„Ničeho jsem nikdy ani na vteřinu nezalitoval,“ říkal básník Milan Ohnisko

„Nikdy jsem ničeho ani na vteřinu nezalitoval. Ani tehdy, ani později. Kdyby mi bylo znovu šestnáct let, těžko si umím představit, že by se můj život odvíjel nějak zásadně jinak,“ řekl Milan Ohnisko v rozhovoru pro Paměť národa. Vztahoval se k situaci, kdy jako šestnáctiletý nadějný středoškolák na začátku osmdesátých let dobrovolně opustil nejen školu, ale i naděje na cokoli, co by se v té době dalo popsat jako „úspěch“ nebo dokonce „kariéra“. 

Z brněnského gymnázia nejprve přestoupil na knihovnickou školu, od které si sliboval kreativnější a svobodomyslnější prostředí. Spletl se. Po pár dnech byl v hodině občanské nauky vyvolán k tabuli, kde měl popsat rozdíl mezi životem mládeže v socialismu a na Západě. „Takže jsem stál před třídou a v očekávaném duchu jsem popisoval, jak kapitalismus mládež drtí, kdežto mládež ve východním bloku si jenom prozpěvuje,“ vypráví Milan Ohnisko. Dostal jedničku nebo dvojku. Sám sobě to pokrytectví ale nedokázal odpustit: 

Když se ohlíží za školou v době normalizace, popisuje ji jako nepřátelské místo prosáklé lží, přetvářkou a neautenticitou: „Můj základní pocit byl, že žáky vnímají jako zaměnitelné figury, všechny stejné, vyrobené z tvarohu nebo z tofu, které nemají a ani mít nemají žádnou vlastní osobnost.“ 

Najít opravdové disidenty

Své slovo dodržel, v šestnácti letech skutečně odešel ze školy. Pro jeho rodiče, kteří žili standardním životem vzdělaných Čechoslováků, to znamenalo šok.  V prvním zaměstnání, které si potom našel, pracoval jako pomocný zedník v brněnských papírnách a musel starším kolegům chodit pro pivo a rum. I na dalších štacích pak poznával, jak je svět dospělých prosáklý alkoholem, švindlováním a deziluzí. 

Zároveň si ale hledal paralelní svět, ve kterém by mohl žít autenticky. Věděl, že i v Brně žijí disidenti, ale nevěděl, jak je najít. První kontakt získal na výletě do Prahy, odkud si díky náhodnému setkání na Karlově mostě přivezl plný batoh samizdatů i chartistických oběžníků Infoch, v nichž našel adresy brněnských disidentů. Postupně se zkontaktoval s Petrem Pospíchalem, Jaroslavem Šabatou a dalšími. Pozoroval, jak se v opozici respektují a propojují různé názorové proudy, od mániček přes křesťany po bývalé komunisty: 

Vtip a úzkost v jednom verši 

A zároveň začal intenzivně číst a psát básně. Četl Jana Skácela, Vladimíra Holana, Jaroslava Seiferta, Jana Zahradníčka, Egona Bondyho. Rozhodující iniciací pro něj byla sbírka Včerejší den Ivana Wernische. Tříbil si svou poetiku, která pro něj v budoucnu měla být typická: jednoduché obrazy, důvěrně známé situace, přesná pozorování každodenního života, která se převracejí v existenciální závrať, vtip, úzkost a něha si podávají ruce. 

V osmnácti rozdával na stroji přepsané svazečky svých veršů kamarádům. Pak ho Milan Uhde doporučil Ludvíku Vaculíkovi, aby jeho básně vydal ve své samizdatové edici Petlice: 

O tom, že by svou poezii zkusil publikovat oficiálně, vůbec neuvažoval. „Že bych posílal básničky, tak jako někteří mí známí, řekněme do Mladého světa – jenž navozoval dojem, že si od režimu drží jistý odstup, zároveň v něm však nelenili otisknout kromobyčejně nechutný hanopisný paskvil nazvaný Případ Magor –, mě opravdu ani na vteřinu nenapadlo,“ řekl roku 2015 v rozhovoru s Michaelem Šandou pro Salon Práva. 

