Nešvary komunistického režimu se promítly do jídelních lístků luxusních restaurací i každodenních domácích večeří. Historik stravování a výživy Martin Franc hovoří o době, kdy hospodyně vařily v poklusu a kuchařky ve školních jídelnách kradly ve velkém.
Reklama



Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.

Přidat na Seznam.cz


 

 

O tom, co a jak jíme, v minulosti rozhodovala i nařízení okupační moci. Karel Schwarzenberg vzpomínal, že za protektorátu museli chovatelé odevzdávat maso zabitých hospodářských zvířat německé správě. Vyhláška se ale nevztahovala na pávy – a tak se na stole rodiny Schwarzenbergů za války příležitostně objevila paví pečeně.

Zaujaly i vás některé příklady, kdy gastronomická vynalézavost překonávala zákazy?

O vynalézavosti bych v případě pečeně z páva příliš nemluvil, gastronomické vlastnosti pavího masa nejsou zrovna nejlepší. Obecný lid za války choval spíše holuby, protože na rozdíl od zatajených vepřů či jiné domácí zvířeny se jejich počty hůře kontrolovaly. Objevovaly se proto i specializované kuchařky na pokrmy z holoubat a z králíků. Ti byli další nouzovou pečení.

Nouze měnila i stravovací režim šlechty. Schwarzenbergové za první světové války vzali na milost vepřové maso, které se kvůli výraznému zápachu na jejich stolech do té doby neobjevovalo. Těžké časy se projevovaly v různých kruzích různým způsobem.

Konzervy Chatka ze SSSR měly úspěch, sovětská kuchařka nikoli

Co jsme jedli v poválečných dekádách?

Průzkumy z padesátých let ukázaly, že pestrost jídel byla nízká na venkově i v mnoha městských domácnostech. Neustále se opakovalo omezené množství pokrmů.

CITACE

Jídlo téměř vždy připravovaly ženy, které měly kvůli dvojí směně velmi málo času.

KONEC CITACE

Obědy se často jedly v závodních jídelnách, ale zájem o ně postupně upadal. První pokles zájmu přišel už roku 1953 v souvislosti se zrušením přídělového systému, v šedesátých letech pak i vzhledem k úsporným opatřením, kvůli kterým už závodní stravování nebylo tak výhodné. Normy pro závodní stravování navíc počítaly jen se sedmdesáti gramy masa na osobu.

O to důležitější byla večeře, která se stala jediným jídlem ve všední den, u něhož se scházela celá rodina. Snídaně společným jídlem být nemohla, protože se vstávalo třeba v půl páté, aby byl člověk v šest ve fabrice.

Rodinná štědrovečerní večeře, 1961. Zdroj: archiv pamětnice Bronislavy Nedvědové.

Pomohla domácnostem tehdy dostupná kuchařská literatura?

Do značné míry ano. Vycházely tituly jako Vaříme vtipně po práci či Rychlé večeře a velmi populární byly knihy Juliany Anny Fialové, které kladly důraz na praktičnost a nabízely varianty z dostupných surovin. Když například radila recepty z jehněčího a kůzlečího, přidala i varianty z dostupnějšího kuřete.

V Sovětském svazu a v Bulharsku naopak kuchařská literatura skutečné podmínky neodrážela. Příkladem je Kniga o vkusnoj i zdorovoj pišče, gastronomická bible stalinistického Sovětského svazu, kterou u nás vydali pod názvem Jak se vaří v SSSR. Byla neúspěšná.

Čím to?

Recepty tvořily menší část knihy, zbytek líčil úspěchy sovětského potravinářského průmyslu a český překlad převzal i reklamy na zboží, které u nás nebylo k dostání. Sověti se tak chytili do sítě vlastní propagandy. Své možnosti zásobování totiž líčili v příliš růžových barvách. Například tvrdili, že není problém sehnat jakékoliv množství masa. A to na začátku padesátých let, kdy v Československu bylo přídělové hospodářství a maso domácnostem skutečně chybělo. Totéž tvrdili o mléce, ba dokonce o smetaně. Přitom mléko tehdy u nás dostávali jen nezletilí.

Jak nedostatky v zásobování řešili běžní Rusové?

Oficiální ruská literatura prakticky nešla použít a vznikla kontrakultura rukopisných receptářů, do nichž si rodiny zapisovaly recepty. I u nás se do takových sešitů přepisovalo z tištěných kuchařských knih, časopisů a novin i z rozhlasových a televizních relací.

Alena Groulíková při přípravě rodinného oběda, 1973. Zdroj: archiv pamětnice.

