Den válečných veteránů 2026 Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Na počátku osmdesátých let žil básník, překladatel, vydavatel samizdatu a později signatář Charty 77 Josef Mlejnek na Vysočině. Po studiích pracoval v havlíčkobrodském kulturním středisku a tamním kině, odkud byl podle záznamů StB po čase přeřazen do knihovny, a to „pro své náboženské přesvědčení a pro protisocialistický postoj“.
Tajná policie se o něj začala zajímat v souvislosti s vírou. „Předvolali si mě po udání, že chodím do kostela,“ vzpomíná. „Zkoušeli, jestli bych s nimi nezačal spolupracovat. Říkali, že tatínek byl hrdina a že já bych mohl být taky hrdina, kdybych donášel.“ Mlejnkův otec se vyznamenal během karpatsko-dukelské operace, do Československa přišel se Svobodovou armádou. Syn estébáckou nabídku na místě odmítl: „Mluvili se mnou jako s blbečkem.“
V roce 1981 založili příslušníci StB z Havlíčkova Brodu na Josefa Mlejnka svazek prověřované osoby s krycím jménem Medard, který později změnili na tzv. signální svazek (s cílem doložit trestnou činnost). Začali Mlejnka špehovat, šikanovat a ničit mu život. Jedním ze zúčastněných estébáků byl Jiří Slanina.
Bojovník proti ideodiverzním centrům
Josef Mlejnek poskytl Paměti národa vzpomínkový rozhovor už v roce 2016 – teď jsme s ním mluvili znovu, právě kvůli jeho zkušenosti se StB. A především s Jiřím Slaninou, na kterého jsme narazili v souvislosti s neobvyklým tlakem, jemuž vystavil socioložku Jiřinu Šiklovou. Spolu s kolegou estébákem s ní byli téměř nepřetržitě osmnáct dní, žili v jejím bytě, vozili ji na výslechy, doprovázeli ji do práce.
Vyučený kuchař-číšník Jiří Slanina vstoupil do služeb ministerstva vnitra v devatenácti letech. Pracoval pro Státní bezpečnost v Hradci Králové a Havlíčkově Brodě. V roce 1985 přešel do Prahy a dostal na starost „boj proti ideodiverzním centrům“ – konkrétně proti revui Svědectví, již v Paříži vedl Pavel Tigrid. Měl úkolovat agenty, kteří vyjížděli do Francie, a „bojovat“ proti Tigridovi také na území Československa. Jiřina Šiklová ho zajímala proto, že zajišťovala spojení mezi disidenty a exilem. Jiří Slanina žije v Praze, žádost o rozhovor však odmítl.
StB sledovala Josefa Mlejnka mnoho let, i poté, co se odstěhoval do Prahy. Žádného z pražských tajných si dnes nevybaví: sbírali na něj informace, shromažďovali udání, ale osobně s nimi málokdy přišel do styku. Zato v Havlíčkově Brodě chodil „podávat vysvětlení“ nejméně jednou za měsíc. Do paměti se mu proto vryli dva tamní estébáci – Pavel Bulant a Jiří Slanina.
DOPLNĚNÁ CITACE
„Mluvili se mnou jako s blbečkem.“
Hoši, pozor, to je fízl
„Pavla Bulanta jsem potkával, když vodil děti do školky,“ vzpomíná Josef Mlejnek. „A řeknu vám historku, spíš veselou – jak jsem si s ním dal panáka borovičky.“ Mlejnek jakožto státu nepohodlný vzdělanec a katolík, který se stýkal s dalšími nepohodlnými lidmi, již nepracoval v kulturních zařízeních. Od roku 1982 se živil jako krmič býků v JZD Lípa. Po práci šel s kamarádem z muzea Jiřím Váchou do hospody U Samsona, zkráceně přezdívané U Sama.
„A teď se tam mihl ten Bulant,“ vypráví. „Říkám: ‚Jirko, to je ten estébák.‘“ Vácha byl „trochu v ráži, měl už něco upito“, přivedl Bulanta ke stolu, kde Mlejnek seděl, a ptal se: „Co vy to tomu Pepíkovi děláte? Vždyť je to takový hodný kluk.“ Potom se obrátil k partě u vedlejšího stolu: „Hoši, bacha, tohle je Pavel Bulant. Fízl.“
Nakonec estébáka přiměl, aby každému objednal panáka borovičky. „Tak jsem si s Bulantem přiťukl, abych měl klid. Naštěstí rychle zmizel,“ říká Josef Mlejnek. „Jirkovi jsem vynadal, že je teď budu mít kvůli němu za krkem ještě častěji. Ale stal se opak, měl jsem od nich snad měsíc pokoj.“
Josef Mlejnek ukazuje Květě Reynkové na statku v Petrkově samizdatové vydání básnického díla Bohuslava Reynka (80. léta, autor Bohdan Holomíček)
Příslušník StB Pavel Bulant zemřel v roce 1986, v pětatřiceti letech. Namol opilý způsobil ve služebním autě dopravní nehodu, při níž zabil sebe a další tři lidi včetně dítěte.
