Estébáci, vojáci z povolání, soudruzi v ÚV KSČ, pohraničníci - ti všichni před rokem 1989 za své „služby“ režimu dostávali nejen nadprůměrné ohodnocení, ale užívali si i různé jiné benefity. Mohli vykonávat zaměstnání jako důstojníci Státní bezpečnosti, ale zároveň pobírat peníze jako zaměstnanci v národním podniku, který dozorovali. Navyšovali si peníze čtvrtletními pravidelnými odměnami ve výši několika platů. Dostávali se k výhodným kšeftům nebo si z protekce pořídili nemovitosti, které běžný člověk nemohl získat. A třicet let po pádu komunistické totality jsou za to všechno stále odměňováni vysoce nadprůměrnými starobními důchody. Někteří z nich pobírají třeba padesát tisíc měsíčně.
Naproti tomu lidé, kteří se režimu postavili, živořili tehdy a živoří i dnes. Šli do vězení, byli okradeni o majetek, donuceni vykonávat těžkou práci za minimum peněz. Často se zadlužovali, nemohli si vytvořit úspory a rezervy. A jejich současné důchody se jim vypočítaly z jejich minimálních mezd.
Vy nejste žádný odbojář
Zákon o třetím odboji z roku 2011 se snaží situaci částečně napravit: jsou-li žadatelé úspěšní, stát jim kromě jiného dorovná důchod do průměru, což činí necelých šestnácti tisíc. Jenomže tento zákon neřeší majetkové i mnohé jiné křivdy.
První problém spočívá už v tom, že lidé, kteří se statečně režimu postavili, si podle tohoto zákona nejdříve musí zažádat o uznání své účasti v „třetím odboji“. Už to, že musí žádat, mnohé odrazuje. Z určité hrdosti to neudělají. Anebo mají mnohdy oprávněnou obavu, že nemohou písemnými důkazy doložit, co proti režimu dělali. A pak jim z ministerstva přijde nepříjemný dopis, že stát neuznává jejich požadavek, nepovažuje je za odbojáře nebo odpůrce režimu. Pro nejednoho z nich je to psychická rána, po níž se zhroutí.
Příklad? V padesátých letech jste neudali kamaráda, že se chystá emigrovat. Estébáci si pro vás přišli a zavřeli vás podle paragrafu „věděl - nepověděl“. Anebo jste byl sedlák, někde na národním výboru jste si pustil pusu na špacír a soudruhy poslal do patřičných mezích. Tito lidé si odseděli léta v uranových lágrech, pak museli nastoupit jako dělníci k národnímu podniku Stavby silnic a dřeli za minimální mzdu.
A dnes vám mladý revizionistický historik, jenž zpochybňuje pojmy „totalita“ a „třetí odboj“, úředním dopisem sdělí, že nejste odbojáři či odpůrci a dorovnání důchodu se vás netýká.
V nejhorší situaci jsou ženy, často manželky signatářů Charty 77. Ženy zavíraných a pronásledovaných disidentů sice samy zůstávaly na svobodě, ale staraly se o děti, tvořily zázemí, pomáhaly vydávat samizdaty, organizovaly bytové semináře, a zároveň musely fungovat v každodenním životě uličních výborů a třídních schůzek. Komunistické úřady je všemožně terorizovaly, vyhrožovaly, že jim odeberou děti a pošlou je do dětských domovů. Nedovolily jim dostudovat a dělat kvalifikovanou práci. Tyto ženy, dnes již babičky, často nemají odpracovaná léta pro aspoň průměrné důchody a neobejdou se bez finanční a jiné pomoci svých dětí. Jenže ministerstvo jim účast v odboji nepřizná nebo se o ni tyto ženy ani nehlásí.
Pokusy o nápravu křivd
Snahy napravit tyto křivdy proběhly už v minulosti. Přijali například zákon, který bývalým politickým vězňům, vězňům sovětských gulagů, přiznal poměrně malé příspěvky k důchodu za odsezené roky. To se ale týkalo jen velmi úzké skupiny lidí a dostali opravdu až směšně málo, pár stovek měsíčně. Další pokusy právníci shodili ze stolu, s tím, že nelze retroaktivně trestat přisluhovače režimu, i když by to bylo spravedlivé. Tvrdili, že by se jednalo o protiústavní zákon a Ústavní soud by ho zrušil.
Dnešní situace je ale opravdu jiná. Máme inspiraci na Slovensku, v Polsku, Maďarsku, Německu a Estonsku. Některé spory s bývalými tajnými politickými policisty doputovaly až k Evropskému soudu pro lidská práva. A ten uznal právo státu právě vypořádat se takto s komunistickou minulostí a snížit důchody bývalým představitelů komunistických režimu a příslušníků bezpečnostních složek. Podle jeho rozhodnutí u dotyčných nesmí dojít „zásadní ztrátě prostředků na živobytí“. To je jistě sporné a výklady se budou různit. Já se kloním k tomu, aby bývalým prominentům stát vyměřil průměrný důchod.
Týkat by se to mělo každého, kdo takzvaně „sloužil“ totalitnímu režimu – komunistických ministrů, poslanců, zaměstnanců ministerstva obrany, vnitra, Ústředního výboru KSČ, příslušníků StB, důstojníků armády, pohraničníků a dalších zaměstnanců represivních složek režimu.
Tuto jejich takzvanou službu bych nezapočítával k odpracovaným letům, ze kterých se vypočítává důchod a výsluhová položka. Ať jim klidně důchod klesne na průměr. Majetkové výhody z této jejich „služby“ před rokem 1989 bych jim konečně zrušil. Ušetřené peníze naopak poskytl lidem, které pronásledovali. Bývalým odpůrcům režimu by měl důchod zvýšit na aspoň dvojnásobek průměru a přiznat jim i jiné benefity.
Je ovšem třeba si přiznat, že ani zvýšením důchodů těmto lidem křivdu nenapravíme. Zaslouží si mnohem víc: pomoc v domácnosti, pomoc s moderními technologiemi, s nimiž se často těžce potýkají, rekreaci, sociální a jiné služby. A především vědomí, že se jich vážíme. Do této pomoci pro narovnání křivd by stát mohl zapojit neziskové organizace a občanské spolky, které jsou adresné pomoci schopny. Ostatně, i o to se snaží Centrum pomoci Paměti národa. Aby pomoc dávala smysl, musíte být jejím příjemců nablízku a naslouchat jejich potřebám.
