„Z vězení nám poslali jen jeho oblečení. Z košile zbyly cáry. Bylo vidět, jak ho mlátili,“ vyprávěla Marie Ryšavá o uvěznění svého tatínka Josefa Vaníčka z Broumovska. Bezprostředně po únorovém komunistickém puči začal spolupracovat s tajnou odbojovou skupinou, kterou ale záhy odhalila Státní bezpečnost. Jemu se ale podařilo utéct do Spolkové republiky Německo, odkud se v červnu 1950 vrátil jako agent amerických zpravodajských služeb. Doma na něj čekala manželka a roční dcera Marie. Jenže Josefa Vaníčka estébáci dopadli, domů se už nevrátil.
Po jeho uvěznění se režim začal mstít i rodině. „Mamce poručili, ať podojí krávy. Bandasky s mlékem pak naložili na jedno auto, prasata na druhé a dům zapečetili. Řekli, ať si jdeme, kam chceme. Tak mamka šla se mnou a mou mladší sestrou přes les pěšky ke svým rodičům do Rtyně v Podkrkonoší.“
V červenci roku 1951 Josefa Vaníčka odsoudili za špionáž a velezradu. Dostal dvaadvacetiletý trest… Toužil po svobodě a tehdy ani ne 30letý muž se rozhodl pro riskantní útěk z pracovního tábora Vojna na Příbramsku. Jeho cílem bylo Západní Německo. Na útěku s ním byli další dva spoluvězni Jiří Jirouch a Adolf Bečvář. Netrvalo dlouho a dopadli je pohraničníci. Jiřího Jiroucha, který se schovával v potoce, zastřelili.
Josef Vaníček znovu stanul před soudním tribunálem, tentokrát dostal doživotí. Trest si odpykával mimo jiné v Leopoldově, kde ho v roce 1957 navštívila dcera Marie.
„Jely jsme tam vlakem celou noc. Na nádraží nás vystoupily stovky, všechno to byly ženy s dětmi.“
Z rozhovoru s otcem si Marie nepamatuje téměř nic, navždy v ní ale zůstane strach, který jí naháněli přítomní bachaři.
Chladnokrevně
Navzdory šikaně a tvrdým podmínkám leopoldovského tábora Josef Vaníček našel dostatek sil pro další útěk. Společně se dvěma spoluvězni se rozjeli Tatrou 111 proti hlavní bráně věznice. „Auto měli naložené pískem. Zůstali tam ale viset a chytili je…“ popsala Marie okolnosti dalšího nezdařeného útěku svého otce. Následovala samovazba, bití a výhrůžky trestem smrti. Na svatého Václava 28. září 1958 to Josef Vaníček zkusil naposledy a zoufalý se rozběhl směrem k vězeňskému plotu.
„Z první věže ho dávkou ze samopalu zastřelili. Rozstříleli mu hlavu a pak ho tam nechali na place ležet ostatním pro výstrahu.“
Okolnosti úmrtí svého otce se však dozvěděla až po pádu železné opony. Ona návštěva v Leopoldově je tak poslední vzpomínkou, kterou na tatínka má. S cejchem dcery politického vězně se vypořádala až v dospělosti.
6249
Stanislav Prokůpek se odmítal smířit s okupací. V srpnu 1968 měnil ve Vrchlabí směrovky a o rok později vyvěsil v práci na protest černou vlajku.
Ani při druhém výročí okupace se svými protesty nepolevil: rozmnožoval letáky, prostřednictvím kterých vyzýval k tichému nesouhlasu s vpádem vojsk Varšavské smlouvy. Na pracovišti pak 21. srpna 1970 zorganizoval pietní minutu ticha. Druhý den ráno si pro něj přišli estébáci. Následoval soud, od kterého Stanislav Prokůpek odcházel s dvouletým trestem odnětí svobody. „Převezli mě do nápravného zařízení v Žacléři. Tam jsem dostal jen číslo 6249…“ popsal. I po návratu z vězení se musel vypořádávat s nálepkou kriminálníka.
Sliby neplatí
Sérii střetů s komunistickým režimem má za sebou také chartista Stanislav Pitaš. Vůbec poprvé ho zatkli za hanobení prezidenta kvůli satirické koláži fotky Husáka a housera. Odseděl si osm měsíců. Mezi lety 1985–1989 byl vězněn třikrát, během posledního pobytu v kriminále se rozhodl držet protestní hladovku.
Po smrti Pavla Wonky si režim už nemohl dovolit mezi politickými vězni další oběť. Bachaři se rozhodli vyjednávat a slíbili mu, že pokud hladovku ukončí, pustí ho za maminkou, která v té době umírala.
„Řekli mi, ať si sbalím věci, dali mi civilní oblečení a pustili mě z vazby. Venku ale stála bezpečnost s ‚klepetama‘ a zavřeli mě znovu. Vždycky si člověk říkal, že jsou to svině, který nedodrží, co slíbily...“
Maminku pak už nikdy neviděl.
Perzekvována byla také jeho partnerka, která musela snášet neustálé domovní prohlídky, výslechy estébáků a šikanu v práci. Ani ona ale nepodlehla nátlaku: se Stanislavem pořádali koncerty a šířili samizdat. Vícekrát navštívila manžele Havlovi na Hrádečku. Na setkání, ke kterému došlo v létě roku 1989, nikdy nezapomene. Václav Havel tehdy zrovna dokončil práci na petici Několik vět. „Přinesl nám to. Měl připravené podpisové archy i text. Byli jsme mezi prvními, kteří to na dvoře na stolku podepsali,“ vzpomínala.
„Do třetice všeho zlého“
V listopadu 1989 komunistický režim definitivně padl. O odbojářích, disidentech i jejich rodinných příslušnících vypráví nová výstava Paměti národa s názvem Do třetice všeho zlého, která mapuje protikomunistický odboj v Královéhradeckém kraji. Vernisáž výstavy se konala v úterý 13. února v Hradci Králové. Putovní výstava navštíví během tohoto roku celkem deset měst Královéhradeckého kraje.
