Sport, politika a propaganda

Olympijské hry v Berlíně v roce 1936 byly ukázkovým příkladem toho, jak lze vrcholnou sportovní událost zneužít k propagaci totality a nenávistné ideologie. Nešlo zdaleka „jen“ o hajlování či všudypřítomné symboly režimu – od megalomanských staveb přes uniformy, slavnosti s vlajkami až po hákové kříže.

Propaganda nacistického režimu se velmi intenzivně snažila v mezinárodním prostředí prezentovat říši Adolfa Hitlera jako moderní, prosperující a především mírumilovnou zemi, i když už tehdy docházelo k brutálnímu pronásledování politické opozice, otevřené diskriminaci menšin a naplno probíhaly přípravy na budoucí útočnou válku.

Nacisté původně uvažovali, že by na olympijských hrách v Berlíně zakázali start všem černochům a Židům. Teprve když několik zemí pohrozilo bojkotem her, od tohoto šíleného nápadu ustoupili.

Olympiáda bez německých Židů a město bez Romů

V reprezentaci Německa však přísné rasové zákony platily tak jako tak. Kvůli nim nemohli Německo reprezentovat sportovci jako například čtyřnásobná držitelka světového rekordu a desetinásobná mistryně Německa ve vrhu koulí Lilli Henoch, či atletka Margaret „Gretel“ Bergmann, která jen krátce před hrami vytvořila nový světový rekord ve skoku do výšky.

Aby návštěvníci her nepociťovali žádný „diskomfort“, nechal nacistický režim před začátkem her za účelem „vyčištění města“ zatknout a deportovat z Berlína všechny Romy. Skončili v koncentračním táboře. Z vybraných veřejných prostor byly dokonce dočasně odstraněny nápisy „Židům vstup zakázán“. Tisíce lidí trpěly, ale navenek vše vypadalo pěkně, čistě a uspořádaně.

Cílem nacistického režimu bylo také za každou cenu dokázat „nadřazenost árijské rasy“ a pro Třetí říši vyhrát soutěž v největším počtu získaných medailí. Olympijské myšlenky férové soutěže musely jít stranou. Stalo se například, že v cyklistickém závodě německý závodník Toni Merkens nesportovním způsobem omezil Arie van Vlieta z Nizozemska a byl rozhodčími diskvalifikován. Přesto však dostal zlatou medaili a byl odměněn 100 říšskými markami. Třetí říše nakonec berlínské hry – se ziskem 33 zlatých, 26 stříbrných a 30 bronzových medailí – vyhrála.

Uplynulo 88 let a několik našich politiků a političek pobouřil zahajovací ceremoniál olympijských her v Paříži v roce 2024. Hlavním problémem byly výjevy připomínající antické bakchanálie, umělecké ztvárnění děl starých mistrů a přiznání LGBTI+ menšiny.

Místopředseda slovenské vlády Tomáš Taraba viděl v zahajovacím ceremoniálu útok na křesťanství a zrušil svou účast na závěrečném ceremoniálu. Vedoucí Úřadu vlády Juraj Gedra odkázal na slova premiéra Roberta Fica, že „pokud na Slovensku urychleně nepostavíme hráz normality proti progresivismu, dopadneme stejně jako úvod olympijských her“.

Pouhá neznalost, nebo záměrná manipulace?

Z řady komentářů však vyčnívala reakce zmocněnkyně vlády SR pro rozvoj občanské společnosti Simony Zacharové. Její reakci publikoval 29. července 2024 portál E-report. Nejprve se svěřila se svou láskou ke sportu a k zahajovacím ceremoniálům olympijských her. Zmínila hry ve Stockholmu v roce 1912, v Moskvě v roce 1980, v Atlantě v roce 1996, své oblíbené v Sydney v roce 2000 a další.

Potud by bylo všechno v pořádku. Nikde přece není napsáno, že se jí musí líbit zahajovací ceremoniál jakékoli olympiády, což je zcela v pořádku. Co však v pořádku nebylo, byl její komentář k olympijským hrám v Berlíně:
„Olympijské hry v Berlíně v roce 1936 nám ukázaly další příklad krásného přátelství amerického atleta Jesseho Owense a jeho německého soupeře Luze Longa. To jsou momenty, které dělají z olympijských her neopakovatelnou oslavu ducha, těla, humanismu, spojování se a fair play.“

O tom, jak tyto olympijské hry poznamenal nacismus, ani slovo.

Na závěr ještě v souvislosti s olympijskými hrami dodala, že v minulosti „jsme nikde neviděli výsměch, dehumanizaci a pohrdání náboženstvím nebo jinou kulturou, rasou či pohlavím. Nikde nebyly uměle a násilně prosazovány žádné propagandy a ideologie“.

Romové, které Hitler poslal do koncentračního tábora, aby nepřekáželi jeho olympiádě, a židovští sportovci, které nepustili soutěžit a většina z nich později skončila v lágrech nebo na popravišti, by s tímto tvrzením zřejmě nesouhlasili.

Politika a propaganda jsou součástí sportu od začátku

Známý český historik sportu a bývalý místopředseda Českého olympijského výboru František Kolář v rozhovoru s Tomášem Čorejem pro časopis Príbehy 20. storočia, který vydává organizace Post Bellum SK, řekl:

„Politika do sportu nepatří, ale stejně je jeho součástí – a to od samého začátku.“

Na olympiádě v roce 1920, která se konala v Belgii, nesměli startovat sportovci ze zemí, které stály za vypuknutím první světové války – Německa, Rakouska a Maďarska. Olympijské hry v Berlíně v roce 1936 kompletně propagandisticky zneužil nacistický režim. Olympijské hry v Montrealu v roce 1976 bojkotovalo několik afrických zemí. Souviselo to s rasistickou ideologií apartheidu, která vládla v Jihoafrické republice a kterou mnohé sportovní federace a svazy více či méně otevřeně tolerovaly.

Zřejmě nejznámější olympijský bojkot je z let 1980 a 1984 a souvisí s geopolitikou a nesmiřitelným střetem dvou politických ideologií. V návaznosti na sovětskou invazi do Afghánistánu na naléhání prezidenta Jimmyho Cartera tehdy američtí sportovci bojkotovali hry v Moskvě v roce 1980. Na to o čtyři roky později reagoval bojkotem olympijských her v Los Angeles v roce 1984 téměř celý sovětský blok.