Dlouhodobě mě zajímá, jak totalitarismus formoval Evropu ve 20. století, a právě to mě přivedlo ke studiu historie. Když jsem vybírala, kde strávím část studia v zahraničí, Česká republika mě okamžitě zaujala pro svou klíčovou roli v evropských dějinách. Nešlo jen o místo ke studiu, ale o příležitost historii skutečně prožít. To žádný výzkum ani výuka nenahradí. Měla jsem žít v samém středu událostí, které mě fascinují – ve městě, které zažilo dvě světové války, dvě okupace i řadu povstání. Budu se procházet po ulicích, kde se dějiny odehrávaly způsobem, který se nedá pocítit jinak než osobní zkušeností.
Místo nekonečného utrpení
Na konci února 2025 jsem se rozhodla svou znalost nacistické okupace prohloubit účastí na exkurzi do Terezína, do bývalé vojenské pevnosti přibližně 50 kilometrů severně od Prahy, kterou nacisté přeměnili na koncentrační tábor. Terezín se v paměti často neuchovává jen jako místo utrpení, ale také jako symbol klamu, kterým nacisté vězně manipulovali. Nazývali jej „ghettem“, čímž zastírali skutečný rozsah hrůz. Vězni žili v místě přeplněném lidmi, v místě hladu, nemocí, a především beznadějné nejistoty toho, co přijde.
Před samotnou návštěvou jsem se s Terezínem seznámila prostřednictvím několika svědectví z archivu Paměti národa. Jejich slova vykreslila živý obraz místa, kde vládla nekonečná nejistota, čekání a strach. Vypovídala o psychické zátěži, kterou zde lidé denně nesli, byla to bolest mnohem hlubší než jen nedostatek jídla a prostoru.
Sama v Terezíně
„Zůstala jsem úplně sama, nikdo se o mě nestaral,“ vzpomíná Aviva Bar-On, rozená Bedřiška Winklerová, která byla do Terezína deportována v devíti letech. „Maminka pracovala dvanáct až čtrnáct hodin denně v dozorně, tatínek byl ve stavebním oddělení... Hodně jsem četla, měla jsem kamarády, ale nikdo se o mě nestaral.“ Po příjezdu byla rodina rozdělena: otec šel do mužských ubikací, starší bratr do dětského domova (Heimu), Aviva zůstala s matkou.
Právě kvůli svému věku nebyla k bratrovi přiřazena, což prohloubilo její osamění. S přibývajícím časem ztrácela i kamarády – nikdo z nich válku nepřežil. Jedna z dívek, Eva Abelesová, jí napsala: „Béďo, odcházím a nevím, jestli se ještě někdy uvidíme. Pamatuj na mě.“ Eva byla později deportována do Osvětimi, kde zahynula. Aviva a její rodina válku přežili a roku 1945 se společně vrátili do Prahy.
Setkání s Gretou
Jiří Brady, deportovaný ve čtrnácti letech, popsal, jak nacisté rafinovaně zakrývali pravou povahu deportací. Vzpomínal na dopisy od tety, která už byla v Osvětimi. Vězni byli nuceni psát dopisy s několikaměsíčním předstihem, aby vzbudili falešný dojem normálních podmínek.
V jednom dopise stálo: „Zítra se setkáme s Gretou“, to jméno patřilo Jiřího mrtvé matce „V Terezíně nás tehdy nenapadlo, že tím myslí: ‚Zítra mě zabijí.‘ Mysleli jsme, že maminka je v Birkenau naživu.“ Jiří sám byl v roce 1944 deportován do Osvětimi, přežil selekci i nucenou práci v přidruženém táboře Gleiwitz. Dožil se i osvobození tábora v roce 1945.
Co se nám může stát?
Podobnou zkušenost popsala i Věra Idan, která vzpomíná na nejistotu a popírání: „Samozřejmě jsme o transportech věděli, tušili jsme, že míří k něčemu horšímu, než byl Terezín, ale říkali jsme si: „Co se nám může stát? Umíme pracovat, tak budeme pracovat víc v horších podmínkách.“ Stejné popírání ovlivnilo i rozhodnutí jejího otce neodjet do exilu: „Nic se nemůže stát, Němci jsou přece kulturní národ.“
Když byla v květnu 1944 deportována do Osvětimi, iluze se rozplynuly. Zažila nucené práce, pochod smrti i pobyt v Bergen-Belsenu, kde těžce onemocněla. Její matka nepřežila. Přesto si Věra uchovala jednoduché, ale silné přesvědčení: „Člověk by měl žít se vztyčenou hlavou a nedělat druhým to, co by sám nechtěl zažít.“
Terezínem prošlo kolem 140 tisíc lidí. Jejich svědectví mají společné rysy: strach, strádání, nekonečnou nejistotu. Někdo se uchyloval k popírání, jiní se pokoušeli číst mezi řádky dopisů či ústně šířených zvěstí. Společná byla ale bezmoc, čekání na osud, který byl mimo jejich vliv.
