Automat Svět v pražské Libni byl místem, kde se lidé spěchající za svými denními povinnostmi mohli najíst a napít. U vysokých stolků postávali muži v montérkách, občas sem zabloudila hlídka Veřejné bezpečnosti na kus sekané s bramborovým salátem. Devítiletý Pavel Alexander Taťoun často chodil kolem v doprovodu svého staršího bratra Petra: „Podívej, támhle stojí pan Hrabal s Vladimírem Boudníkem a panem Egonem Bondym a popíjejí pivo,“ ukazoval Petr bratrovi volnomyšlenkářský svět, do něhož ve svých sedmnácti už sám patřil. Uvolněná atmosféra 60. let a bratrův vzor formovaly Pavlovu touhu dívat se kolem sebe očima umělce zastávajícího myšlenky tvorby, kterou se komunistickému režimu nepodařilo cenzurou a perzekucí ani za dlouhých dvacet let normalizace zničit.
Otec raději šel manuálně pracovat
Pavel pocházel z rodiny poválečného sociálního demokrata Ivana Taťouna. „Po Vítězném únoru 1948 se táta nechal přemluvit pro práci v odborech. Poctivě věřil v komunismus, vystřízlivěl až po sovětské invazi o dvacet let později.“
Kvůli otcově stranické příslušnosti a komunistickému přesvědčení mezi rodiči často docházelo k bouřlivým diskusím. „Maminka jako hluboce věřící katolička s komunismem absolutně nesouzněla. A já, když jsem se ještě před šedesátým osmým táty ptal, jak se během padesátých let vyrovnával s těmi šílenými procesy a politickými vraždami, nechtěl o tom mluvit. Říkal jenom: ,Taková tehdy byla doba,‘“ vzpomíná Pavel Alexander Taťoun.
Politické uvolnění konce 60. let vyvrcholilo v roce 1968. Do Československa v tu dobu ze Západu proudila rocková hudba i nonkonformní literatura a filmy. Třináctiletý Pavel nadšeně hltal Kvílení od Allena Ginsberga či Baudelairovu Báseň o hašiši. „Byl jsem v tomhle dál než mí vrstevníci. Díky starším bráchům jsem si spoustu věcí uvědomoval a kvůli tomu jsem se třeba před spolužáky i styděl za to, že otec je náměstkem tajemníka na Ústřední radě odborů. Raději jsem o tom nemluvil. S tátou se to zlomilo až při invazi vojsk Varšavské smlouvy. Když se to stalo, několik dní vůbec nemluvil. Potom jim řekl svoje a vrátil stranickou knížku. Přemlouvali ho, ať neblbne, že mu dají místo tajemníka, ale on s tím seknul a raději šel makat rukama do tiskárny,“ říká Pavel.
Vášeň pro malování
Výtvarničení provázelo Pavla Taťouna od chvíle, kdy v ruce udržel tužku, tedy od dvou let jeho života. Maloval a byl v tom dobrý už jako dítě. Rodiče jej proto přihlásili na základní uměleckou školu. Když se Pavel chtěl hlásit na Výtvarnou školu Václava Hollara, nepřijali jej.
„V době, kdy jsem končil základku, otec už pracoval v tiskárně. Takže na školu jsem se nedostal kvůli režimu. Na Hollarku jsem hodně chtěl, zkoušel jsem to i na střední uměleckoprůmyslovou, ovšem se stejným výsledkem.“
„Musel jsem se vyučit v oboru, který mě vůbec nebavil a nezajímal. Stal jsem se slaboproudařem v telekomunikacích. Díky tomu jsem získal svoje první zaměstnání v časové ústředně, kde jsme měli na starost správný chod všech pouličních hodin.“
Již v první polovině 70. let si na Smíchově pronajal podkrovní ateliér, kde zároveň bydlel. Jeho dny se dělily mezi práci, malování a setkávání se s lidmi z formujícího se pražského undergroundu. Pavel objevil kouzlo hudby The Plastic People of the Universe a DG 307. V máničkovské hospodě U Malvaze se vždy v pátek vášnivě debatovalo o umění, životě a režimu, který v nastalé normalizaci pomalu, ale jistě utahoval šrouby. Předmětem cenzury a zákazů bylo vše, co pro režim jen trochu zavánělo svobodou projevu a volností tvorby. Lidé z prostředí undergroundu na situaci reagovali po svém. Výtvarné a hudební akce se často organizovaly díky tajné šeptandě a stejně tomu bylo s informacemi o tom, kde a kdy se co odehrává.
