Den válečných veteránů 2026 Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Když se v Československu schylovalo k pádu komunistického režimu, objevovaly se názory, že je třeba navázat na politiku pražského jara. Podle představ někdejších reformních komunistů, ať už žili doma, nebo v exilu, by taková cesta vedla k postupné demokratizaci KSČ a postavila most k sovětskému vůdci Michailu Gorbačovovi.
Tahle představa se Iljovi Kunešovi nezamlouvala. Soudil, že by československá společnost měla komunismus odmítnout a zamířit k západní demokracii, ne se vydat nějakou polovičatou třetí cestou. Ta mu připomínala poválečnou koncepci Edvarda Beneše, podle níž mělo být Československo mostem mezi Západem a Východem a která skončila katastrofou. „Žádný most, buď jste na jednom, nebo na druhém břehu, most spadne,“ horlil prý tehdy před Pavlem Tigridem. „Tak o tom něco napiš,“ vybídl ho legendární šéfredaktor Svědectví.
Úterý 10. listopadu 2026 v 19.00
Bazilika sv. Petra a Pavla, Vyšehrad, Praha
Vstupenky od 490 Kč. Celá cena vstupného podpoří pomoc válečným veteránům a zaznamenávání jejich příběhů.
Pietní setkání začíná v 18.20 před bazilikou; samostatná registrace není nutná.
„Napsal jsem a on to pak rozvinul,“ popisuje Kuneš, jak vznikl text Zpráva o stavu střední Evropy, který mimo jiné doporučuje Václava Havla jako nového politického lídra. Vyšel v předposledním exilovém čísle Svědectví, čtvrtletníku pro politiku a kulturu, který Tigrid v roce 1956 založil a od té doby vedl. Text mezi exulanty a disidenty vyvolal zájem a diskuse, jeho nejvýraznějším oponentem byl vydavatel exilových Listů Jiří Pelikán.
Kunešova a Tigridova „zpráva“ popisuje polovičatost Gorbačovovy „přestavby“ a stav sovětské společnosti během reforem. „Na jedné straně propukla svoboda. Na druhé straně se ekonomie nehnula z místa. Inteligence plnými doušky užívá nečekaně rychle nabyté volnosti myšlení, slova a projevu. Zároveň drtivá většina sovětské společnosti má hlouběji do talíře než kdy jindy. A říká si, co se vlastně za těch pět let změnilo, ne-li k horšímu?“
Autoři zmínili pozitivní změny v Polsku a Maďarsku a nehybnost v Československu, která však nemůže vydržet věčně. Otázkou pro ně nebylo, zda režim padne, ale co a kdo „soudruhy z KSČ“ nahradí. Zamítli možnost, že by se novým lídrem mohl stát Alexandr Dubček, nejznámější osobnost pražského jara: „Jestliže se opravdu ukáže, že reformní komunisté a jejich program z roku 1968, gorbačovsky přičesaný, ještě jednou vstoupí do politické hry, pak je nutné už dnes a dostatečně nahlas vyjádřit obavu, že to bude pohyb nikoli dopředu, ale zpět. Aspoň o dvacet let.“
Tigrid a Kuneš (psal pod pseudonymem Jan Otava) nabídli jinou možnost. „Liberála a demokrata bez bázně a hany“, člověka „z masa a krve“, „řadového občana nepovýšeného a nepovyšovaného“. Tato definice podle nich ukazovala jedním směrem, k „osobě, které se do politiky nechce“. „Jsou ovšem v historii situace, které jedinci takového formátu a takových vlastností nedovolí odmítnout politickou roli,“ uzavřeli. „Takový snad bude bezprostřední osud dnešního kandidáta, zítra doufejme i nositele Nobelovy ceny míru Václava Havla.“
Budeme na ně výchovně působit
Pseudonym Otava si Ilja Kuneš (* 1956) zvolil podle řeky, která protéká Sušicí v podhůří Šumavy, kde trávil dětství. Žil tu s prarodiči v domě kousek od náměstí, rodiče pracovali v Plzni a jezdili za ním jen na víkendy. Přestěhoval se za nimi, když šel do základní školy, o víkendech se ale do Sušice vracel.