Na Jiřího Slaninu, „svého“ druhého estébáka z Havlíčkova Brodu, Mlejnek žádnou odlehčenější vzpomínku nemá: „Bulant hrál toho hodného policajta, Slanina zlého, byl takový agresivní.“ Vybavuje se mu, že když si ho estébáci pravidelně předvolávali do kanceláře v budově Sboru národní bezpečnosti v Husově ulici, šel za ním Slanina i na záchod: „Koukal, hlídal, asi abych tam nespláchnul nějaké materiály nebo co.“
Založení svazku Medard zdůvodnila StB v srpnu 1981 tím, že se Josef Mlejnek „pravidelně stýká s reakčními duchovními na okrese“, především s opatem želivského kláštera Bohumilem Vítem Tajovským, který byl v roce 1950 odsouzen ve vykonstruovaném procesu, skoro dvanáct let strávil ve vězení a po propuštění ho tajná policie soustavně hlídala (přidělili mu krycí jméno Opat).
Josef Mlejnek s opatem Bohumilem Vítem Tajovským v klášteře Želiv (1994, archiv Josefa Mlejnka)
Estébáky zajímal i Mlejnkův přítel, grafik a překladatel Jiří Reynek (syn básníka Bohuslava Reynka a francouzské básnířky Suzanne Renaud), který žil s bratrem Danielem a jeho manželkou Květou na statku v Petrkově kousek od Havlíčkova Brodu. StB ho sledovala pod krycím jménem Malíř a poznamenala si, že se u něj „koncentrují závadové osoby z Prahy, Liberce, Trutnova, Slovenska a Francie“. Objektem zájmu byl i další Mlejnkův přítel, divadelní a literární kritik, překladatel a jeden z prvních signatářů Charty 77 Sergej Machonin (krycí jména Kritik a Ředitel).
Zpočátku estébáci na Josefa Mlejnka nic moc neměli, znali jen „styky“ a zjistili, že „rozšiřuje protisocialistickou literaturu“ – konkrétně knihy z nakladatelství Edice Petlice, které založil spisovatel Ludvík Vaculík. V listopadu 1982 však získali munici z odposlechů u Reynkových.
Vymysleli si, že jsem ji svedl
„Pramen při návštěvě u Jiřího Reynka zjistil, že je velice rozzloben na Josefa Mlejnka, který udržuje milostný poměr s Aničkou Halasovou a na základě toho se chce rozvést, opustit rodinu a také přerušit úzké styky s Jiřím Reynkem. Josef Mlejnek již k Reynkům nechodí, vyhýbá se jejich rodině a doma se také málo zdržuje, ale většinu času tráví u Sergeje Machonina, který mu v jeho situaci pomáhá,“ stojí v záznamu StB.
„Jiří Reynek je na Josefa Mlejnka velice rozzloben.“ Citace ze svazku Josefa Mlejnka s registračním číslem 43443 (zdroj ABS)
Styl zápisu měl vzbuzovat dojem, že zpráva pochází od spolupracovníka udavače. Krycí jméno Přestavba však prozrazuje, že ve skutečnosti šlo o odposlech (z 1. listopadu 1982).
Anna Halasová byla vnučkou básníka Františka Halase a dcerou historika a překladatele Františka Xavera Halase, prvního polistopadového velvyslance ve Vatikánu, který se spolu s manželkou Dagmar zasloužil o český překlad Jeruzalémské bible. Josef Mlejnek se s rodinou Halasových vídával.