Budějovický masakr
V březnu 1974 se Pavel s lidmi „svého kmene“ vypravil do Rudolfova u Českých Budějovic. V hospodě Na Americe se tu měl odehrát koncert pražských kapel Adept, Dg 307 a Plastic People of the Universe, které v tu dobu již patřily na seznam závadných skupin, a proto se akce svolávala několik týdnů předem šeptandou. V tu dobu zatím nikdo netušil, že „Plastici“ a „Dégéčka“ si ani nezahrají. Zato však akce vstoupí do dějin a nebude se o ní mluvit jinak než jako o „Budějovickém masakru“.
„My jsme už od začátku cítili, že to nebude dobré. Kolem hospody začali jezdit příslušníci Veřejné bezpečnosti. Potom nás začali rozhánět tlampačema. My jsme na to celkem nereagovali a dál jsme popíjeli pivo. Brzy na to přijel autobus, ze kterého vyskákaly milice, pohraničníci a začaly obrovské ‚válečné‘ manévry. Já a dalších šest lidí jsme se schovali v zahradách a pozorovali jsme, jak po hlavní cestě do Rudolfova přijíždí auto za autem. To už začaly pendreky, najíždění autama, máničky utíkaly a byly při tom bitý,“ vzpomíná Pavel Alexander Taťoun, kterému se z Rudolfova ještě podařilo nepozorovaně dojít do centra Budějovic a sednout si v restauraci, kde se potkal s mnoha dalšími účastníky rozehnaného koncertu.
Ani pak situace nevypadala utěšeněji. Město se hemžilo uniformami. Pavel s kamarády se rozhodli město co nejrychleji opustit. Na nádraží je ale čekalo překvapení: „Nahnali nás do speciálně připraveného vlaku. Ale než k tomu došlo, museli jsme v nádražním podchodu projít ‚uličkou‘. Čekali tam na nás. Chodbou se nesl štěkot policejních psů. Policajti stáli rozestavěni podél stěn s připravenými obušky.“
„Chtěli si to vychutnat. Shora nás pouštěli po jednom a řekli: ,Běž!‘ Každý dostal obuškem, co se do něj vešlo. Já jsem byl malý a rychlý, schytal jsem asi tři rány. Ale někteří kluci na tom byli podstatně hůř. Dobití… Modřiny měli i na krku.“
Papír pro disent
O čtyři roky později pro něj byla v Praze situace již neúnosná. Jeho bratr Petr Taťoun podepsal Chartu 77, rodina se tak dostala do neustálého kolotoče výslechů a policejní šikany. „Bráchu často zavírali, ale vždy jen na těch čtyřicet osm hodin, což tehdejší zákon umožňoval. Bylo to ostré. Plastici nesměli hrát, někteří z nich seděli. Zamiloval jsem se a odešel na Moravu.“
Pavel se brzy stal důležitou spojkou mezi pražským a moravským disentem. Do hlavního města jezdil za rodinou a před cestou domů vždy do kufru auta naložil samizdatovou literaturu, kterou pak rozdával podobně smýšlejícím přátelům. Protože měl kamaráda, který pracoval v šumperské tiskárně, dostal se i k většímu množství papíru.
„O papír byla nouze. Samizdaty a cyklostyly toho hodně sežraly a koupit si větší množství papíru v obchodě nebylo jen tak. Hrozilo, že vás někdo udá.“
„Tak jsem vždy přijel za Milanem Hlaváčkem, kamarádem z papírny. On mi v noci naložil plný kufr a já jsem to tak pětkrát do roka vozil do Prahy,“ vzpomíná Pavel Taťoun. Jezdíval v noci nebo časně za rozbřesku. Nikdy jej nechytili.