Matka Marie pracovala jako plicní lékařka. Otec Josef učil na vysoké škole strojírenské, v roce 1968 vedl rehabilitační komisi a v sedmdesátých letech ho pak kvůli tomu propustili. „Věděl o hromadě špinavostí, které tam jeho kolegové dělali. Tak se mu pomstili,“ říká Ilja Kuneš.
Vzpomíná, že jako školák se „nechal zblbnout ideologií“, byl „pyšnou jiskrou a pak pionýrem“. Rodiče mu to nerozmlouvali, prý nejspíš čekali, že to „časem samo vyhnije“. Tehdy také získal první zkušenost s občanskou nechutí ke komunismu. Poté, co byl slavnostně ošátkován, šel domů s kamarádem. Měli pionýrské košile, čerstvě získané rudé ozdoby na krku a v rukou kytice. Čekala na ně parta deváťáků s vodními pistolemi: „Narvali to do nás se slovy ‚trestáme bolševiky‘. Hrozně vážně jsme pak rozebírali, jestli je máme prásknout. Naštěstí jsme se shodli, že by to nebylo pionýrské, že na ně budeme raději výchovně působit.“ V roce 1968 se dvanáctiletý Ilja stal pro změnu „velkým skautem“: „To už mi zůstalo, k názorovému obratu už nedošlo.“
Srpen 1968 prožil s rodiči na dovolené v Bulharsku. Kvůli zavřeným hranicím tam zůstali o tři týdny déle, zájezd se vracel přes Jugoslávii a po zastávce v Bělehradu byl vlak poloprázdný. Iljův otec, který se na vysoké škole věnoval kybernetice a automatizaci měření, by se v „kapitalistické cizině“ nejspíš bez potíží uplatnil: „Byl velký vědec, jezdil po konferencích. Volali mu z Holandska, že ho hned přijmou. Ale rodiče emigrovat nechtěli.“
Hutku nám zatrhli
V roce 1971 nastoupil Ilja Kuneš na gymnázium a rád na ně vzpomíná. Především proto, že si navzdory takzvané normalizaci ještě nějakou dobu udrželo atmosféru šedesátých let a studenti si to užívali.
„Když se slavilo padesát let od vzniku Sovětského svazu, celý gympl musel jít do kina Moskva na promítání sovětského filmu,“ vypráví. „Zahajoval to předseda krajského výboru komunistické strany. Postavil se před plátno k mikrofonu a začal: ‚Soudruzi a soudružky…‘ Následoval obrovský potlesk. Začal znovu: ‚Soudruzi a soudružky…‘ Znovu dlouhodobý obrovský potlesk. Předseda zkusil říct ještě: ‚Sešli jsme se tady…‘ Pak nechal v sále rozsvítit. I tak jsme ho dál přerušovali potleskem, až to nakonec vzdal a pustili film.“
Gymnazisté si s absurditou rádi pohrávali. Na začátku prvního ročníku s sebou například vzali na třídní výlet do Prahy vlasatého a vousatého mladíka, který na plzeňském nádraží popíjel pivo. Když se učitel ptal, kdo to je, odpověděli: „Přece Libíček.“ Učitel nové studenty ještě neznal, „Libíčka“ připsal na seznam žáků a pak se dostal i do třídní knihy: „Sice většinou chyběl, ale občas se objevil, to když ho přišel dělat nějaký kamarád z jiné školy, dokonce dostal i nějaké známky,“ vypráví Kuneš s úsměvem.