Za propagací sovětské kuchyně stála snaha přebírat zkušenosti ze SSSR a násilím vnucovaná „družba“. Pronikly tak do českého jídelníčku nějaké konkrétní pokrmy?

Například pirohy, které se podávaly při „večerech družby“. Podobnou symbolickou roli plnil také čaj. Ten byl propagován hned po válce, ještě před nástupem komunistů, kvůli nedostatku kávy, ale tehdy s odkazem na Velkou Británii. Ministerstvo výživy vedl sociální demokrat Václav Majer, který prožil druhou světovou válku v emigraci a měl blízko k labouristům.

CITACE

Propagace čaje v roce 1948 neskončila, jen se začalo zdůrazňovat jeho spojení se Sovětským svazem.

KONEC CITACE

Kávu totiž bylo třeba dovážet ze zemí, kde se platilo volnou měnou, takže režim měl snahu její spotřebu snížit.

Které potraviny z Ruska uspěly u nás a naopak?

Sekt, kaviár, ale i „humrové“ konzervy, tedy konzervy z kamčatského kraba známé pod označením Chatka. Sovětským importem byla do určité míry i majonéza, která se tady začala průmyslově vyrábět podle sovětského vzoru.

Rusové si oblíbili české jídlo v roce 1955 na výstavě v Moskvě. Tam nebyly podmínky pro provoz restaurace. Proto byla pro reprezentaci československé gastronomie vybrána skupina pracovníků pražského Automatu Koruna, vlajkové lodi nového typu socialistického veřejného stravování. V provizorně postavené jídelně Moskvanům zachutnaly například rohlíky. Pod vlivem této prezentace začaly moskevské pekárny péct rohlíky podle českých receptur.

Jídelna v 50. letech. Zdroj: archiv pamětníka Miloše Nevorala.

Česká kuchyně pro strávníky na Západě

Přípravy na Světovou výstavu roku 1958 v Bruselu provázela nejistota, zda si tam neutrhneme ostudu. Československo proto vyslalo kuchaře do světa, aby načerpali inspiraci pro přípravu českých jídel. Přibližte prosím tento paradox.

Rozpaky vycházely z toho, že bylo jasné, že to bez změny nepůjde. Československá gastronomie byla v padesátých letech redukovaná na naprosté minimum, protože neměla dostatek klientely a hostů, a především byla izolovaná od zahraničního dění. Odborníci včas postřehli, že bez představy, co se na Západě děje a čím je třeba spotřebitele oslovit, nemůže mít úspěch. Uspěli by nanejvýš jako exotická kuriozita z rozvojové země. Jejich cílem ale bylo představit Československo jako moderní rozvinutou civilizaci, kde se lidem žije dobře. Hlavní expozice měla motto Jeden den v Československu, chtěla ukázat, že se u nás žije stejně, nebo dokonce lépe než na Západě.

Takže jsme tam chtěli vařit jakousi modernizovanou svíčkovou?

Šlo o fúzi mezinárodního gastronomického standardu s tradiční českou měšťanskou kuchyní. Například svíčková z naprosto bezvadných surovin a při dodržení všech technologických zásad, aby nebyla přesycená, ale ani ošizená.

CITACE

Porce masa byly oproti tehdejšímu Československu dvojnásobné, protože v roce 1958 na velké množství masa pozitivně reagovali i spotřebitelé na Západě.

KONEC CITACE

Využily se také prvorepublikové tradice. Šéfkuchařem byl Florián Zimmermann, který vařil v hotelu Alcron už od třicátých let a udržel se i v nových poměrech. Odborníci navíc vycestovali na několikatýdenní cestu po Evropě, mimo jiné do Švýcarska, a dokázali tradici zabalit do moderního hávu, který oslovil veřejnost. Země východního bloku mohly na výstavu vyslat to nejlepší, co měly. Na Západě by bylo ekonomicky nepředstavitelné, aby nejlepší šéfkuchaři z Francie odjeli na několik měsíců vařit do Bruselu. Symbióza tradic s přizpůsobením moderním konzumním trendům přitom ohromně zarezonovala.

