Náš nový AI asistent. Objevte v příbězích pamětníků nečekané souvislosti! Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Tohle všechno ukazuje kronika kapely Bílé světlo, která vznikala v Humpolci. Od sedmdesátých let do ní její člen Jiří „Picek“ Fryc zapisoval nejen koncerty, ale také lidi, vztahy, hádky, alkoholová opojení i život za hranou toho, co socialistická společnost považovala za přijatelné.
Kronika je vedle záznamu hudební historie také svědectvím o světě, který si svou svobodu hledal po svém.
 7.jpg)
Prodloužené taneční čaje v Čejově, 28. 3. 1973
„Pak se však objevil člověk a přinesl několik krabiček s magickým nápisem ‚Dexfenmetrazin‘. To ovšem podstatně změnilo situaci. Mimo kapely byla brzy zfetovaná nejméně polovina obecenstva. Lidi se zmítali v záchvatech radosti a štěstí. Vypadalo to jako by se kulturní dům odpoutal z toho slzavého údolí a vznášel se kdesi v mlhovinách Euforie. Bylo to všecko tak nadpřirozeně krásný, že se to perem nedá popsat. Trvalo to až do 5.00 do rána.“
Plastici ve Zruči nad Sázavou a vznik Bílého světla
Kronikář Jiří Fryc, zvaný Picek, se narodil 11. prosince 1953 v Havlíčkově Brodě. Studoval zde střední zemědělskou technickou školu, ale kvůli špatným známkám byl přeložen do Humpolce. Právě tam se v roce 1971 připojil ke kapele Syntax.
Kapela zkoušela v místní svazácké klubovně a vystupovala na takzvaných tanečních čajích v okolních vesnicích. Hrála převzaté skladby od The Doors, The Velvet Underground nebo The Plastic People of the Universe. Syntax se chystala na své první vystoupení na třetím ročníku „Indiánského léta ve Skále“, které se tehdy konalo.
Tancovačky ve Skále měly věhlasné jméno. Každou prázdninovou sobotu praskal sál ve švech a vystupovali zde i Plastici, kteří od předchozího roku měli v okrese zakázáno hrát.
Jenže premiéra Syntaxu se tentokrát kryla s koncertem Plastiků ve Zruči nad Sázavou. Členové kapely si mejdan nechtěli nechat ujít, a tak vypravili autobus s posádkou do Posázaví.
„Už odpoledne byl kulturní dům Sázavan obležen lidmi pochybného vzezření. Pochopitelně, že vlasy na zadek a rozervaný džíny vyvolávaly zájem policie…“ zapsal později Jiří „Picek“ Fryc do kroniky Bílého světla.
Vystoupení se kvůli problémům s aparaturou opozdilo. Nedočkavý dav mániček v narvaném Sázavanu bylo potřeba zklidnit. Mejla Hlavsa proto pustil desku. A tehdy se to stalo.
Z reproduktorů zazněl Mirror Man od Captain Beefheart & His Magic Band. Poslech desky přepsal všechny dosavadní hudební vzory a stal se jedním z důvodů, proč později vzniklo Bílé světlo.
Později už Fryc s Emanem společně improvizovali na „Indiánském létě ve Skále“ nedaleko Humpolce. Plastici tam také vystoupili. Fryc si atmosféru zapsal do kroniky: „…zahráli i PP. Pražáci byli v transu. Veškeré obecenstvo se odvázalo a ze Skály se stala na chvíli Amerika. Zanedlouho vylezl Kvašák na pódium a začal hulákat do mikrofonu: ‚Mirror men, mirror me…‘“
Bílé světlo? Vzpoura proti „magorový uzurpaci“
Vznik Bílého světla v sedmdesátých letech byl úzce spjat s rozkolem uvnitř The Plastic People of the Universe. Pavel „Eman“ Zeman, který se později stal bubeníkem Bílého světla, v rozhovoru pro Paměť národa vznik kapely popsal jako „vzpouru proti magorový uzurpaci“. Podle jeho tehdejšího vnímání si Ivan Martin Jirous „uzurpoval všechno pod sebe“ a bral muzikantům svobodu rozhodovat o tom, co budou hrát.
Do Humpolce se Zeman dostal na pozvání Jiřího Fryce. Ten se od Mejly Hlavsy dozvěděl, že Emana Plastici z kapely vyhodili, a Hlavsa mu lišácky podsunul, aby s ním založil kapelu novou.
Pavel Zeman přitom v Humpolci nebyl žádným nováčkem. S nástupem tvrdé normalizace přivedl Plastiky na Vysočinu právě Jirous. Zajistil jim práci v lese, aby si mohli pořídit aparaturu. „Jejich půlroční působení zde zanechalo stopu,“ zapsal později do kroniky Fryc.