„Zamiloval jsem se do dcery svých přátel,“ vzpomíná Josef Mlejnek. „Fízlové to zneužili a navezli se mi do života. Vymysleli si, že jsem ji svedl před jejím patnáctým rokem. Ale já jsem to děvče poprvé políbil, až když mělo po maturitě. Chtěl jsem se rozvést a vzít si ji.“
O tom, že se Josef Mlejnek tehdy k rodině Halasových zachoval otevřeně, svědčí i materiály samotných estébáků. V jeho svazku se dochoval záznam výslechu Anniny matky Dagmar, který vedl Jiří Slanina. Stojí v něm, že koncem října 1982 jí Mlejnek „zaslal dopis“, v němž jí sdělil, že „vyznal lásku“ její mladší dceři, že „od této skutečnosti neupustí a že ona ho rovněž miluje“.
„Napsal mi dopis do zaměstnání, ve kterém mi sdělil, že vyznal lásku mé mladší dceři.“ Citace ze svazku Josefa Mlejnka s registračním číslem 43443 (zdroj ABS)
Dagmar Halasová také vypověděla, že láska je oboustranná. Když se své dcery ptala, řekla jí, že i ona Mlejnka „miluje a že s ním má v úmyslu žít, neboť je dospělá“.
Rodina Halasových však zásadně nepřála vztahu mladé ženy s mužem o téměř dvacet let starším, navíc ženatým a otcem tří dětí. Mlejnek se snažil vypjatý konflikt urovnat, ale marně. Podle rozhněvané matky byla rozhořčená i Annina starší sestra Klára.
„Doma u nás začalo peklo, Klára se neustále se sestrou hádala,“ vypovídala Dagmar Halasová. Když pak Klára přistihla Mlejnka s Annou v brněnské restauraci Slávie, „vylila mu na hlavu červené víno a venku ho několikrát udeřila do obličeje“. Josef Mlejnek si na tuhle scénu pamatuje: „Jo, polila mě vínem a roztrhala mi francouzskou knížku.“
<div class="factbox-block">
<p style="text-align: center;"><big><strong>Objevujte v příbězích našich pamětníků nečekané souvislosti!</strong></big></p>
<p style="text-align: center;">AI asistent prohledává přepisy více než 30 000 hodin rozhovorů a nachází relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.</p>
<p style="text-align: center;"><a href="https://asistent.pametnaroda.cz/" style="font-size: 1.375em; font-weight: 800;" target="_blank">Vyzkoušet AI asistenta Paměti národa</a></p>
<div style="text-align:center">
<figure class="image" style="display:inline-block"><img alt="" height="182" src="/file/5a5ce83f28fd7d349e18d654121223e2/30388/ai-asistent-pamet-naroda.png" width="320" />
<figcaption></figcaption>
</figure>
</div>
</div>
Paralyzovat a diskreditovat Mlejnka
Estébáci se rozhodli vytěžit z obtížné osobní situace Josefa Mlejnka co nejvíc. Měli příležitost ho zastrašit a prohloubit konflikt mezi „nepřáteli socialistického zřízení“. Přijeli si pro něj do JZD Lípa, sebrali také Sergeje Machonina, oba odvezli do Jihlavy a tam je celý den vyslýchali.
„Bylo jich šest, střídali se po dvou,“ vzpomíná Mlejnek. „Jeden na mě řval: ‚Víte, co bych vám udělal? Bejt tatínek, tak bych vám rozbil hubu!‘“ Další „vyšetřovatel“ ho upozornil, že „je to na prokurátora a půjde sedět“. Tajná policie měla v plánu přimět Mlejnka ke spolupráci: „Mysleli si, že mě tímhle zlomí. Ale já jsem se zasekl a říkal jsem si, že i kdybych měl jít do kriminálu, tak ne. Ne, ne, ne.“
Současně estébáci hrozili domovní prohlídkou, která by se ve společném domě týkala i Mlejnkových rodičů, což bylo krajně nepříjemné. Měl u nich schované „krásně svázané“ samizdatové vydání knihy Alexandra Solženicyna Trkalo se tele s dubem a bylo mu líto, že „celá práce přijde vniveč“. Ale hlavně – jeho otec byl vážně nemocný (zemřel o dva měsíce později).
