Česká stopa v dějinách antisemitismu se nezdá být tak problematická jako v případě mnoha jiných evropských národů. Velký podíl na tom mají dvě osobnosti z českých dějin 20. století: T. G. Masaryk a Václav Havel. Irena Kalhousová připomíná podíl T.G.M. v aféře Leopolda Hilsnera.
„Přiznával, že byl vychován de facto antisemitsky. A změnilo se to až v průběhu jeho života. Masaryk se postavil za Hilsnera, bylo to dáno především skutečností, že si uvědomoval jedno: pokud český národ má být moderním národem, nemůže věřit pověrám typu rituální vraždy. A on sám za své angažmá v Hilsneriádě tvrdě zaplatil, profesně i lidsky.“
„Zásadní zlom v historickém antisemitismu přece musel představovat holocaust,“ zdůrazňuje Jindřich Šídlo. Irena Kalhousová vysvětluje, že antisemitismus ve druhé polovině 20. století jenom změnil svou podobu.
„Antisemitismus neskončil 2. světovou válkou. I když je to nesmírně lákavá idea: svést své problémy na někoho jiného, k tomu inklinujeme asi všichni.“
„A v západní kultuře Židé tuto roli hráli po staletí. A nejlépe se mi ukazuje na někoho, kdo je trochu jiný. A k tomu se v 19. století přidávají ty ‚úžasné‘ konspirační teorie o tom, jak Židé řídí svět. A to je taky myšlenka, která zůstala populární. Židé jsou současně komunisté i kapitalisté,“ shrnuje lapidárně Irena Kalhousová různé „teorie“ o tom, za co všechno v dějinách Židé mohou.
Evropská nebo obecně západní levice začala přehodnocovat svůj vztah k Izraeli v souvislosti se Šestidenní válkou v roce 1967. „Levičáky milovaný Izrael, malý stát, který dokázal na poušti vybudovat ‚kvetoucí zahradu‘, najednou získá obrovské územní zisky. A stává se pro západní levici, která chce chránit slabého, tím silnějším, který utiskuje Palestince.“ V dnešní době je pak už izraelsko-palestinský konflikt často viděn prismatem kolonialismu. Izrael se pak stává typickým příkladem toho, jak se „bílý člověk“ dopustil násilí na původních obyvatelích. Navíc jsou Židé považováni výhradně za přistěhovalce z Evropy. Přičemž se zapomíná, že polovina populace Izraele ve skutečnosti pochází z Blízkého východu, protože po vzniku Izraele už ti lidé nemohli jinde žít.
Jak rozeznat kritiku Izraele od skrytého antisemitismu? Delegitimizace, démonizace a dvojí standardy – připomíná Jan Dobrovský poznávací znaky, na kterých se dá tento rozdíl rozpoznat. Irena Kalhousová k tomu dodává: „Pro mě je určujícím především ten okamžik, kdy delegitimizujete nárok Židů na to mít svůj vlastní stát.“
„Je to zajímavá otočka. Před vznikem státu Izrael, když byli Židé diasporní menšinou, je z evropských zemí nebo i z Ameriky posílali do Palestiny. Prostě ‚jděte někam jinam‘... Takže když nemají stát, mají jít do Palestiny, a když ho pak mají, tak mají zase z Palestiny odejít. Je to schizofrenní.“
Kalhousová poukazuje i na problematičnost argumentů typu „kdo kdy odkud přišel“. Když se ve 20. a 30. letech Židé ve větším počtu začínají stěhovat do Palestiny, a ta začne díky židovské emigraci prosperovat, je to doba, kdy svět prochází velkou hospodářskou krizí, přichází do Palestiny také velké množství Arabů ze sousedních zemí.
„Mimochodem rodina Jásira Arafata pochází částečně z Egypta. Takže ve stejné době, kdy tam přicházejí Židé z Polska a dalších zemí, přicházejí i Arabové z okolí. Takže debata ‚kdo kdy přišel‘ je dost složitá,“ dodává Kalhousová.
Pokud jde o druhou klíčovou politickou osobnost našich moderních dějin: když přijel Václav Havel v roce 1990 poprvé do Izraele, byl tam přivítán jako rocková hvězda. A především česky a slovensky mluvícími Židy.
„A na rozdíl od mnoha politiků ze střední a východní Evropy Havel v Izraeli nemusí vysvětlovat chování Čechů za holocaustu. To prostě vůbec není téma ani u nás a pro nás. Možná by být mělo, protože mám pocit, že o sobě máme až příliš hezké mínění a snažíme se trochu zapomenout na druhou republiku,“ podotýká Irena Kalhousová.
Česku zůstal výjimečný vztah k Izraeli nejen z doby meziválečného Československa, ale dokonce i z dob komunismu. Od roku 1967 jsme sice neměli s Izraelem diplomatické vztahy, ale zároveň hrál významnou roli faktor československé vojenské pomoci Izraeli v letech 1948–1949.
Kalhousová také zmiňuje zajímavý příklad českého zájmu o dění v Izraeli: „Každý, kdo navštíví knihkupectví u nás, bude udiven, kolik je tam knížek o Mosadu a izraelské armádě. To je další silný faktor – obdivujeme ty, kteří se dokáží bránit.“
Jak reálné je nebezpečí antisemitismu v dnešní Evropě? Proč se část západní levice za Izrael nepostavila? Proč dodnes neexistuje palestinský stát? Jaké důsledky může mít selhání části západní levice po útoku teroristů z Hamásu ze 7. října? Proč současná atmosféra může naopak přihrát politické body krajní pravici, jak ukazuje příklad nizozemských voleb? Poslechněte si 77. díl podcastu Dobrovský & Šídlo a dozvíte se víc.