Zeman přivedl do Humpolce také budoucího zpěváka a kytaristu Vladimíra Kroula. Hosté se nastěhovali do klubovny Socialistického svazu mládeže (SSM), kde začali oslavovat a střádat plány. Jedním z hlavních bodů bylo, že budoucí repertoár bude tvořit především hudba Captaina Beefhearta. Následující týdny trávili v humpoleckých putykách a objížděli zábavy, kde muzikantům občas brali nástroje přímo z rukou. Stejně jako na Frycově maturitním večírku.
„Vosolili jsme to. Zděšení profesoři si zacpávali uši před decibelama. Představitelé školy viděli, že se jim situace vymkla z ruky. Požádali kapelu OB Senožaty, aby nás vyhnala od nástrojů. Ochotně jsme je pustili k nástrojům. Byli však vypískáni. Bylo to zábavný zakončení mýho čtyřletýho studia na SZTŠ.“
Kapela ale brzy přišla o střechu nad hlavou. Klubovnu svazáků zabavil místní národní výbor (MNV) a muzikanti zůstali bez bydlení i zkušebny. Hned další den se s aparaturou a nástroji nastěhovali k Jindrovi Škrabánkovi, dobrodinci, který jim poskytl dům pod náměstím. Z místa, kterému se začalo říkat Hotel Škrabánek, se postupně stalo centrum celé party.
„Postupně se přidalo asi dalších 10 lidí a vznikla jakási komuna nebo takřka rodina,“ zapsal Fryc do kroniky.
O existenci Hotelu Škrabánek se brzy dozvěděli i v Praze. Na prodloužené víkendy sem přijížděly máničky a s nimi i další lidé z undergroundového prostředí. Bílé světlo mezitím posílil baskytarista Vlasta Sukdolák, bývalý člen Syntaxu.
Kapela začala zkoušet ve sklepní místnosti o rozměrech tři na čtyři metry. Ze stropu kapala voda a rostla houba. Podmínky nebyly ideální, ale Bílé světlo se začínalo formovat.
Jenže týden po prvním vystoupení kapely v Čejově 27. července 1973 se její plány začaly rozpadat. Kroul se musel vrátit domů do Vamberka, Sukdolák odjel na vysokou školu a Jindra Škrabánek nastoupil do kriminálu. Svůj „hotel“ zavřel a jeho obyvatele vyhodil na dlažbu. „Eman se asi po hodině mnutí brady vyjádřil, že asi vykrademe poštu a budem bydlet v hotelu,“ zapsal Fryc.
Ještě téhož večera objevili Fryc s Emanem opuštěný barák ve staré čtvrti Zichpil a nastěhovali se do něj. Tentokrát už sami.
Objevujte v příbězích našich pamětníků nečekané souvislosti!
AI asistent prohledává přepisy více než 30 000 hodin rozhovorů a nachází relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.
Vyzkoušet AI asistenta Paměti národa
Další týdny se snažili kapelu udržet při životě alespoň hraním na tanečních čajích ve Věži nebo nedalekých Jiřicích. Na některých vystoupeních jim vypomáhali Mejla Hlavsa nebo Pavel Zajíček. Obě vystoupení ale pořadatel předčasně ukončil. Většinou byla poslední kapkou píseň „Everybody Smoking Marijuana“.
Na jedno z vystoupení Fryc vzpomínal celý život – zůstala mu po něm i doživotní jizva na tváři. Pavel Zeman mezitím zmizel do Prahy. Tvrdil, že sežene zkušebnu a kapelu znovu postaví na nohy. Bílé světlo však až na několik výjezdů do nedalekého Želiva prakticky skončilo.
Únik před vojnou: když to nepomáhalo, vypil lak na nehty a snědl rtěnky
Koncem září 1973 zařídila Jiřího matka jeho nástup do vojenské služby ve snaze udělat přítrž neřízenému životu svého syna. Fryc tehdy pracoval v lese. Když mu přišel povolávací rozkaz, začal hledat způsob, jak se vojně vyhnout.
„Bylo asi 25. září, když jsem shromáždil větší množství prášků. Naposledy jsem se vožral, poslechl Beefhearta. Večer jsem oznámil přátelům v hospodě svůj odchod na onen svět. Doma jsem do sebe nacpal všechny ty Pentobarbitaly a Tiserciny a když to nepomáhalo, vypil jsem Evě lak na nehty a sežral asi tři rtěnky…“
Za tři dny se probudil v psychiatrické léčebně v Jihlavě. Čekalo ho ostříhání dlouhých vlasů, což nepřipadalo v úvahu. Hned následující noc proto svázal z prostěradel lano, sešplhal z třetího patra a z ústavu utekl. Zamířil rovnou do Prahy. Po chvíli otálení se sám dostavil do psychiatrické léčebny v Bohnicích.
