V době neustálých třenic mezi Čechy a Němci v druhé polovině 19. století snil český stavitel německého příjmení Jindřich Bräuer o pražském Grand Hotelu. Pozemek na jeho stavbu v blízkosti dvou nádraží koupil se svým švagrem architektem Karlem Jandou v roce 1882, kdy české emancipační snahy vedly k rozdělení Karlovy univerzity na českou a německou. Tehdy ještě netušil, nakolik právě národnostní třenice jeho záměru uškodí.
Tandem Janda–Bräuer už nějaký čas po Praze stavěl činžovní domy. Jejich Grand Hotel měl být ale výjimečný. Stavební plány na největší a nejpohodlnější hotel první třídy v rámci celé monarchie schválil pražský magistrát na jaře 1883. O rok později informovaly Národní listy, že „budova tato bude novou okrasou Prahy a pohled na ni jest již nyní imposantní“.
Koncerty a plesy v zimní zahradě
Nejvýznamnější český deník té doby měl redakci a tiskárnu ve stejné ulici jako hotel – v dnešní Opletalově, tehdy Mariánské. Národní listy sídlily na jejím začátku v domě číslo 3, kde nyní stojí obchodní dům Primark. Jindřich Bräuer to tudíž neměl daleko, když jako správný český vlastenec šel do Národních listů zadat inzerát s oznámením, že 7. srpna 1884 otvírá svůj nově vystavený „Grand Hôtel“.
Foto: repro Moravská orlice
Inzerát k otevření hotelu v Moravské orlici v roce 1884.
Foto: Markéta Bernatt-Reszczyńská
Dnešní podoba koleje Jednota, původně fasáda měla podobné neorenesanční zdobné prvky jako dům vpravo. Purizaci průčelí provedla v letech 1926–27 firma Ehrmann a Steuer, která v roce 1928 upravila také přízemí.
Při pohledu na dnešní fasádu je nutno naplno zapojit představivost, aby v ní člověk viděl přepychový „Grand Hôtel“ s novorenesanční fasádou zdobenou bosáží a pilastry s hlavicemi v antickém stylu a okna lemovaná šambránami. U vstupu si představte ozdobné sloupy zakončené iónskými hlavicemi a nad vchodem elegantní prosklenou střechu, jak se patřilo na správný hotel.
Hlavní atrakce, rozlehlá zimní zahrada zapuštěná pod úrovní chodníku, ohromí i dnes. Původně měla střechu tvořenou železnou konstrukcí ve tvaru oblouku. Do prostoru o rozměrech zhruba 13 × 52 metrů vedlo impozantní schodiště z přízemí hotelu, po kterém scházeli návštěvníci koncertů nebo plesů – zdejší sál byl druhým největším v Praze po Žofíně.
Hotel měl na první pohled tři patra, až uvnitř návštěvníci odhalili také mezanin. V přízemí byla kavárna, kulečníková herna a takzvaný orlí sál, ve kterém se konaly výstavy, různá představení a shromáždění.
Dochované stavební plány
Foto: Markéta Bernatt-Reszczyńská, archiv stavebního úřadu Praha 1
Na provoz chyběly peníze
Provoz hotelu stál hodně peněz, a ty Jindřichu Bräuerovi chyběly. Ve snaze zvýšit výdělek proto uvnitř pořádal koncerty. Podnikání mu ale navíc kazila i řevnivost mezi Čechy a Němci.
Krátce po otevření hotelu si čeští hosté stěžovali, že je sklepníci zdraví německy a jídelní lístky jsou jen v němčině. Bräuer v Národních listech slíbil nápravu, což popudilo zase Němce. Hoteliér se omluvil i jim, to už ale české i německé noviny vyzývaly čtenáře k bojkotu jeho podniku kvůli uraženým národním hrdostem….
Situaci nezachránil ani fakt, že v sále hotelové zimní zahrady vystoupil syn vídeňského krále valčíků Eduard Strauss, zvaný Krásný Edi. Německé noviny ho žádaly, aby hotel hned opustil, má-li jen trošičku národního citu. „České publikum se bez Strausse obejde, protože obecenstvo pražské není přítelem tatrmanství před pultem kapelníkovým a piruety páně Straussovy snadno oželí,“ odpověděly kousavě české Národní listy.
Foto: repro Národní listy
Inzeráty v Národních listech 4. října 1884 (vlevo) a 5. listopadu 1892.
Už po necelém půlroce provozu si začali v Grand Hotelu podávat dveře exekutoři, kteří zabavovali zařízení pro pohledávky věřitelů. Bräuer hotel provozoval další čtyři roky, pak ho pronajal. Když ani to finanční situaci nepomohlo, vysněný Grand Hotel v červenci 1889 prodal anglické akciové společnosti „The Grand Hotel Prague Limited“ i se závazky.
