zajistil volný vstup do všech parků,“ říká Zdeněk Zerzáň, „a tak jsme mohli projíždět místy, kam se obyčejní turisté nedostanou.“ Po cestě potkávali Masaje a dovídali se více o jejich kultuře a zvyklostech. „U jedné chatrče byl zapíchnutý oštěp ve dveřích, znamení, že manželka má pánskou návštěvu, aby je manžel nevyrušoval. To nám vysvětlil náčelník horské služby,“ usmívá se.
Cesta dál do Ugandy byla divočejší, než čekali. Zemí nedávno otřásla válka a hranice hlídali ozbrojení muži. „Vždycky jsme jim dali pár konzerv a oni nás pustili dál,“ popisuje Zdeněk Zerzáň. „Jednou závoru sundali až poté, co jsme do ní najeli.“
V hlavním městě Kampale přespali z bezpečnostních důvodů v areálu policejní stanice; v noci slyšeli všude kolem střelbu. Míjeli pak ohořelé tanky, děla a spousty rozstřílených aut v příkopech.
Súdán jim ukázal absurditu tamní administrativy, ne nepodobnou tehdejší situaci v Československu. V Džubě, hlavním městě tehdejšího autonomního Jižního Súdánu, získali osobní písemné potvrzení vládního představitele, že mají nárok na naftu ze státního skladu. Ve skladu se ale dozvěděli, že nafta není. Dodávka prý dorazí za deset nebo možná čtrnáct dní. Pohonné hmoty nakonec koupili na černém trhu.
Zdeněk Zerzáň pokračuje ve vyprávění:
V širé liduprázdné savaně museli zastavit kvůli drobné opravě. Najednou se zdánlivě odnikud začali objevovat lidé. „Nevím, odkud přišli, byla to úplná pustina,“ uvažuje Zdeněk Zerzáň. Byly mezi nimi i ženy a cestovatelé je obdarovali jabloneckou bižuterií.
V hlavním městě Súdánu, Chartúmu, jim avii v noci kdosi vykradl. Zlodně naštěji si odnesli něco peněz, pasy cestovatelů naštěstí v autě zůstaly. Avii pak přepravili vlakem přes Núbijskou poušť do města Vádí Halfa. Na několik dní vlak zastavila písečná bouře a cestující museli lopatami odhazovat písek z kolejí. Loď, kterou se měli přeplavit přes Násirovo jezero do Egypta, na ně naštěstí počkala.
V Egyptě navštívili historická místa, jako hrobku Tutanchamona v Údolí králů v Luxoru a pyramidy v Gíze. „Teprve tam jsme si opravdu uvědomili, že cesta přes Afriku není jen o přežití, ale i o poznání. Byl to krásný konec africké části naší cesty,“ vzpomíná Zdeněk Zerzáň.
Slavný návrat do Šumperka
Z Egypta pokračovali lodí do Řecka a dále přes Jugoslávii a Rakousko až domů. „Ve Vídni jsme si dali pravé české vepřo-knedlo-zelo,“ usmívá se Zdeněk Zerzáň. Na hranicích už je poznali podle fotografií z novin; nečekala je kontrola, ale blahopřání.
Vedoucí expedice vzpomíná, že okresní funkcionáři, kteří výpravě házeli klacky pod nohy, se jejím úspěchem nakonec chlubili:
Zdeněk Zerzáň v roce 1987 pod politicky motivovaným nátlakem odešel z místa náčelníka Horské služby Jeseníky. Po pádu komunismu se společníky provozoval leteckou firmu a školu létání. V letech 1994 až 1998 byl místostarostou Šumperka, založil Sdružení cestovního ruchu Jeseníky a deset let mu předsedal. Zemřel 27. listopadu 2023.