Další fiktivní postavou byl „slavný míšeňský rodák Hugo Schwarz“, kterého se snažili propašovat do všech předmětů: „Třeba se v partyzánské skupině účastnil Slovenského národního povstání.“ Jindy zkoušený student, který zrovna při matematice vyřešil na tabuli rovnici, dodal: „Pak ještě existuje řešení známého německého matematika, míšeňského rodáka Huga Schwarze a to spočívá v tomto…“ S výjimkou jedné profesorky prý nikdo nepřiznal, že o Schwarzovi nikdy neslyšel.
Ve třídě měl Ilja Kuneš na starost kulturu. Rozhodl se, že po vzoru vysokoškoláků, kteří si na koleje pravidelně zvali Jaroslava Hutku, uspořádá také na gymnáziu koncert folkového zpěváka a později disidenta: „Všechno bylo domluvené, sál pronajatý, plakáty připravené – a najednou mě zavolali na národní výbor. Úředník se ptal: ‚Víte, koho zvete? Vždyť to není žádná kultura!‘ Prostě nám to zatrhli.“
Šíření Charty na sebe vzal kamarád
Studentskou lehkomyslnost ukončil školní zájezd do Brna. „Bavili jsme se tím, že jsme vybírali odpadkové koše a fotili se při tom,“ vzpomíná Ilja Kuneš. Náhle z průjezdu vyběhli tři mladíci v kožených bundách a ukazovali veselým studentům průkaz Státní bezpečnosti. Ti dál žertovali: „Schovej tu tramvajenku.“ Jeden z nich situaci fotografoval se slovy: „Pánové, to bude snímeček.“
Šestice gymnazistů skončila na policejní služebně: „Nejdřív nás obviňovali, že jsme chtěli fotky poslat na Západ a ukázat, jak se v Československu bídně žije. U jednoho z nás totiž našli adresu Francouzky, se kterou jel kdysi ve vlaku.“ Nakonec byl případ vyřešen jako přestupek, promítl se však do posudků pro další studium: „Měli jsme v nich, že patříme k nesocialisticky smýšlející mládeži a že studium na jakémkoliv typu vysoké školy v ČSSR se nedoporučuje.“
Se studiem germanistiky se Ilja Kuneš musel rozloučit. Nastoupil na dvouletou nástavbu na škole cestovního ruchu v Karlových Varech. Tam si spolu se spolužákem Janem Švábem přečetl prohlášení Charty 77. A protože se jim zamlouvalo, začali ho přepisovat, rozdávat kamarádům a házet do poštovních schránek. StB se snažila zjistit, kdo prohlášení šíří, a zvala si studenty do ředitelny. Jan Šváb přišel na řadu před Kunešem: „Všechno vzal na sebe. Nikoho dalšího nevyslýchali. A naštěstí ho potrestali jen vyloučením ze SSM.“
Z čeho mají úředníci strach?
Po nástavbě se Kunešovi podařilo nastoupit na Karlovu univerzitu na obor překladatelství a tlumočnictví. Součástí studia byla čtyřtýdenní letní škola ve Francii, během níž došel k závěru, že v komunistickém Československu nechce žít. „Lidi kolem mě mizeli, ale já si dlouho myslel, že neodejdu,“ vzpomíná. „Ve Francii se můj postoj změnil. Zjistil jsem, jak rychle si člověk zvykne na normální poměry.“ Z letní školy se ještě vrátil domů k rodičům, byl však rozhodnutý, že odejde do exilu.
„Poslední rok ve škole jsem myslel na jediné, jak půjdu pryč,“ říká. „Najednou jsem ten absurdistán viděl daleko ostřeji. Ten neurčitý strach, kdy člověk nevěděl, co může a co už nemůže, kdy vám mohli dělat potíže za cokoliv.“
Po ukončení studia učil v jazykové škole němčinu, francouzštinu a angličtinu. A s manželkou Lucií (chodila na vysokou školu o ročník níž) se domluvili na společné emigraci. Se svým úmyslem se Ilja Kuneš svěřil kamarádovi, mladému Němci ze západního Berlína, který jezdíval často do Prahy: „Celé nám to pak financoval.“
Objevujte v příbězích našich pamětníků nečekané souvislosti!