<div class="factbox-block">
<p style="text-align: center;"><big><strong>Objevujte v příbězích našich pamětníků nečekané souvislosti!</strong></big></p>

<p style="text-align: center;">AI asistent prohledává přepisy více než 30 000 hodin rozhovorů a nachází relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.</p>

<p style="text-align: center;"><a href="https://asistent.pametnaroda.cz/" style="font-size: 1.375em; font-weight: 800;" target="_blank">Vyzkoušet AI asistenta Paměti národa</a></p>

<div style="text-align:center">
<figure class="image" style="display:inline-block"><img alt="" height="182" src="/file/5a5ce83f28fd7d349e18d654121223e2/30388/ai-asistent-pamet-naroda.png" width="320" />
<figcaption></figcaption>
</figure>
</div>
</div>

O devět let později se Světová výstava konala v Montrealu. S jakými nápady odjeli čeští kuchaři tam?

Florián Zimmermann zemřel v roce 1959, ale vychoval si nástupce z mladší generace. Největší hvězdou byl Ladislav Koreček, který se pro Expo 67 pokusil vytvořit českou národní variantu mezinárodní haute cuisine. V Kanadě velmi zarezonovala zvěřina. Největším hitem byli bažanti, tradiční česká zvěřina, která se v devatenáctém století vyvážela do celé Evropy. Kuchaři vzpomínali, že do každé porce přidávali několik broků, které hosté brali jako suvenýr, a bylo to nesmírně populární. Počítalo se s moderními trendy: kuřecím masem, kari kořením, kečupem a módní kombinací masa s exotickým ovocem, mandlemi či smetanou. Recepty vyšly v několika kuchařských knihách, prezentovaly se i v regionech a v televizním pořadu Vaří šéfkuchař, většina z nich se ale jen těžko dala realizovat doma.

Příprava hostiny pro výroční schůzi JZD, 1966. Zdroj: archiv pamětnice Vlasty Hynčíkové.

Švábi v kuchyni pětihvězdičkového hotelu

V šedesátých letech v Československu vznikaly restaurace zaměřené na mezinárodní kuchyni. Z čeho vařily?

Šlo hlavně o restaurace, které si směly objednávat ingredience přímo v zemi původu. Čínská restaurace ve Vodičkově ulici, která byla otevřena v roce 1958, měla dohodu s čínskou stranou. Vařili v ní i čínští kuchaři. Stala se prestižním podnikem, kam chodily celebrity – v šedesátých letech například Jan Werich, Karel Gott či Waldemar Matuška, a byla jednou z mála luxusních restaurací určených převážně domácím hostům.

CITACE

Kdo si chtěl čínské jídlo uvařit doma, měl ale smůlu, protože v běžných obchodech nešlo sehnat sójovou omáčku.

KONEC CITACE

Lidé ji vozili ze zahraničí, případně se dala koupit v Tuzexu. Situaci následně zkomplikovala roztržka mezi Sovětským svazem a Čínou: v roce 1964 čínští kuchaři odešli a výpadky dovozu, které se od druhé poloviny šedesátých let prohlubovaly, omezily nabídku, protože například mořské okurky nešlo ničím rozumně nahradit. V sedmdesátých letech museli sáhnout k náhražkám sójové omáčky a výrazně zredukovat jídelníček; polévka z vlaštovčích hnízd či žraločích ploutví už nebyla k dispozici.

Jaká byla situace drahých hotelových restaurací v době normalizace?

Problémy se zásobováním postihovaly i nejluxusnější podniky. Když mě rodiče jako chlapce vzali do hotelu Alcron, řekli nám tam, že nemají telecí maso, a crêpes Suzette že neudělají, protože nemají likér Grand Marnier. Kdo jiný by ho už měl mít?

Jak to provozní řešili?

Pomáhaly osobní známosti a vzájemné služby. Například kamarád dodal kvalitní zvěřinu a ředitel podniku, který v restauraci pořádal svatbu dcery, zajistil výměnou víno.

Svatební hostina v žižkovském bytě, 1969. Zdroj: archiv pamětnice Ljuby Loukotkové.

Ti, kdo s režimem spolupracovali, jistě dokázali leccos vyjednat.

Samozřejmě se v gastronomii pohybovali i lidé, kteří měli styky s tajnými službami. Klasickým příkladem je Miroslav Hříbek, dlouholetý ředitel hotelu Alcron a ředitel restaurací na světových výstavách v letech 1958 až 1967. Těsně po válce vystudoval hotelovou školu ve Švýcarsku, kde získal kontakty na kolegy ze Západu. (Hříbek byl agentem StB, pozn. red.) Potom řídil různé podniky, například na začátku padesátých let, kdy bylo Československo prakticky izolováno od okolního světa, vedl Cizinecký dům plzeňské Škodovky, tehdy jeden z mála podniků, kam pravidelně přijížděli hosté i ze Západu. Později nějakou dobu působil v hotelu Pupp (tehdy Grandhotel Moskva) v Karlových Varech. Nakonec se stal ředitelem hotelu Alcron, o němž se tradovalo, že tam působí tajné služby a že se tam odehrála řada setkání, včetně diplomatických. Za první republiky tam dokonce některé státy měly pronajaté pokoje jako své diplomatické zastoupení.