Josefa Mlejnka nejspíš tenkrát zachránil prokurátor Bedřich Kerber, který nevydal povolení k domovní prohlídce: „Znali jsme se z doby, kdy jsem pracoval v kině. Řekl estébákům, ať neblázní, že v domě je těžce nemocný člověk, a navíc hrdina od Dukly.“
„Den po jihlavském výslechu náhle zemřel můj švagr, na oboustranný infarkt myokardu,“ říká Josef Mlejnek. „Když jsem nepřišel domů, objížděli s mou sestrou mé kamarády a zjišťovali, jestli nejsem u nich.“
DOPLNĚNÁ CITACE
„Mysleli si, že mě tímhle zlomí. Ale já jsem se zasekl a říkal jsem si, že i kdybych měl jít do kriminálu, tak ne. Ne, ne, ne.“
Státní bezpečnost Mlejnkovi provedla ještě další ničemnost. Jeho známý Zdeněk Výborný, syn někdejšího majitele lázní Petrkov, se znal s malířem Janem Zrzavým. Ten si u něj schoval několik obrazů. Estébáci chtěli Výborného obvinit, že část díla ukradl. Opírali se přitom o informace získané z jakéhosi zdroje (výslovně to ve svých materiálech píší), avšak při výsleších se začali Mlejnka na Výborného vyptávat. Z protokolů není zjevné, co jim Mlejnek odpovídal, je však zřejmé, že rozšířili mezi jeho přátele pomluvu, že Výborného udal.
„O žádné krádeži obrazů jsem nemluvil, myslím, že jsem neplácl nic, na čem by mohli něco stavět,“ říká dnes Josef Mlejnek. „Mluvil jsem o tom, že se Zdeněk Výborný rád pohyboval v uměleckých kruzích. Nechápal jsem, proč se mě na něj estébáci ptají, bral jsem to jako oddechový čas během výslechu. Zpětně jsem si pak vyčítal, že jsem o něm vůbec něco říkal.“
„Mlejnek uvedl, že Výborný ukradl obrazy Zrzavého.“ Citace ze svazku Josefa Mlejnka s registračním číslem 43443 (zdroj ABS)
Podle pozdějšího hlášení spolupracovníka StB s krycím jménem Ivan se dezinformace ujala: „Květa Reynková hovořila o tom, že celá podstata nepříjemností kolem Výborného se konečně vyjasnila. Všechno bylo proto, že Mlejnek byl u výslechu na StB a tam, aby odvrátil pozornost od sebe, začal hovořit o Výborném. Uvedl, že ukradl obrazy Zrzavého a má je doma uklizené, čeká, až bude čas, aby je mohl prodat.“
Jiří Slanina si pochvaloval, že se tajné policii povedlo oslabit nejen Josefa Mlejnka, ale spolu s ním celou „protispolečenskou skupinu“. „Osoba Mlejnka by v současné době měla být paralyzována a diskreditována,“ zní již citované Slaninovo hodnocení ve svazku. A navrhl také: „Rovněž by měla být posílena důvěra v tajného spolupracovníka Ivana v nepřátelském uskupení na okrese Havlíčkův Brod.“
„Osoba Mlejnka by v současné době měla být paralyzována a diskreditována.“ Citace ze svazku Josefa Mlejnka s registračním číslem 43443 (zdroj ABS)
Tajný spolupracovník Ivan byl Josef Čech, někdejší politický vězeň a člen K 231 (sdružení poúnorových politických vězňů, které působilo v roce 1968 a jehož pobočce na Havlíčkobrodsku předsedal opat Tajovský). „To jsem o Josefu Čechovi nevěděl, že udával,“ říká Josef Mlejnek. „To se mi i po těch letech trochu sevřel žaludek.“
Anna Halasová odjela brzy poté s rodiči do Německa a odtud Mlejnkovi napsala, že se s ním rozchází: „Myslím, že jí rodiče namluvili, že jsem na ně byl nasazený jako udavač. Byl to takový blbý dopis. Zahodil jsem ho. Už jsem neměl chuť ani sílu se o něco dále snažit.“ Od té doby se už nikdy neviděli, Halasovi i Anna jsou už po smrti.
Co to bylo za lidi
Josef Mlejnek se v roce 1983 odstěhoval do Prahy, o čtyři roky později se rozvedl se ženou Martou. Pracoval až do dubna 1989 jako mazač chladírenských zařízení v Pražské tržnici, pak krátce jako topič v nemocnici Pod Petřínem. Pohyboval se převážně mezi disidenty, jeho podpis Charty 77 byl zveřejněn v roce 1985. Spolu s historikem a filosofem Rudolfem Kučerou založil samizdatovou revui Střední Evropa (dějiny, kultura, politika) a s dalšími lidmi se podílel na jejím vydávání, připravoval časopis Pražské komunikace, překládal, psal eseje a poezii. Jeho partnerkou se stala překladatelka Anna Grušová.