Cesta do minulosti
Exkurze začala v ulicích Prahy. Projížděli jsme Libní po stejné cestě, jakou denně jezdil Reinhard Heydrich. Průvodce vyprávěl o brutalitě okupace, o masových popravách, zatýkání a potlačování odporu. I běžná ulice působila jinak, když jsme věděli, že po ní jezdil jeden z hlavních strůjců holocaustu. U památníku operace Anthropoid, kde byl Heydrich roku 1942 zastřelen, jsme mlčeli.
Cesta z města vedla přes pole a vesnice. Terezín byl blízko, ale pro ty, kteří do něj přijížděli proti své vůli, musel být nekonečně daleko. Před branami pevnosti se nás zmocnil stísněný pocit – jdeme po místech utrpení.
Přestože v Terezíně dnes žije téměř tři tisíce lidí, na první pohled působilo jako město duchů. Opuštěné domy, opadaná omítka, rozbitá okna. Kdyby nebylo několika chodců nebo zaparkovaných aut, zdálo by se, že je dávno opuštěné. Střet minulosti a přítomnosti byl nepříjemně silný.
Obrazy a modlitby
Naší první zastávkou bylo Židovské muzeum, Ghetto Museum v budově bývalé školy. Průvodce nás zavedl do pamětní síně věnované dětem, kde jsou vystaveny kresby, které vytvořily děti vězněné v Terezíně. Většina z těchto malých autorů byla později deportována do vyhlazovacích táborů, hlavně do Osvětimi. Jen málokteré z nich přežilo. Jejich jména zaplnila stěny, jsou vyryta do tmavých desek, které pokrývají celou místnost.
Kresby byly rozmanité, některé zachycovaly vzpomínky na domov, lesy i chalupy... Jiné ukazovaly drsnou realitu tábora – davy lidí, šedé nebe, vysoké zdi pevnosti. Co ale všechny spojovalo, byla zvláštní nevinnost. Děti používaly jasné barvy, malovaly postavy s úsměvy. Působily jako běžné dětské obrázky. Ani ty nejtemnější výjevy by však nedokázaly postihnout skutečný rozsah hrůzy. Zůstávala nevyslovitelná, dokonce i prostřednictvím umění.
Po návštěvě muzea jsme se vydali zpět ulicemi města. Šli jsme téměř beze slov v tichém rozjímání nad tím, co jsme právě viděli. Sdílela jsem s ostatními členy naší výpravy části svědectví, která jsem četla na Paměti národa, a to, jak žádná z těch slov mě nepřipravila, že budu stát na místech, kde kdysi stáli jejich autoři.
Poté jsme vstoupili do sklepní místnosti, kterou si vězni přeměnili na modlitebnu, na malý kousek útěchy, který nacisté tolerovali. Nízký strop nás nutil přikrčit se ke stěnám. Všude kolem byly hebrejské modlitby a nápisy: „Uvědom si, před kým stojíš“, „Kéž naše oči uvidí tvůj návrat do Sionu v milosrdenství“, nebo „Navzdory všemu jsme nezapomněli tvé jméno. Prosíme, nezapomeň na nás“. Namaloval je Artur Bergliner, vychovatel a umělec, který v Terezíně působil. Zemřel v Osvětimi v roce 1944. Mnohé z nápisů byly během povodní v roce 2002 smyty, ale většina z nich zůstává. Jsou symbolem lidskosti a odolnosti vězňů. Ač stísněná a tmavá, zdála se mi tato místnost obrovská.
Vychladlé pece
Další zastávkou bylo krematorium postavené samotnými vězni. Dlouhá, chladná, průmyslově strohá místnost. Pece dnes mlčí, ale kdysi spalovaly až 400 těl denně. Mnozí byli popraveni, ale většinu zabily nemoci, hlad a přeplnění Terezína, šlo o kremace lidí zemřelých na nemoci, podvýživu nebo v důsledku násilného zacházení. Nacisté popel sypali do řeky Ohře, aby zahladili stopy a nevzbudili pozornost místních.
