V únoru roku 1976 se v hospodském sále ve středočeských Bojanovicích konala sešlost, která vešla do dějin jako II. festival druhé kultury. Policie tenkrát nechala kapely i jejich diváky na pokoji, ale už o měsíc později se mezi lidmi z undergroundu rozjelo masivní zatýkání. Výsledkem se stal nechvalně známý soudní proces, který ve výsledku ale vedl k mobilizaci protirežimní opozice a zrodu Charty 77.

Půlstoletí od této události připomene přehlídka pod názvem 50 let od procesu s českým undergroundem. Vystoupí na ní i řada účinkujících, kteří tenkrát v Bojanovicích hráli. Přečtěte si rozhovor s Vladimírem Drápalem „Lábusem“, který léta pod značkou vydavatelství Guerilla Records pečuje o odkaz českého undergroundu a stojí i za koncertem 14. března 2026 v pražské MeetFactory.

Guerilla Records v e-shopu Paměti národa

Jak jste poznal underground? Vzpomenete si třeba na nějaký „iniciační“ moment?

Zásadním iniciačním momentem byl dehonestační dokument Československé televize Atentát na kulturu, tam jsem poprvé viděl – a také slyšel! – hochy z undergroundu a zcela mě to okouzlilo. Bylo to najednou jako zjevení, že někde existuje něco, k čemu bytostně patřím. Bylo mi 13 let, tedy přesně věk, kdy se člověk formuje, a tohle mě zcela zasáhlo. Když jsem se pak dostal k prvním nahrávkám Plastiků, naprosto mě to ohromilo, slyšel jsem z nich nebývalou svobodu a něco nepojmenovatelného, co mi dávalo smysl, co bylo živé a co mě neodolatelně vábilo.

Undergroundový život v 80. letech, to byly výpravy na koncerty, přátelství podobně naladěných lidí z celé republiky, distribuce ilegálních tiskovin, ale také nepochopení ze strany rodiny i časté výslechy na StB. Jak tehdejší časy zpětně hodnotíte? A když o tom s odstupem přemýšlíte, šel byste do toho zas?

Byl to nepochybně čas radosti, divokosti a souznění, člověk taky pořád něco dělal, o něco se snažil, balancoval mezi nemožným a možným, dávalo to životu přidanou hodnotu. Vlastně bylo skoro jedno, co děláte za práci, tohle byl ten „skutečný“ život, samozřejmě že často na úkor nejbližších a nějakých rodinných vztahů. A StB pořád za patama. Bylo to zprvu takové indiánské dobrodružství, které nenápadně najednou přerostlo v boj o vlastní existenci. Ale taky jasně vymezilo mantinely, kdo je kdo – což bylo vlastně úlevné, člověk se nemusel přetvařovat. Šel bych do toho samozřejmě zase, ale nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. 

Ředitele divadla může dělat každej, ale Guerillu jenom ty

Po Sametové revoluci jste se angažoval v komunální politice, vedl jste hudební klub i divadlo zřizované městem Louny. Dnes je vaší asi nejviditelnější aktivitou vydavatelství Guerilla Records, takže jste i dnes zůstal věrný undergroundu? Co pro vás tahle subkultura dneska znamená?

Zjistil jsem, že to umění vzniklé v undergroundu, tedy to, které bylo jaksi vyslovením navzdory době – a s odstupem času se zdá, že jakékoli době – tohle umění mě pořád oslovuje. Dělal jsem takřka dvacet let ředitele městského divadla, ale pozvolna cítil, že jsem vyčerpal všechno, co jsem mohl této práci dát. A taky se mi zdálo, že pomalu okorávám a žiju z podstaty, zatímco to společenství undergroundu bylo stále živé a jiskřilo. A jak pravil jeden můj přítel: ředitele divadla může dělat každej, ale Guerillu jenom ty.