Nový AI asistent prohledává archiv nejen podle klíčových slov, ale také podle významu dotazu. Ptejte se na události, místa i zkušenosti pamětníků a objevujte související svědectví.Vyzkoušet AI asistenta Paměti národa
Manželé vymysleli, že v zimě 1983 odjedou na lyžařský zájezd do Rakouska, který organizoval Sportturist, jedna z mála cestovních kanceláří v tehdejší ČSSR. Volná místa se našla díky úplatku, stomarkové bankovce, kterou Ilja Kuneš podstrčil úřednici.
Do Villachu v jižním Rakousku za nimi přijel zmíněný kamarád – Berlíňan, který je měl dopravit do Francie. Jenže nastal zádrhel: úřednice na francouzském konzulátu v Salcburku odmítla Kunešovým vystavit víza, trvala na tom, že si pro ně musí dojet do Prahy.
Padlo tedy rozhodnutí, že se do Francie pokusí dostat letadlem bez víz. Šance proniknout na palubu se zdála mizivá, ale německý přítel dostal nápad. Zeptal se prý: „Z čeho mají úředníci největší strach?“ Ilja Kuneš zaváhal: „Možná z advokáta?“ Mladý německý politolog nesouhlasil: „Z novináře. Budu dělat novináře.“ Vydal se rovnou za šéfem pasové kontroly. Namluvil mu, že je žurnalista na volné noze a chystá pro Der Spiegel reportáž o tom, jak se úřady na Západě chovají k utečencům z Východu. Že slýchá samé „krásné proklamace“, ale teď chce vidět skutečnost.
Pak přešel k věci: uprchlíci chtějí do Paříže, mají letenky a pasy, ale nikoli víza. A stal se malý zázrak. Šéf pasové kontroly utrousil pouze „natürlich“ a „keine Probleme“. „Pak zavolal lidem, kteří pasy kontrolovali, aby nás pustili. A byli jsme v letadle,“ vzpomíná Ilja Kuneš.
Následovala další komplikace: jak zařídit, aby se Kunešovi dostali z letištního prostoru do Francie a nebyli odesláni zpět do Rakouska. Ilja Kuneš se spojil s francouzským kamarádem, kterého poznal během čtyřtýdenní letní školy. Ten došel k závěru, že francouzští úředníci mají na rozdíl od rakouských největší strach z právníků. „V deset večer na nás na letišti čekal i s advokátkou,“ říká Kuneš. Jakmile padlo slovo advokátka, úředník prý zbystřil, zvedl telefon a pak oznámil: „Máte štěstí, mám vám dát vízum do Francie na tři dny.“
Teorie trabanta mě děsila
V prvních dnech emigrace bydleli manželé u zmíněného kamaráda z letní školy a jeho přátel. Neměli žádný plán, co budou v Paříži dělat: „Bylo mi dvacet šest, manželce dvacet tři. Ona chtěla do Francie a já pryč z Československa. Bylo nám jedno, jestli budeme spát pod mostem.“
Uchytili se však rychle. Ilja Kuneš si do týdne našel práci na inzerát, který si přečetl v hospodě, a začal dělat nočního hlídače. Jeho žena pracovala načerno v kuchyni restaurace. Požádali o politický azyl a dostali finanční podporu, díky tomu si mohli pronajmout byt.