Které nedostatky státem kontrolovaného trhu na restaurace doléhaly nejvíc?

Rozdíl mezi špičkovou gastronomií u nás a ve vyspělém světě se v té době prohloubil, k čemuž přispěla i změna gastronomických trendů. Klasickou Escoffierovu kuchyni dlouho dušených jídel a těžkých omáček totiž vytlačovala nouvelle cuisine, akcentující lehkost, svěžest, sezónnost. U nás pro ni chyběly základní podmínky. Stojí totiž na perfektní kvalitě všech použitých surovin, které nemusejí být luxusní, ale musejí být špičkové, pokud možno i s příběhem. U nás ale zásobování trpělo příšernou nevyrovnaností kvality. Jednou mohlo přijít velmi slušné maso, jindy naprosto špatné, a neexistoval způsob, jak dodavateli říct, že od něj už brát nebudete.

Druhým pilířem nouvelle cuisine je časová a technologická kázeň, jenže pracovní morálka v mnoha podnicích, včetně těch nejdražších, byla v sedmdesátých a osmdesátých letech velmi tristní. Svědčí o tom vzpomínky zaměstnanců z hotelu Alcron i televizní seriál Rozpaky kuchaře Svatopluka, v němž hrdina v kuchyni údajně přepychového hotelu bojuje se šváby, s nekázní zaměstnanců a s jejich hromadnými krádežemi. Za takových podmínek nemohl špičkový podnik fungovat.

Svačina na bagru, 70. léta. Zdroj: archiv pamětníka Vratislava Hůrky.

Minimálně při státních návštěvách ale tehdejší aparát musel nějak zajistit slušné pohoštění.

I tam ale úroveň stagnovala a kuchyně nebyla zdaleka tak nápaditá jako v šedesátých letech. Tehdy byla pro kuchaře velkou motivací možnost stát se součástí kuchařské reprezentace v cizině, i na Západě, působit na světových výstavách či získat stáž. Naproti tomu v době normalizace to bylo čím dál obtížnější. Rozhodující příčinou úpadku přitom nebyla emigrace po roce 1968, ale zhoršené zásobování a také úpadek klientely.

Dva dekgramy masa a hrachové placky v televizi

Jak centrálně plánované hospodářství dopadlo na děti v jídelnách? Je pravda, že dostávaly umělá vejce?

Umělé náhrady vajec se běžně nabízely už za druhé světové války a v podstatě nikdy nezmizely; existovaly varianty nahrazující jen bílek, jen žloutek i celé vejce, a šlo o náhradu na bázi škrobu a chemických přísad. Ostatně, není to jen záležitost dávné minulosti, někde se používají dodnes.

CITACE

Dlouhodobým problémem školních jídelen byla nízká kvalifikace personálu a především rozsah krádeží.

KONEC CITACE

Výzkum ze šedesátých let, který organizoval zdravotní výbor Národního shromáždění, ukázal, že děti dostávaly v průměru jen dva dekagramy čistého masa na porci, většinou kousek tuku s malým kouskem masa, což neodpovídalo žádným předpisům. Kontrola vybraných jídelen navíc zjistila alarmující stav jak kvality jídel, tak hygieny, a dětští strávníci se prakticky nemohli bránit. Proti krádežím chyběl účinný nástroj: kuchařka, která byla odhalena a propuštěna, vzhledem k nedostatku pracovních sil snadno našla místo v sousední škole. Platilo to už v šedesátých letech a za normalizace se to nezměnilo.

Pracovnice školní jídelny v Kobeřicích. Zdroj: archiv pamětnice Hildegardy Stříbné.

Se zvláštním zaujetím studujete kuchařské televizní pořady z doby komunistického Československa. Čím vás zaujaly?

Pořad Vaří šéfkuchař, spuštěný v roce 1963, neměl žádného hlavního protagonistu. Střídali se v něm šéfkuchaři předních podniků. Protože ale vznikl v době nedostatku, zaměřoval se na hledání náhradních řešení. Šéfkuchař módní luxusní restaurace Praha tam například připravoval jakési kroupovo-hrachové placky, se kterými by ho hosté jeho podniku zřejmě vyhnali, kdyby je zařadil do nabídky.