„Brzy jsem začal mít dojem, že pavilon č. 7 je jedním z Havajských ostrovů. Byl jsem uveden do klubovny, která se pod hudbou z magiče od Davida Peefa otřásala a okolo se povalovalo spousta mladíků s vlasy až na prdel. Byli to většinou narkomani, nebo se vyhýbali vojně. Byla to výborná parta a já mezi ně brzy zapadl,“ zapsal Fryc do kroniky Bílého světla.
Ani pobyt v Bohnicích ale netrval dlouho. Ukončila ho tíha svědomí v podobě dopisu od jeho dívky. Psala mu, že situaci přehnal a pod nátlakem rodičů se s ním rozchází. Fryc znervózněl a po dvou měsících oddělení opustil s příslibem, že povede spořádaný život.
Po injekci plegomazinu proměna v chcíplé tele
Opiové doupě v Humpolci našel po návratu z Bohnic opuštěné. Některé z jeho kumpánů mezitím policie pozavírala za to, že načerno odebírali elektřinu z pouliční lampy. Návratem do Humpolce na sebe pozornost Veřejné bezpečnosti upoutal i Fryc.
Po přivítacím večírku ho druhý den odpoledne probudila policie. Příjezdy příslušníků se v dalších dnech opakovaly. Když mu zabavili občanský průkaz, Fryc utekl od psychiatra, který zavolal do léčebny. Dal se znovu na útěk. Tentokrát marně. Brzy ho dopadli a převezli do psychiatrické léčebny v Jihlavě.
„Bylo mi jasný, že mě primář ostříhá a navíc jsem se obával o osud opiového doupěte – hrozilo nám vystěhování. Měl jsem chuť vylomit mříže a utéct, ale po injekci plegomazinu jsem se změnil v napůl chcíplý tele.“
Druhý den ho čtyři chlapi chytili a ostříhali nakrátko. Z Fryce se stal cynik. Po nějaké době ho propustili na svobodu. Když se vrátil do Humpolce, našel doupě zapečetěné. Epizoda Bílého světla v Humpolci tím definitivně skončila.
Následující rok strávil Jiří Fryc ve vězení. Policie ho chtěla z Humpolce za každou cenu vypudit a příležitost se brzy našla. Tři měsíce nepracoval a policie ho obvinila z příživnictví. Soud ho poslal na rok do vězení.
Po třech měsících ve vazbě v Českých Budějovicích si zbytek trestu odpykal v Horním Slavkově u Karlových Varů. V kronice z tohoto období není dochován žádný zápis. Z pozdějšího Frycova vyprávění ale víme, že i tam založili vězeňskou kapelu. „Byl to hudební kroužek a nacvičili jsme nějaký věci, dokonce v sobotu nebo v neděli jsme měli koncert. Vracel jsem se ze zkoušek pozdě na cimru a muklové mi dali přes hubu, že chodím pozdě ze zkoušek,“ vzpomínal Jiří Fryc v rozhovoru pro Paměť národa.
Kronika, která přežila Bílé světlo
Rok strávený v kriminále se do kroniky promítl prozaicky – bez jediného řádku a s namalovanou mříží. Po návratu dostal Jiří Fryc ochranný dohled. Každé pondělí se musel hlásit na stanici Sboru národní bezpečnosti (SNB) v Havlíčkově Brodě, zbytek týdne ale trávil v Kostelci nad Černými lesy, kam se mezitím přesunula část Bílého světla.
Ke spolupráci se muzikantům podařilo získat členy místní kapely Androméda. Vrcholem této etapy bylo vystoupení na legendární akci v Bojanovicích. Právě po ní Státní bezpečnost pozatýkala řadu undergroundových muzikantů a někteří z nich skončili ve vězení. Pro Bílé světlo tím skončila možnost veřejně vystupovat. Kapela se ještě scházela ke zkouškám a odehrála několik soukromých bytových produkcí, než se pod tlakem StB přesunula z Kostelce do Brandýsa nad Orlicí.
Pak už se kronika pomalu vrací ke svému vlastnímu příběhu. Při domovní prohlídce v bytě Jiřího Gruntoráda, kterému ji Fryc zapůjčil, ji zabavila Státní bezpečnost. Ke svému autorovi se vrátila až po pádu komunistického režimu. Některé její části mezitím vyšly ve Vokně a později se objevila v bookletu CD Dělníci Bílého světla.
Kronika tak přežila nejen kapelu, ale především dobu, která její vznik provázela. Její svéráznost podněcuje úvahy o dalším využití, mimo jiné v podobě audioknihy.