A tak jsem se rozhodl pokračovat tam, kde mě bylo zapotřebí asi víc. Ty večírky, setkávání a společné návštěvy koncertů trvají, jen nejsou tak bujaré, vedle nových desek probíráme i choroby a častější než svatby jsou pohřby, ale to vnitřní souznění nezmizelo, vzpomínky na dobu strávenou „v zákopech“ stmelují i po letech. Ale zároveň je pro mě nepochopitelné, že válka na Ukrajině rozdělila i tenhle úzký prostor a čím déle válka trvá, tím větší trhliny jsou i tady. Pro mě osobně strašné zklamání… 

Vytrpěli si „jenom“ kvůli hudbě

Asi největším vaším „zářezem“ v posledních letech – aspoň já to tak vnímám – se stalo obnovení „předpřevratové“ sestavy Plastiků, kteří pod značkou PPU 2025 po půl století připomněli legendární album Egon Bondy´s Happy Hearts Club Banned. Výsledkem se stalo turné a pořízení živé nahrávky. Splnilo to vaše očekávání?

Zdaleka předčilo. Původním záměrem bylo dát dohromady tu úplně nejstarší partu  včetně Káby (Jiřího Kabeše) a Vráti (Vratislava Brabence), ale to se z mnoha důvodů nepodařilo. Takže jsem oslovil hudebníky, kteří hráli v Plastic People ještě před rokem 1989, kdy účast v kapele byla opravdu zkouškou charakteru, věrnosti věci a taky pochopení pro komunitu, která tehdy byla tím hlavním a vlastně jediným publikem. Taky je to pocta celé té partě lidí za to, že byli ochotni strpět příkoří kvůli tak „nehmatatelné“ věci, jako je hudba.

Původním záměrem byl jeden koncert v Praze a druhý na hradě Houska, kde se deska nahrávala, a který jsem si proto na jeden den pronajal, ale zájem veřejnosti byl překvapivě značný a koncerty skvělé, takže to nakonec bylo třicet vystoupení během celého roku po celé zemi. A zájem je pořád, ale kapela se rozhodla hrát jen výjimečně, aby jí bylo „jako šafránu“ a to mi nezbývá než respektovat, i když vnitřně s tím nesouhlasím. Je totiž skvělé, když geniální hudbu Mejly Hlavsy, navíc podanou v tak mimořádné formě, může slyšet co nejvíc lidí. Je neuvěřitelné, že ty padesát let staré předsudky „oni neumějí hrát“ stále přetrvávají!

Odolat komerci i diktatuře úspěchu a žít v dobrovolné skromnosti

Další připomínka kulatého výročí nás čeká teď 14. března – v pražské MeetFactory proběhne přehlídka pod názvem 50 let od procesu s českým undergroundem. Mohl byste nám tuhle akci představit?

Právě na téhle akci ona sestava PPU (Josef Janíček, Jan Brabec, Tomáš Schilla, Vladimír Dědek a Ivan Bierhanzl) zahraje, to bude skutečně mimořádný koncert. Ono je to totiž přesně padesát let od momentu, kdy StB zahájila tažení proti českému undergroundu, záminkou byl festival v Bojanovicích, který vešel do dějin jako II. festival druhé kultury. 

Koncert zahájí Vráťa Brabenec se svým Pražským enigmatickým orchestrem; Vráťa je mimochodem posledním žijícím člověkem z tehdy odsouzené čtveřice v „pražské“ části procesu (dalšími odsouzenými k nepodmíněným trestům tehdy byli Ivan Jirous, Svatopluk Karásek a Pavel Zajíček). Vystoupí skupina Bílé světlo původního bubeníka Plastiků Pavla Zemana, která dokonce k tomuto koncertu vydává CD, kde mimo staré „klasiky“ najdete i několik nových věcí, nahraných s pomocí mladé a energické dechové sekce. Zmiňovaní PPU nás provedou písněmi z různých období kapely, po nich zahraje Umělá hmota s nestárnoucím Dinem, vulgo „českým Iggy Popem“ u mikrofonu a večer završí projekt Jana Vozáryho, který kdysi měl s Mejlou Hlavsou pod jménem Magická noc. Guerilla to vydává v reedici na LP, takže se tam bude i křtít.

Ve vedlejším, divadelním sále proběhnou projekce a přednášky, třeba právě o bojanovickém festivalu nebo o sledovačkách StB. Ale zároveň tam bude i několik komornějších vystoupení: Bobeš Rössler hrál v Bojanovicích také, ale tentokrát oživí tvorbu Sváti Karáska a Čárli Soukupa, za mladou krev vystoupí Nadnárodní obrození, které důstojně navazuje na to nejlepší z českého undergroundu, zazní i nový projekt Zaklínání – smrt tyranům! uvedou ho Mirek Vodrážka s Helenou Zaoralovou. Prostě takové „best of český underground“ na jednom místě a v jeden čas s řadou pamětníků a veteránů III. odboje.

