Byl jedním z lidí, které válečná zkušenost přesvědčila, že budoucnost patří komunistickým světlým zítřkům. Po válce proto vstoupil do strany a vystudoval práva. Když se však v roce 1951 dostal na nižší vojenskou prokuraturu do pražské Kapucínské ulice, sídla neblaze pověstné vyšetřovny, setkal se tam s tolika nezákonnými praktikami, že to ani jako nadšený komunista nemohl nechat být.
„Šlo o dnes už legendární ‚Domeček‘ v Kapucínské ulici, kde se tehdy na zatčených dopouštěl největších zvěrstev obávaný kapitán Pergl, smutně proslulý pod přezdívkou Suchá lípa. Ale na tom všem se podíleli i jeho nadřízení – podplukovník Bohata, major Souček a další,“ popsal Milan Richter v rozhovoru, který zkraje 90. let poskytl časopisu Signál.
Ano, jak to mohlo projít? Jak se mladému prokurátorovi v ranných 50. letech podařilo dostat za mříže do té doby nedotknutelné vyšetřovatele 5. oddělení Hlavního štábu Ministerstva národní obrany, zodpovědné za mučení a týrání vězňů, často hrdinů západní i východní fronty? Svou roli sehrály mocenské boje na nejvyšších pozicích. To však nic nemění na odvaze prokurátora Milana Richtera, který se obžalobou mučitelů z Domečku pustil na velmi tenký led.
K případům z 50. let se pak ještě vrátil v roce 1968 a neváhal obvinit tehdejšího ministra vnitra Ladislava Štrougala z krytí nejhorších zločinů. Jeho snahy ale zastavila sovětská okupace. „Furt říkal, že socialismus je dobrá myšlenka. Tihle pravověrní pak holt se srpnem dostali přes čumák,“ shrnuje jeho syn a jmenovec Milan Richter mladší. Na otce, který zemřel v roce 1996, se ho vyptávala dokumentaristka Paměti národa Magdaléna Vitásková.
Nadějný kádr
Milan Richter starší (*1924–†1996) se narodil do dělnické rodiny ve Slaném. Neměl snadné dětství, maminka mu zemřela v jeho sedmi letech, a vzhledem k nefunkčním rodinným vztahům se později ocitl v Salesiánském chlapeckém domově v pražských Kobylisích. Otec ho chtěl dát do učení, tomu se ale vzepřel a prosadil si studium na libeňském gymnáziu. Pak přišla válka a on byl totálně nasazen u firmy Junkerswerke v Gelenau v Německu. Kvůli žloutence ho před koncem války propustili, takže se mohl zapojit do Pražského povstání, a to hned do těch nejtvrdších bojů o Staroměstskou radnici.
„Zařadili ho do revoluční jednotky. Mám doma i papír, takové povolení, že Milan Richter může nosit jakoukoli zbraň,“ vypráví syn. Protože jako jediný v jednotce jeho otec uměl francouzsky, přiřadili k němu čtyři francouzské vojáky, kteří do Prahy utekli z nucených prací v Německu. „Byl s těmi Francouzi někde ve sklepě. Viděl jsem to i autenticky natočené z nějakého domu z výšky za pomníkem Jana Husa: jak jedou dva tanky směrem k radnici a střílejí na ni. Ta potom asi začala hořet. Jeden z těch Francouzů vzal prostě panzerfaust, protitankovou pancéřovou pěst, a jeden z těch tanků zasáhl.“
Když válka skončila, bylo mu jednadvacet a pro komunistické ideály měl pochopení. Sám se stal komunistou, vystudoval práva, oženil se.
Zaujal vás tento text? Předplaťte si Magazín a dočtěte si ho!