Brzy také poznali, co chtějí dělat. Kuneš zahájil studium politologie, jeho žena se zapsala na ruštinu. Nečekaly je přijímací zkoušky, stačilo doložit maturitu a zapsat se na vybraný obor. Jiná byla také atmosféra vysoké školy. „Z Československa byl člověk zvyklý, že když neměl v pětadvaceti hotovou vysokou, vypadal jako flákač,“ říká Ilja Kuneš. „Ve Francii bylo složení studentů pestré, byla mezi námi i padesátnice, která učila v mateřské škole a rozhodla se, že si rozšíří vzdělání. Nebo důchodce, který se doma nudil.“
Kuneše ta odlišnost těšila, protože k hlavním důvodům jeho odchodu z komunistické ČSSR patřil právě nedostatek rozmanitosti, uniformita, „nalajnovaný“ předpisový život. „Spolužák z gymnázia tomu říkal ‚teorie trabanta‘,“ vysvětluje. „V osmnácti člověk udělal maturitu, nastoupil na vysokou, ve třetím ročníku se tam seznámil s budoucí ženou, když vysokou skončil, měl dítě, požádal si o novomanželskou půjčku. V pětatřiceti se zapsal do pořadníku na trabanta, ve dvaačtyřiceti ho dostal a jel s ním na dovolenou na Rujánu. To mě děsilo.“
Když dostudoval politologii, začal se připravovat na doktorát na Institutu politických věd v Paříži. Jeho učitel Jacques Rupnik, francouzský politolog a historik, který se zabývá střední a východní Evropou, mu zařídil stipendium od americké nadace MacArthur Foundation.
Tématem jeho doktorandské práce byla otázka: Bude střední Evropa zelená? „Chtěl jsem psát o tom, co převáží, až padne komunistický režim,“ říká. „Nakonec jsem práci nenapsal. Jednak jsem se rozváděl, navíc se mezitím režim zhroutil, mé predikce byly mimo, přestalo mě to bavit.“
Předplatné platit nemusíš
Několik měsíců po emigraci, na jaře 1983, navštívil Ilja Kuneš pařížskou redakci Svědectví v ulici rue de la Croix-des-Petits-Champs 30. „Šel jsem tam až ve chvíli, kdy jsem měl 120 franků na předplatné,“ vypráví. Otevřel mu Pavel Tigrid a řekl: „Předplatné platit nemusíš, choď si sem Svědectví brát.“
Vzpomíná, že na něj „velice zapůsobil“, že Tigridova „čeština nebyla zastaralá, ale vytříbená“, že na rozdíl od většiny dlouholetých emigrantů „se dokázal úplně vcítit“ do tehdejšího Československa, „neustrnul v době, kdy ho opustil“. Ilja Kuneš začal do redakce docházet pravidelně a návštěvy se proměnily ve spolupráci.
Zpočátku si chodil nejen pro časopis, ale také číst knihy do malé knihovny. „Pavel Tigrid tam měl celou exilovou produkci,“ líčil v rozhovoru pro Orientaci Lidových novin. „Měl jsem strašný hlad po informacích. Vysedával jsem tam každou volnou chvíli.“
Redakci tvořilo několik místností. Kromě Tigrida potkával jeho manželku Ivanu, která se starala o agendu lidských práv, Milenu Braud, která dlouhá léta zajišťovala provozní a ekonomické zázemí, a spisovatele Jana Pelce, který měl na starost právě knihovnu.
„Pavel Tigrid mi nabídl, abych pro něj dělal rešerše, když studuji politologii a chodím do knihoven,“ vzpomínal Ilja Kuneš pro Paměť národa. „Tehdy, myslím, začal psát knihu Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Chtěl po mně třeba, abych zjistil, co se stalo 3. března 1948 tam a tam.“ Posléze začal ve Svědectví publikovat vlastní texty a nakonec se stal členem redakční rady.