Jednalo se o reklamní pořad Československé televize ve spolupráci s ředitelstvím podniku Potraviny Praha, který propagoval potravinářské zboží, jehož byl právě dostatek. Kuchaři v něm neřekli ani slovo, mluvil jen komentář mimo obraz a kamera snímala hlavně jejich ruce, aby bylo jasné, co dělají.

Zvláštností pořadu Přijďte k nám na večeři z osmdesátých let bylo zas to, že v něm místo kuchařů vařili herci. Byl tam hobby kuchař doprovázený bavičem (jeden vařil, druhý vtipkoval) a prokládalo se to dechovkou. V podstatě šlo o další z řady estrádních pořadů tehdejšího zkostnatělého televizního provozu.

Na broušené sklenice sedá prach v kredenci

Jiří Rückl ze sklárny Nižbor, potomek sklářského rodu s třísetletou tradicí, zadal svým studentům klauzurní práce na téma „Prostřený stůl“. K jeho překvapení se na něm pokaždé ocitlo jen nápojové sklo, žádné mističky ani vázičky. „Prostřený stůl bývala vizitka rodiny. Za těch čtyřicet let komunismu, kdy se lidi styděli na sebe příliš poukazovat, se na mnoho věcí zapomnělo,“ posteskl si v rozhovoru.

Jak se v tomto ohledu vyvíjíme? Má smysl, abychom oprašovali křišťálové sklenice z babiččina kredence?

Rezignace na zdobné prostírání a rituály kolem něj s komunismem až tak nesouvisí. Obliba křišťálu klesala a klesá i dnes a mladší generace k němu projevuje snad ještě větší nevšímavost než ty předchozí. Staromódní způsob stolování, k němuž křišťálové sklenice patří, neodpovídá současnému životnímu stylu, je příliš choulostivý a například při častém stěhování problematický. Dnešním trendům neodpovídá ani modernistický luxus.

Jaký máte pocit z aktuálního stolování?

Úroveň stolování obecně klesá, což mě velmi mrzí. Souvisí to s menší pevností rodin. Stolování bývalo rodinným rituálem a od lidí, kteří neustále spěchají a každý jí jinde, nelze očekávat, že budou dbát na jeho krásu.

Večeře v SOS dětské vesničce v Doubí u Karlových Varů, 1971. Zdroj: archiv pamětnice Evy Borkové.

CITACE

Společný čas, který rodina nebo pár stráví u jídla, bohužel mizí.

KONEC CITACE

Mnoho lidí už stolování, porcelánu ani sklenicím nepřikládá žádnou hodnotu a je otázka, zda se tím nepřipravujeme o důležitou součást vlastní identity. Mohu jen doufat, že se to usadí a že i ty křišťálové skleničky přestanou být jen něčím zastrčeným ve vitríně po babičce a znovu se dostanou do oběhu.

<div style="text-align:center">
<figure class="image" style="display:inline-block"><img alt="​Podpořte Magazín Paměti národa​" height="336" src="/file/b1cb1e4324c41a4bcd1d27e5cc956374/13004/PN-Mag-!podporte-720x378.jpg" width="640" />
<figcaption><strong><a href="https://www.darujme.cz/darovat/1203759?&amp;frequency=once&amp;paymentMethod=proxypay_charge&amp;firstName=Podporuji&amp;lastName=Magaz%C3%ADn%20Pam%C4%9Bti_n%C3%A1roda&amp;do=submit" target="_blank">Podpořte Magazín Paměti národa</a></strong></figcaption>
</figure>
</div>

<div class="factbox-block" style="border-left:4px solid #c6b38c; padding:10px 16px; margin:22px 0;">
<p style="margin:0 0 8px;"><strong>Související pamětníci</strong></p>
<p style="margin:5px 0;">– <a href="https://www.pametnaroda.cz/cs/sikorova-jarmila-1953" target="_blank" rel="noopener noreferrer">Jarmila Sikorová (1953)</a> – Vzpomíná na skromný jídelníček a práci ve školní jídelně.</p>
<p style="margin:5px 0;">– <a href="https://www.pametnaroda.cz/cs/holbova-ludmila-1947" target="_blank" rel="noopener noreferrer">Ludmila Holbová (1947)</a> – Kuchařka a dlouholetá vedoucí školní jídelny.</p>
<p style="margin:5px 0;">– <a href="https://www.pametnaroda.cz/cs/stribna-hildegarda-1939" target="_blank" rel="noopener noreferrer">Hildegarda Stříbná (1939)</a> – Pracovala ve školní jídelně v Kobeřicích.</p>
</div>