Dočasně pomohla Jubilejní zemská výstava
Ani Angličané však dluhy neplatili, a tak šel hotel do exekuce. Koupil ho jeden z velkých věřitelů – pražský advokát Albert Gallus za 427 tisíc zlatých. Chvíli to vypadalo, že se hotel postaví na nohy. Toho roku se v Praze konala Jubilejní zemská výstava a všechny průvodce doporučovaly Grand Hotel na prvním místě. Byl největším v Praze a výhodou byla jeho poloha blízko severozápadního nádraží i nádraží císaře Františka Josefa – dnes Masarykova a hlavního.
„Tento hotel jest skutečně pravým hotelem, jak název jeho dí, a bez odporu jedním z prvních hotelů pražských. Velkolepá zimní zahrada s galeriemi jest pro zvláštní svoji architektonickou konstrukci sama o sobě podívání hodna. Menší sál – tak zvaný orlí – taktéž s galeriemi vyniká původní úpravou. Hlavní jídelna se vkusným sloupovím, malbami domácích umělců a bohatou ornamentikou, těší se hodné návštěvě,“ popisoval Grand Hotel Hynkův Průvodce po Praze a po zemské jubilejní výstavě.
Foto: repro katalog Jubilejní zemské výstavy
Inzerát v katalogu jubilejní Všeobecné zemské výstavy v Praze 1891.
Na výstavu zavítalo dva a půl milionu návštěvníků a hotel měl plno, většinou díky Čechům. Němci výstavu bojkotovali, protože byla prezentována jako česká.
V následujícím roce reputaci hotelu pokazil „veliký sensační proces grandhotelový“, ve kterém jeho majitel čelil obvinění z podvodu kvůli tajné dražbě movitých věcí z hotelu. Ačkoli soud Alberta Galluse viny zprostil 5. prosince 1892, ten se podnikání rozhodl ukončit a v únoru 1894 hotel prodal České spořitelně.
Ještě čtyři roky se uvnitř konaly plesy, koncerty vojenských kapel, výstavy a různá představení. V roce 1896 inzeráty lákaly do orlího sálu na žhavou novinku – Kinemato-Photograf. Oživlé fotografie jako hit onoho roku v Praze předvádělo několik společností. Zde to byla francouzská firma Émila Joffého, která slibovala „obrazy v přírodních barvách doprovázené původním Edisonovým fonografem“.
Němečtí studenti a největší pražské kino
Znovu se Grand Hotel dostal na stránky novin v roce 1899, když ho Česká spořitelna darovala „buršákům“ – německému studentskému spolku. České noviny to označily za vlastizrádný čin takzvané „české“ spořitelny, jejíž „jmění bylo ze tří čtvrtin nahromaděno z českých kapes, a přitom ji řídili Němci“.
O tomto dobročinném daru jednali i poslanci sněmu království českého. Ti čeští se marně dožadovali zrušení usnesení, kterým byla stavba věnována německým studentům.
Interiéry v dnešní podobě
Foto: Markéta Bernatt-Reszczyńská
„Česká spořitelna učinila tak schválně a za zjevným úmyslem český lid rozjitřiti,“ psaly Národní listy 29. března 1899. Upozorňovaly, že hotel bude využíván jako kolej nikoli německými studenty z Čech, ale movitějšími z Německa. „Pobytem buršáků z rajchu získá velkoněmecká myšlenka v Čechách i v Německu,“ varovaly Národní listy.
„Buršáci“ ale byli nakonec vůči Čechům vstřícní. Zimní zahradu, kterou poskytovali k plesům a zábavám pražským německým spolkům a v roce 1920 „Varieté Sanssouci“, přenechali Spolku českých žurnalistů k provozování biografu.
Adaptaci zimní zahrady navrhl architekt Albín Rudolf. Výsledkem byl největší kinosál v Praze s kapacitou 1100 diváků. Biograf „Sanssouci“ zahájil provoz 6. listopadu 1921 promítáním amerického filmu „Zorro Mstitel“.
Foto: repro Národní politika a Večer
Inzeráty z novin. Vlevo Národní politika 4. prosince 1896, vpravo Večer 29. března 1920.
Promítali tu první film se zvukem
V roce 1923 se změnil název ulice na Lützowovu podle hraběte a diplomata Františka Lützowa, člověka německo-anglického původu, který si zamiloval český národ a v zahraničí obhajoval jeho boj za samostatnost. Ve stejném roce magistrát povolil přestavbu podkroví budovy na studentské pokoje, nesouhlasil však se změnou fasády. Žádal opravu té původní, kterou považoval za „význačný doklad umělecké tvorby doby, v níž vznikla fasáda tato i se sochařskou výzdobou“.
O tři roky později dospěli úředníci k jinému závěru a změnu odsouhlasili: „Návrh nové fasády byl shledán vkusným, celá fasáda budiž provedena z břízolitu, pouze 4 vystupující sloupy v přízemí a sokl podél celého průčelí proveden budiž z umělého kamene.“ Změnu průčelí a purizaci fasády, která skryla grandhotelovou minulost, provedla firma Ehrmann a Steuer.