Neměli ho čím vydírat

Samozřejmě se velmi brzy ocitl v hledáčku Státní bezpečnosti. Kapitán František Veselý, který ho měl spolu s dalšími estébáky „na starosti“, se snažil k němu promlouvat s otcovskou familiérností: „Na jednom z prvních výslechů na Lenince mi říkal, že jsem na začátku šikmé plochy a že teď záleží pouze na mně: buď budu pokračovat a špatně to se mnou dopadne, nebo k těm svým kamarádíčkům otočím zády a všechno bude v pořádku.“ 

Psychického nátlaku se Milan Ohnisko neobával, neměl co ztratit. Neměl rodinu, neusiloval o úspěch v práci, estébáci mu neměli čím pohrozit. Přesto se obával vězení a také fyzického násilí, o němž věděl, že k němu občas dochází: 

V osmdesátých letech se navíc dvakrát ocitl na psychiatrii v Brně-Bohunicích. Poprvé jej propustili s diagnózou „maladaptivní, nevyzrálá osobnost“, podruhé strávil na uzavřeném oddělení celého půl roku. Vzpomínal, že „léčba“ spočívala především v medikaci, pacienti bloumali v županech po chodbách, lékaři s nimi příliš nekomunikovali. Napodruhé odešel s diagnózou endogenní deprese, která mu v roce 1987 zajistila zproštění vojenské služby. „Kdybych si měl vybrat mezi vojnou a vězením, raději než na vojnu bych tehdy nastoupil do vězení,“ konstatuje. 

V listopadových dnech 1989 se zapojil do aktivit brněnského Občanského fóra. Mimo jiné se zúčastnil výjezdu do lesů u Kanic, kde brněnští estébáci v té době likvidovali citlivé svazky. Když se v OF doslechli o „divoké skartaci“, s několika kolegy vyrazili do sídla StB na tehdejší Leninově ulici a přinutili jakéhosi řidiče, aby je do Kanic odvezl: „Pamatuji se, jak byl vyděšený a celou dobu říkal, že on za nic nemůže. Protože estébáci tehdy začali mít velký strach. Nevěděli, co bude, a bylo zjevné, že se bojí o svou existenci, možná i o život.“

Že revoluce proběhne vůči bývalým mocným zcela mírumilovně a – slovy Milana Ohniska – až přehnaně sametově, to tehdy nikdo netušil. Řidič je zavezl k tajné rezidentuře Státní bezpečnosti, šlo o budovu uprostřed lesa obehnanou ostnatými dráty. „U brány hořela veliká hromada tiskovin. Bylo to v noci, byla tma. Stál tam nějaký vrátný, ještě vyděšenější než ten řidič. Vedle něj dohořívala hromada tiskovin, různých papírů, šanonů. Úplně se klepal a říkal, že za nic nemůže, že je jenom správce. Takže jsme to zdokumentovali, nafotili a pak jsme o tom vydali zprávu.“

Poezie, hra o život 

V devadesátých letech si založil vlastní nakladatelství. Vydal mimo jiné Jiřího Pastýře Smutek Sebesám, dvoudílný poetický deník mladého gaye, a několik dalších velmi nekomerčních titulů, které malému začínajícímu nakladatelství na devadesátkovém divokém knižním trhu neumožnily přežít. Později pracoval jako redaktor pro brněnské nakladatelství Petrov Martina Reinera. 

Svou první „oficiální“ sbírku – Obejmi démona! – vydal až roku 2001. V literárním světě nadcházejících let působil jako výrazný básník (roku 2017 oceněný Magnesií Literou za sbírku Světlo v ráně), ale také osobnost, která propojovala nejrůznější světy. Rodilý Brňan žil od roku 2012 v Praze a stal se zástupcem šéfredaktora literárního obtýdeníku Tvar.  S manželkou Vandou přeložil román Aldouse Huxleyho Ostrov. Jako most mezi světem poezie a mainstreamem vydal několik knih rozhovorů s populárními osobnostmi včetně Davida Kollera a Daniely Drtinové. A podařilo se mu překročit i genderovou hranici, když s básnířkou Olgou Stehlíkovou stvořili fiktivní mladou autorku Jaroslavu Oválskou a pod tímto společným pseudonymem vydali dvě sbírky. 

Klíčovou ingrediencí jeho tvorby vždy byla hravost, což ale neznamená, že by ve výsledku nešlo o všechno. Jak to definoval v rozhovoru s Martinem Stöhrem pro časopis Host: „Co pro mě znamená poezie? Není to modla, které se klaním, není to pro mne Princip, žádná Paní Poezie, ale spíš hra. Hra o život.“