Ukradený obraz
I v Lošticích Pavel Alexander Taťoun pokračoval ve své životní vášni, v malování. V roce 1979 tu měl první výstavu. O tři roky později se rozhodl, že na výzvu československé sekce rádia BBC do Londýna pošle obraz na výstavu, která se konala při příležitosti pětasedmdesátiletého výročí založení stanice.
Obraz nazvaný Komposice lásky v Londýně přijali pozitivně a o jeho autorovi se mluvilo na Hlasu Ameriky. „Tři dny na to, co moje jméno zaznělo v zahraničním rozhlase, přijeli tajní. Vyptávali se, jak je možné, že jsem poslal obraz na Západ, a kdo mi to dovolil. Bránil jsem se tím, že na Komposici lásky jsem měl od soudního znalce z Olomouce posudek, který říkal, že obraz pro českou kulturu nemá valnou hodnotu, a že tedy může vycestovat do Londýna: ,Tak příště se zeptejte někde výš, jestli smíte,‘ řekli mi,“ vzpomíná.
V roce 1984 Pavel uskutečnil velkou výstavu svých obrazů v kulturním domě v Lošticích. Na obrazu Pád velkého Babylona jsou vyobrazeny světové velmoci od dob starověku, hákový kříž, profil Adolfa Hitlera a vedle toho rudé pěticípé hvězdy, na znamení pomíjivosti je vše zachváceno plameny. Kromě toho tu visely i jeho obrazy s biblickými výjevy. „Zrovna jsem se vracel z Prahy a chci se podívat na výstavu, ale kulturák byl zavřený, zapečetěný policejní páskou. Pád velkého Babylona estébáci zabavili, vrátili mi ho až po roce, jeho závadnost zkoumali až v Praze na ministerstvu vnitra,“ vypráví. Od té doby až do pádu komunistického režimu nesměl vystavovat.
Ďábel jménem normalizace
Podobné osudy potkávaly i další výtvarníky, potažmo umělce, kteří v touze po svobodné tvorbě odmítali kolaboraci s režimem. Olomoucký rodák akademický sochař Otmar Oliva vzpomíná, že nastupující normalizace byla silně cítit již bezprostředně po invazi vojsk Varšavské smlouvy. Otmar tehdy prvním rokem studoval uherskohradišťskou uměleckou průmyslovku.
„A už i v té naší generaci bylo vidět, jak to bolševické kurevstvo, jak se chytá. Jak ten ďábel se chytá drápkem a dává tu volbu. Někteří zlo zvolili razantně a chovali se mimořádně hnusně.“
Přestože kvůli normalizačním prověrkám muselo ze školství odejít mnoho kvalitních kantorů, Otmar měl štěstí, že na škole mohl zůstat jeho celoživotní mentor Vladislav Vaculka – výtvarník, který již tehdy patřil do tzv. „šedé zóny“. Cesty obou výtvarníků se později rozdělily.
Vladislav Vaculka v roce 1977 zemřel následkem infarktu, který se u něj projevil po brutální domovní prohlídce – někdo jej udal, že tajně ilustroval sbírku veršů tehdy již zakázaného Jana Skácela. Otmar Oliva byl v roce 1980 zatčen a uvězněn na dvacet měsíců kvůli šíření Charty 77.
Svobodná přítomnost
Po sametové revoluci v roce 1989 se mnohým lidem otevřely brány k dosud nenaplněným snům. Většina zakázaných umělců začala svobodně tvořit. Otmar Oliva se například prosadil jako tvůrce sakrálních objektů a jeho nejvýznamnější prací je liturgická výzdoba kaple Jana Pavla II. Redemptoris Mater ve Vatikáně. Alexandr Taťoun zase během 90. let uskutečnil mnoho výstav vlastních prací.