Jak vypadá budova dnes
Foto: Markéta Bernatt-Reszczyńská
Na nové fasádě se skvělo i nové jméno kina „Bio Kapitol“ pojmenovaného podle největšího amerického kina v New Yorku. V listopadu 1928 zavítali do toho pražského američtí filmoví inženýři společnosti Paramount Famous Lasky Corporation, aby v něm instalovali zvukový aparát pro letecký velkofilm Wings.
„Filmem Wings začíná nová historická epocha filmu, neboť je to první film se zvukovými efekty,“ psal Zpravodaj Zemského svazu kinematografů v Čechách. Zatím se v něm nemluvilo, na mluvený film si museli Pražané ještě několik měsíců počkat – v srpnu 1929 se jím stal americký film „Loď komediantů“ v kině Lucerna.
Bio Kapitol, vybavené zvukovou aparaturou Western Electric, promítalo do roku 1939 do začátku druhé světové války. Pak německý studentský spolek dostal povolení k přestavbě kina na menzu. Do té doby se studenti stravovali v bývalé hotelové jídelně.
Stavební úpravy, které dostala na starosti firma Pittel a Brausewetter, zahrnovaly výměnu železné konstrukce střechy za rovnou železobetonovou a zmenšení zimní zahrady. Ta nově končila výhledem na malý dvorek, který dříve zabíralo pódium. „Odstranění železné konstrukce krytu bývalého biografu jako i veškeré vybourávání starých zdí budiž prováděno s náležitou opatrností a se zřetelem na bezpečnostní předpisy,“ stálo ve stavebním povolení z 19. srpna 1939. O rok dříve provedla firma Ehrmann a Steuer rekonstrukci celé koleje.
Stopy Opletala i Palacha
Z opravené budovy se těšilo vedení Německé studentské unie, které v ní zřídilo své ústředí a nazvalo ji „Langemarckhaus“. Název odkazoval na bitvu z první světové války u belgického Langemarcku, v níž se němečtí vojáci neohroženě vrhali do předem prohraného boje s Brity. Po jejich vzoru se měli do boje vrhat němečtí studenti. Ti, kteří nenarukovali, měli o semestrálním volnu válečnou službu ve zbrojovkách, vládních úřadech a v zemědělství.
Foto: Prager Presse, Národní muzeum
Studentský pokoj v Německém studentském domě v roce 1932.
Foto: repro časopis Böhmen und Mähren, Vojenský historický ústav Praha
Návrhy německých studentů pražské Akademie výtvarných umění pro nástěnnou malbu v Langemarckhausu, jak se za války Německý studentský dům nazýval.
„Cenným příspěvkem k udržení zdraví a pracovní síly byla kompletní reorganizace menzy v Langemarckhausu, která nyní denně obslouží až 1800 lidí,“ psal časopis „Böhmen und Mähren“ začátkem roku 1943. Tehdy se situace na frontě začala obracet v neprospěch Německa a kolej zaplnili uprchlíci z německých měst bombardovaných Spojenci.
Na konci války se jich tu nacházelo asi 200 a s nimi 80 ozbrojených německých důstojníků. Ke kapitulaci je za Pražského povstání donutili mladíci z komunistické odbojové skupiny Pěst, kteří pak budovu nazvali „Rudý dům“. Do září 1945 kolej sloužila jako repatriační středisko pro navrátilce z koncentračních táborů. Poté se do ní vrátili vysokoškolští studenti, tentokrát čeští.
Svaz vysokoškolského studentstva budovu převzal 20. června 1945 a zřídil v ní své sídlo. Kolej s menzou dostala název „Jednota“. A z podnětu studentského svazu byla v roce 1947 celá ulice přejmenována na Opletalovu – podle studenta Jana Opletala, který zemřel 11. listopadu 1939 na následky střelby do studentů protestujících proti německým okupantům. Ulice tak změnila znovu své jméno – za války ji Němci přejmenovali na Beethovenovu, po válce se na dva roky vrátila k názvu Lützowova.
S budovou je spojen i další známý student: Jan Palach. Do menzy sem chodil se svou přítelkyní Helenou Zahradníkovou, naposledy v ní obědvali v úterý 14. ledna 1969.
Tak pro Paměť národa popsala jejich poslední setkání. Ve čtvrtek 16. ledna pro ni na kolej nepřišel. V půl třetí odpoledne se upálil pod Národním muzeem.
Pokud jste dočetli až sem, tak jste poznali historii, která ještě nikdy nebyla popsána. Poskládala jsem ji z dobových novin a dokumentace uložené v archivu stavebního úřadu Prahy 1. Za pomoc při psaní článku děkuji historikovi architektury Zdeňku Lukešovi a archiváři Vlastimilu Kolečkářovi. A zdravím Leoše, Leonarda, Petru a Láďu, se kterými jsem v menze na podzim roku 1990 pracovala jako studentka nultého ročníku Univerzity Karlovy.