První porevoluční setkání Charty 77, vlevo Jan Patočka mladší, vpravo Josef Mlejnek (1990, archiv Josefa Mlejnka)
„Dodnes pro mne zůstává záhadou, že jsem měl po odchodu do Prahy od StB relativní pokoj,“ řekl Josef Mlejnek v roce 2025 v obsáhlém rozhovoru pro časopis Ústavu pro studium totalitních režimů s názvem Securitas Imperii. „V okresních poměrech hráli estébáci proti disidentům přesilovku, takže nebylo divu. V Praze jsem se ztratil, alespoň jsem si to myslel.“
Z jeho svazku však plyne, že na něj příslušníci StB sbírali informace a četná udání dál. „V Praze Josefa Mlejnka kontroluje Kovář a Riči,“ zapsali si. Kovář byl Jiří Křivánek. „Poznali jsme se v hospodě,“ vzpomíná Mlejnek. „Byl to vězeň z padesátých let, takový bodrý, měl pověst sympatického chlapíka. Nikoho by ani nenapadlo, že by mohl donášet.“
Krycí jméno Riči měl básník a výtvarník Miroslav Koryčan, který s Mlejnkem pracoval v Pražské tržnici. StB od něj věděla, že je Mlejnek v kontaktu s dalšími chartisty, že se scházejí v hospodě U Kotvy, že se spolu s Ludvíkem Vaculíkem podílel na vydání knihy Život posmrtný od Miloslavy Holubové nebo že byl pozvaný na oslavu Silvestra, kterou pořádala Olga Havlová a Ludmila Lamačová, manželka Jana Patočky mladšího.
Riči se rovněž zasloužil o to, že byl Josef Mlejnek na čas přeřazen z kontroly chladírenských zařízení k úklidové četě. Udal totiž, že „v průběhu pracovní doby se jmenovaný může a také to tak praktikuje, věnovat své literární, básnické a překladatelské činnosti“. Estébáci následně zatlačili na vedení Pražské tržnice, aby „učinilo opatření“ a dalo Mlejnkovi práci, při které nebude moci „tvořit nelegální tiskoviny“.
Zleva Jiří Reynek, Zbyněk Hejda, Josef Mlejnek, Daniel Reynek (foto: Bohdan Holomíček)
Na jaře 1989 uložila Státní bezpečnost svazek Josefa Mlejnka do archivu s tím, že „v roce 1988 objekt akce omezil svoji nepřátelskou aktivitu a rovněž utlumil svoji činnost na úseku tvorby závadových tiskovin“. Dále prý „bylo potvrzeno, že svoji činnost nezaktivizoval ani v rámci nově vzniklých tzv. nezávislých občanských iniciativ. Do zájmového prostředí udržuje styky i nadále, ale jeho informovanost o akcích Charty 77 a jiných nepřátelských seskupení je minimální“.
„Objekt omezil svoji nepřátelskou aktivitu a utlumil svoji činnost na úseku tvorby závadových tiskovin.“ Citace ze svazku Josefa Mlejnka s registračním číslem 43443 (zdroj ABS)
Na estébáka Jiřího Slaninu narazil Josef Mlejnek po pádu komunismu ještě jednou. V roce 2007 totiž vyšlo najevo, že ačkoli musel Slanina v roce 1990 opustit ministerstvo vnitra, neboť neprošel občanskými prověrkami, dokázal se vrátit v nové roli: šéfoval gastronomickým provozům, které obhospodařovaly ministerské a policejní kantýny.
„Hrozně mě namíchlo, že ho vzali zpátky. Měl sice na starost jen stravovací zařízení, ale stejně tam neměl co dělat,“ říká Josef Mlejnek. Tehdy zasáhl ministr Ivan Langer, který se snažil bývalých příslušníků StB zbavit – a horlivého havlíčkobrodského estébáka vyhodil.
<div style="text-align:center">
<figure class="image" style="display:inline-block"><img alt="Podpořte Magazín Paměti národa" height="336" src="/file/b1cb1e4324c41a4bcd1d27e5cc956374/13004/PN-Mag-!podporte-720x378.jpg" width="640" />
<figcaption><strong><a href="https://www.darujme.cz/darovat/1203759?&frequency=once&paymentMethod=proxypay_charge&firstName=Podporuji&lastName=Magaz%C3%ADn%20Pam%C4%9Bti_n%C3%A1roda&do=submit" target="_blank">Podpořte Magazín Paměti národa</a></strong></figcaption>
</figure>
</div>