Hned vedle se nachází malý hřbitov. Průvodce vysvětlil, že většina těl byla exhumována a přesunuta do většího hřbitova za městem. Zůstaly jen symbolické hroby bez jmen, jen s kamínky položenými podle židovské tradice. Uprostřed všeho vysoký kámen ve tvaru kříže, výrazný a vlastně rozporuplný symbol. Připomínal, že i paměť byla v Československu pod tlakem nového totalitarismu. V 50. letech se o holocaustu téměř nemluvilo, utrpení v Terezíně bylo vytlačeno z veřejného vědomí. Přemýšlela jsem, co skutečně znamená vzpomínat. Místní obyvatelé dnes uvažují, jak se s temnou minulostí města vyrovnat, zda a jak místo přetvoří v kulturní centrum. Ale kde končí uzdravení a začíná zapomnění? Lze se od takové minulosti oprostit, aniž bychom ji tím vymazali?
Za branou smrti
Tyto myšlenky mě provázely i při cestě do Malé pevnosti, věznice, kterou nacisté využívali k trestání a mučení. Vešli jsme do dvora, kde bývali vězni veřejně ponižováni a biti. Temný nápis „Arbeit macht frei“ se klenul nad průchodem do skupinových cel. (Sprostě tak byla zneužita původně Hegelova myšlenka o důležitosti práce jako sebeutvářejícího momentu vývoje člověka – pozn. red.)
Uvnitř byla zima. Dřevěná pryčna vedle pryčny, police na stěně, skoro žádný prostor. Naše skupina čítala třicet lidí a už tak jsme se tísnili. V jedné cele lidí však bývalo až sto.
Pak jsme navštívili samovazby, malé cely z dob první světové války. Skromné světlo pronikalo malým okénkem u stropu. Zdi z betonu neposkytovaly úlevu před chladem. Ve druhé válce je využívali ještě mnohem krutěji, uvnitř se tísnilo až šedesát lidí. Přes den je čekala těžká práce a podmínky se časem jen zhoršovaly. V roce 1943 začaly hromadné popravy bez soudu.
Na jednom ze dvorů nacisté postavili pod přístřešek dřevěné kříže, připomínalo to střelnici a místo se také tak používalo. Jen šest dní před osvobozením tábora tu bez rozsudku zastřelili 52 lidí. U této zdi přišlo celkem o život na 250 osob. V nedalekých masových hrobech je pochováno asi 600 obětí, z nichž jen třetina byla identifikována.
Smrt nás provázela po celou exkurzi, ale v Malé pevnosti byla nejpřítomnější. Odtud jsme se mlčky vrátili stejnou cestou zpět směrem k autobusu a do Prahy. Za námi zůstala vysoká cihlová brána, vězni přezdívaná Brána smrti. Ticho neustávalo. Pocit děsu neodezněl.
Zpět do přítomnosti
Terezín ve mně zůstal. Jeho zdi, jeho příběhy, vzpomínky na ty, kteří jimi prošli. Jít po jeho ulicích, celách a dvorech znamenalo konfrontovat minulost, která stále přetrvává. Dnes zde žije asi tři tisíce lidí, založili tu rodiny, podniky, nový život. Minulost nezmizela, ale ani to neznamená, že navždy město zůstane spoutané utrpením. Obyvatelé se naučili nést tuto historii, uznat její váhu, ale nenechat se jí pohltit.
Tato návštěva mi přinesla hlubší porozumění tomu, co znamená „pamatovat si“. Holocaust je často předkládán v číslech, datech a faktech, která se snaží postihnout jeho rozměr. Ale Terezín, v paměti i na vlastní oči, působil zcela osobně.
Lidskost zde nějak přetrvávala všude: ve sklepní modlitebně s hebrejskými nápisy víry, v kresbách dětí, které se snažily zpodobnit svůj strach, i ve slovech Avivy, Jiřího a Věry – přeživších, kteří dávají hlas těm, kteří už promluvit nemohou.
Odcházela jsem branou, která pro mnohé znamenala konec. Přemýšlela jsem o své vlastní roli studentky historie. Moje vášeň pro obor je poháněna příběhy druhých – lidskými otisky v místech, která jsou napůl zapomenuta. Studium dějin znamená tyto příběhy nejen uchovat, ale i smířit se s nimi a budovat budoucnost s jejich vědomím.