Tigrid na Harleyi
Nová (a v tiráži neuváděná) redakční rada vznikla v roce 1986. Jejími členy se vedle Ilji Kuneše stali Jacques Rupnik, Jan Pelc a Marek Skolil. „Pavel Tigrid oficiálně oznámil, že se stahuje do pozadí a přenechává časopis mladším, ale to se nestalo. Pan šéf byl pořád on,“ říká Ilja Kuneš. „Scházeli jsme se tak jednou za měsíc, diskutovalo se zejména o tom, co bude v dalším čísle. Pak ale stejně rozhodl Tigrid.“
Skutečnost, že redakční radu tvořili mladí lidé (nejstaršímu Rupnikovi bylo v roce 1986 šestatřicet a nejmladšímu Skolilovi čtyřiadvacet let), vyvolávala u starších exulantů určitou kritiku. „Přicházely kritické ohlasy, které Svědectví zveřejnilo,“ říká Ilja Kuneš. Písničkář, spisovatel a výtvarník Vlastimil Třešňák prý tehdy „namaloval obraz Pavel Tigrid nadbíhá mladým“, na němž seděl nestor exilové žurnalistiky na Harleyi s typickým motorkářským šátkem na hlavě. Obraz je dnes údajně nezvěstný.
Kuneš obdivoval Tigridovu stylistiku a měl dojem, že své texty píše lehce. „Ale pak jsem viděl, že psaní pro něj byly galeje: seděl, pořád to předělával, proškrtával, strašně se s tím dřel,“ vzpomínal v Lidových novinách. „Když jsem sám něco napsal, tak říkal, ‚Sluníčko, škrtat, škrtat‘. Tak jsem si sedl a škrtal. A poslední úpravu dělal vždy on.“
Rád vzpomíná na bistro v přízemí pod redakcí, kde se lidé ze Svědectví v pátek večer scházeli a kam ho Tigrid občas posílal pro pivo: „Byla to jediná hospoda v Paříži, kde se majitel nedivil, když jsem přišel se džbánem. Byl podsaditý, takový snědý jižanský typ s tlustým krkem a nosil zlatý řetěz, říkali jsme mu Grobián.“
Ilja Kuneš se také chopil úkolu zpracovat bibliografii Svědectví, systematický přehled článků, autorů a témat za dobu jeho existence: „Tigrid žertoval, že jsem jediný člověk na světě, který přečetl Svědectví od první do poslední řádky. Objevoval jsem si při tom svět. Třeba katolické básníky a spisovatele, Bedřicha Fučíka, Jana Zahradníčka a další, ty jsem předtím neznal ani podle jména.“ Kompletní digitalizovaný časopis dnes najdete na stránkách scriptum.cz.
V redakci potkal řadu známých lidí, kteří se tu zastavili, když měli cestu do Paříže: spisovatele Josefa Škvoreckého, filozofa a básníka Ivana Svitáka, podnikatele Tomáše Baťu. Zavítal tam i nově zvolený prezident Václav Havel. Po pádu komunismu se Svědectví přestěhovalo do Prahy, kde však časopis záhy zanikl: „Přestal být zapotřebí, najednou tu vycházelo tolik titulů.“
Moje prostředí je Francie
Ilja Kuneš, tentokrát už pod svým jménem, začal přispívat do Českého deníku a časopisu Týden. V Paříži pracoval pro firmu, která nabízela překlady exotických jazyků – čínštiny, vietnamštiny a také češtiny. Pak začal pro Evropskou komisi překládat směrnice a nařízení, pro firmy překládal technickou dokumentaci a právnické materiály.
Žije střídavě ve Francii a v Česku. „Jsem pořád Čech v emigraci,“ říká. „Moje prostředí, kterému rozumím, je Francie. Když jsem se v devadesátých letech vrátil do Čech, byla to ještě moje země. V následujících dekádách se ovšem úplně změnila a já nebyl účastníkem těch změn, musím si tady vždycky znovu zvykat.“
Pavla Tigrida občas navštěvoval i později, kdy už nebyl jeho šéf. „Cítil jsem a cítím k němu hluboký respekt,“ říká Ilja Kuneš. „Myslím, že nebyl žádný pravičák, ale levicový, zdůrazňuji, levicový liberál prvorepublikového střihu. Ovlivnil mě hlavně lidsky. Byl mi vzorem tím, jak byl otevřený a noblesní. Měl jsem ho rád.“