Řekl bych, že právě jejich odkaz nabývá s časem stále většího významu. Skutečné umění totiž musí vzniknout z vlastního přetlaku, z touhy vyslovit se bez ohledu na systém, který je kolem, bez ohledu na nějaké módní trendy či byznys. 

Možná, že dnešní underground je otázkou odolání komerci a diktatuře úspěchu, jde v něm o život v jakési dobrovolné skromnosti, život nezávislý na neviditelné ruce trhu, který je v souladu s vlastním svědomím.

Jaké publikum vaše akce navštěvuje? Chodí „jen“ pamětníci, nebo i mladší generace? Je pro dnešní dvacátníky či třicátníky český underground přitažlivý?

Pamětníci převládají, protože je to důvod k setkání lidí, kteří k sobě mají často blíž než pokrevní příbuzní, a musím říct, že se sjíždějí lidé nejen z celého Česka, ale přijíždějí třeba i přátelé z Rakouska či Slovenska. Mladá generace samozřejmě chodí také, třeba na těch koncertech PPU během turné v roce 2024 to bylo tak půl na půl, ale popravdě já tyhle koncerty dělám zejména proto, že takových setkání se zkrátka už moc neuskuteční, stárneme všichni. V takovém rozměru se něco podobného už opakovat nebude.

Je to výjimečné datem, sestavou vystupujících a doufám, že i přátel v publiku. Dělám to zejména z úcty k lidem, kteří patřili k první generaci undergroundu, a paradoxně jsou dnes v čítankách či se z nich „staly“ maturitní otázky. Dost jich mezi námi už není a řady pamětníků stále řídnou.

Když nelze mlčet, někdo promluvit musí

V Paměti národa se roky snažíme zaznamenávat svědectví lidí z undergroundu, věřím, že jsme ledacos zachytili, někdy jsme ale přišli pozdě, takže třeba od Magora Jirouse máme natočenu asi jenom desetiminutovou promluvu. Máte pocit, že nám (nejen v Paměti národa, ale i obecně) něco uniká? Že ve znalostech o dobách undergroundu a disentu před rokem 89 zůstávají nějaká bílá místa, která by stálo za to vyplnit?

Abych řekl pravdu, já se k tomu moc vyjadřovat nechci, já se úplně neohlížím, ještě pořád mám energii dívat se spíš dopředu. Bylo pro mě požehnáním, že s většinou těch lidí jsem se seznámil osobně a mohl s nimi prožít kus života, třeba Ivan Jirous mi byl na svatbě za svědka. Ale nevzpomínám na ty doby se zhrzenou nostalgií u piva, jak se stalo četným mým soukmenovcům. Mně se zdá, že je to nepřenosné, že tato historická zkušenost se jen obtížně předává. Samozřejmě vaše práce je zásadní pro nějakou identitu národa, pro nezkreslený pohled na historii, ale když se podíváte na volební výsledky, přijde mi to občas jako marný boj. Ovšem jak říkal Magor: Je zapotřebí chodit i do prohraných bitev!

Žijeme v dost turbulentních časech, což vede mimo jiné k tomu, že se lidé scházejí na náměstích. Vy jste nedávno vystoupil jako řečník na setkání Milionu chvilek v Lounech a pak i na setkání a podporu Ukrajiny tamtéž. Co vás tam přivedlo?

Já jsem před pěti lety přijal kandidaturu do Senátu a jedním ze zásadních důvodů bylo, že jsem chtěl „do hry“ vrátit politiku a ideály Václava Havla, splatit dluh, který cítím k undergroundu a disentu za to, že jsem po jejich boku mohl prožít krásné roky, plné radosti, barev a opravdovosti, zatímco všude kolem panovala šeď, strach a kariérismus. Možná je to naivní, ale já jsem stále přesvědčen, že láska a pravda musí zvítězit nad lží a nenávistí. Co lepšího by ostatně kdy mohlo zvítězit? Takže mezi řečníky na náměstí mě stejně jako v listopadu 1989 – a občas i potom – přivedla touha po svobodě, po spravedlnosti, po tom, aby všechny bytosti byly šťastny. A to myslím naprosto vážně! A když nelze mlčet, někdo zkrátka promluvit musí.