Na vyprávění o holokaustu si člověk nikdy nezvykne. Dělám to kvůli svým rodičům

S Hanou Sternlicht jsme si telefonovaly jen krátce. Spojení přes počítač se nám nedařilo, a tak bez váhání navrhla, že si zavoláme přes WhatsApp. Přestože od roku 1949 žije v Izraeli a občas začne větu v hebrejštině, česky mluví stále perfektně.

Svůj životní příběh vyprávěla pro Paměť národa už v roce 2017. Tentokrát jsme se chtěly vrátit především k jejím vzpomínkám na Holice, kde prožila dětství. Sama ale brzy stočila řeč k válce v Izraeli.

Možná právě proto dál objíždí školy a besedy a vypráví o svém životě, o rodičích, kteří se z koncentračních táborů nevrátili, i o odchodu do Izraele.

Jaká je vaše první vzpomínka na dobu, kdy protižidovská opatření začala zasahovat i do vašeho života?

Bylo mi deset a chtěla jsem jít do kina. Koupila jsem si vstupenku, ale než jsem stačila vejít do sálu, přiběhl za mnou pán, který prodával lístky. Byl úplně rozčílený. Ale ne na mě. Zlobil se na děvče, které mne tehdy udalo. Ta dívka zkrátka nechtěla, abych já jako židovka seděla v kině.

Na druhém konci telefonu se na chvíli neozývalo nic, jen ticho. Teprve po několika vteřinách Hana Sternlicht pokračovala…

To bylo moje první trauma.

Konec války jste prožila v koncentračním táboře Mauthausen. Po osvobození jste se vrátila do Holic. Jaký byl návrat domů?

Když jsem se vrátila, měla jsem chuť začít křičet: „Lidi, jsem tady. Jsem zpátky.“ Už jsem to ale neměla komu říct, nikoho jsem tam neznala.

Do Holic jste se opakovaně vracela a často o nich mluvíte. Co pro vás město znamená?

Jsou to pořád moje Holice. Jsou mým druhým domovem. Říkám druhým, protože tady v Izraeli žijí moje děti, vnuci i pravnuci. Po mém městě se mi čím dál víc stýská. Co s tím ale člověk nadělá?

Z holické židovské komunity se po válce vrátil jen zlomek lidí. Zůstává ještě někdo, s kým můžete sdílet vzpomínky na dětství a na to, co jste společně prožili?

Z našeho pokolení už skoro není s kým mluvit. Tyhle kontakty, všechny ty rozhovory mi moc chybí…

Jak se vám dnes žije v Izraeli? Válka ve vás musí otevírat staré rány.

Jsme na cestě k další válce. To se nedá neprožívat. Teď je tu sice klid, ale nikdo z nás netuší, co bude zítra. Pořád žijeme v nejistotě. Sleduji i dění v Česku a přiznám se, že mi to také nepřidává na klidu.

Dodnes objíždíte školy a besedy. Co vás k tomu vede?

Letos jsem během osmi dnů projela velkou část Izraele. Někdy jsem měla i dvě besedy za den. Bylo to náročné. Ale slíbila jsem si, že dokud stojím na nohách, budu svůj příběh vyprávět. Dělám to kvůli svým rodičům i kvůli všem, kteří se domů nikdy nevrátili. Není to lehké. Čím jsem starší, tím je to těžší. Na vyprávění o těchto věcech si člověk nikdy nezvykne.

Na začátku našeho rozhovoru jste několikrát zopakovala, že se potřebujete pořád na něco těšit. Když se loučíme, vracím se k té větě ještě jednou. Na co se těšíte dnes?

Na Holice. Příští rok mi budou chybět už jen tři roky do stovky. Nevím, jaký bude můj zdravotní stav ani jestli ještě budu moct cestovat. Ale strašně ráda bych se tam ještě podívala. V Holicích podle mojí knihy dokonce nastudovali divadlo. Moc bych si přála ho vidět.