Estébáci se báli Božího trestu
O šumperském rodáku Juliovi Vargovi (1962–1996) se dodnes mluví jako o postrachu státní moci. Zatímco jiné disidenty režim zatýkal a věznil, na drobného muže zkrouceného na vozíčku si netroufl. „Estébáci o tom, že skrze náš byt procházejí ilegální samizdaty, dobře věděli. Ale nezasáhli. Byli snad pověrčiví, báli se Božího trestu,“ říká Julkova maminka Dana Vargová v rozhovoru pro Paměť národa. Ta v 80. letech učila na šumperském gymnáziu, kde jedním z jejích studentů byl i disident Jan Havlíček (* 1965). Jako premianta ho Dana Vargová občas poslala pro něco k sobě domů.
„Vešel jsem dovnitř a na posteli ležel Julek. A jak jsem ho tam viděl zkrouceného, vyhublého, tak jsem si myslel, že omdlím. Strašně jsem se polekal. Pak jsem asi tři dny nemohl spát. Když byl ale pak oblečený a na vozíku, tak to nevypadalo, jako když tam ležel v trenýrkách se zkroucenýma rukama, olysalou hlavou a po těle všude vředy,“ vzpomíná Jan Havlíček na svoje první setkání s Juliem Vargou.
Dveře otevřené pro všechny
Jan po prvotním šoku Julka začal navštěvovat: „To byl filozofický a politický seminář nonstop. Pořád se tam debatovalo o teologii, o politice i přírodních vědách. Jezdili tam zajímaví lidé. Člověk přišel a seděl tam třeba Dominik Duka nebo někdo takový, všichni se bavili.“ Během těchto setkání se Jan Havlíček setkal se svou budoucí ženou Hanou Fukanovou.
Hana Havlíčková (* 1970, rozená Fukanová) měla již v tu dobu problém s komunistickým režimem. Byla zcela demotivovaná kvůli systému, který na mladé lidi tlačil a vnucoval jim, co si mají myslet a co oblékat. S Julkem Vargou ji seznámila kamarádka Jana, psal se rok 1986. U Vargů si podávali dveře lidé z undergroundu, disentu i podzemní církve. Hana tu poznala přední představitele katolického odporu, jakými byli Josef Zvěřina či Oto Mádr, a začala navštěvovat jejich přednášky.
Zvláštní pach samizdatu
Julius Varga prý rád „dával lidi dohromady“ – někteří pamětníci o něm mluví jako o „lišce podšité“, která s lidmi, ale v dobrém, manipulovala tak, aby se jejich životy hlouběji proťaly.
Přesně tímto způsobem se nakonec stalo, že se Hana do Jana zamilovala. Byl o pět let starší, studoval pražské ČVUT a pohyboval se v undergroundovém prostředí. Hana Havlíčková se díky němu zapojila do práce pro disent. „Množili jsme materiály, měli jsme síť lidí, kteří je rozepisovali na takzvané blány pro cyklostyl, a dělali to třeba i u mých rodičů v jejich nepřítomnosti a těm se to moc nelíbilo. Jednou se tatínek nečekaně vrátil dřív z chaty. Blány totiž specificky smrdí, takže bylo hned poznat, že blány jsou v místnosti a že na ně někdo psal.
Estébáci pro mě jezdili do školy
Během Palachova týdne, tedy série demonstrací, která byla v Praze brutálně potlačována, si Státní bezpečnost chtěla zajistit, aby se Hana Havlíčková tohoto dění neúčastnila: „Jezdili pro mne i do školy, oznámili mi, že mám zákaz vstupu na náměstí a ať se neopovažuji to porušit. Na výslechy jsem v tu dobu jezdila už pravidelně.“ Její budoucí muž v těchto dnech prožíval povinnou vojenskou službu.
Oba mladí se nakonec v říjnu 1989 vzali. Za svědka jim šel právě Julek a svatba se neobešla bez dohledu Státní bezpečnosti, která si vše bezostyšně natáčela. Několik týdnů na to v Československu propukla sametová revoluce a mladí manželé se konečně, po letech šikany, nadechli v novém, svobodném životě. S Juliem Vargou zůstali přáteli až do jeho smrti v roce 1996.
