Vrchní strážmistr SNB Antonín Otýpka uprchl v roce 1951 z pracovního tábora ve Zbýšově u Brna a emigroval do USA. Jeho žena se čtyřmi dcerami zůstala v Československu. Za manželem se pokoušela dostat třikrát. Když nakonec uspěla, byl už mrtvý.
Reklama

Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.

Přidat na Seznam.cz

„Kdyby si odseděl polovinu trestu, pustili by ho na svobodu a mohli jsme být pohromadě. To se nestalo… Moje sestra Věra mu to dodnes zazlívá,“ říká o otci Miloslava Halmová: „Duchem byl pořád s námi. Nikdy to neřekl, ale myslím, že ho mrzelo, že s námi nežije.“

Snímek z Vánoc 1964 v Chicagu jako by její slova potvrzoval. Antonín Otýpka, asi padesátiletý proplešatělý muž s kulatým obličejem, se na něm naklání k zarámovaným fotografiím své rodiny a rodného domu v Boleradicích na Moravě. Fotky má vystavené na televizoru, nad ním se tyčí nazdobený stromek.

Vánoce Antonína Otýpky v Chicagu, 1964. Zdroj: archiv pamětnice.

Strážmistr z Valtic, který převáděl přes hranice

Antonín Otýpka se narodil v roce 1909 v Boleradicích na Moravě do dělnické rodiny. Od roku 1935 sloužil u finanční stráže, po válce pokračoval u Sboru národní bezpečnosti (SNB). Až do zatčení působil jako vrchní strážmistr u pohraničního útvaru ve Valticích.

Jeho první žena zemřela v roce 1945 na zánět mozkových blan, zůstaly mu tři nezletilé dcery: Věra, Miloslava a Zuzana. Podruhé se oženil v únoru 1948. S druhou manželkou Annou měl čtvrtou dceru stejného jména, která se narodila až po jeho uvěznění.

V noci 25. září 1949 si pro Antonína Otýpku přišla do služebního bytu ve Valticích Státní bezpečnost. „Šel se s námi rozloučit, dal nám ještě pusu,“ vzpomíná Miloslava Halmová.

Po roce a půl stráveném ve vyšetřovací vazbě v Brně byl obviněn z velezrady a vyzvědačství jako údajný člen rozsáhlé protistátní skupiny kolem Rudolfa Pohla. Zřejmě opravdu pomohl s převedením několika lidí přes hranice, což nic nemění na faktu, že proces byl vykonstruovaný. Konal se v březnu 1951. Rudolf Pohl dostal trest smrti a také ostatní tresty byly vysoké: Antonín Otýpka měl jít do vězení na čtrnáct let a zaplatit vysokou pokutu.

Odvezli ho pak do dolu Antonín ve Zbýšově u Brna, kde po roce 1948 vznikl nápravně pracovní tábor pro odsouzené za protistátní činnost (spadal pod věznici Mírov). K tamním vězňům patřil i soused z Boleradic Josef Dufek. Otýpku znal jako tvrdého chlapa, který se po výsleších na Cejlu změnil: „Ten Tonda došel zničený, hubený... tak se díval, jak z jiného světa. Toho úplně zničili,“ líčil pro Paměť národa.

Vrchní strážmistr pohraniční stráže SNB Antonín Otýpka, 1948. Zdroj: archiv pamětnice
„Gréta celou dobu štěkala, snad tátu cítila, jestli byl někde nablízku.“

V září 1951 se Antonínu Otýpkovi podařilo uprchnout. Jak vyplývá z archivních záznamů, tábor měl nedostatky v ostraze a k útěkům vězňů docházelo opakovaně. Většinou to byli po válce odsouzení Němci a mířili přímo ke státním hranicím.

Pokud zmizel vězeň s československým občanstvím, měla být upozorněna stanice SNB v místě jeho bydliště. Tak tomu bylo i v Otýpkově případě: služební byt ve Valticích obklíčila policie.

Tehdy devítiletá Miloslava Halmová si vybavuje, že jejich fenka Gréta „celou dobu štěkala, snad tátu cítila, jestli byl někde nablízku.“

Antonín Otýpka však podle všeho přešel co nejrychleji do Rakouska. Odtud odjel do USA a usadil se v Chicagu. Později poslal domů vzkaz přes vysílání Svobodné Evropy.

Všichni členové rodiny se už nikdy nesešli, ačkoli se o to Anna i Antonín Otýpkovi snažili.

 

První pokus o útěk za manželem a otcem

V létě 1952 měl Annu se čtyřmi dcerami převést přes hranice řezník a hostinský z Horního Němčí Jan Borýsek, který už dřív odešel ilegálně do Rakouska a pracoval pro CIC jako kurýr (tak to aspoň stojí ve vyšetřovacích spisech).

Podle Miloslavy Halmové ho k převedení rodiny přesvědčil její otec: „Údajně tatínkovi nechtěl vyhovět, ale asi se znali, tak na to nakonec přistoupil.“

V červnu odcestovala Anna s dcerami do Znojma. Malé Miloslavě řekla, že pojedou do Trenčína navštívit sestry její zemřelé maminky. V restauraci na kraji města čekaly na setmění. Přidala se k nim ještě další rodina a desetičlenná skupina se vydala na cestu.

Nejmladší dvouletou Aničku nesli dospělí na zádech. Aby neplakala a všechny neprozradila, dali jí pro zklidnění sedativum – Hysteps. Když se přiblížili k hranicím, ozval se povel „Stůj!“ a vzápětí střelba.

Uprchlíci se rozutekli a lehli si na zem, jak jim předtím Jan Borýsek nakázal. K nebi vyletěly světlice a ozářily pole. Pohraničníci se samopaly, puškami a granáty skupinu pochytali až k ránu. Při přestřelce těžce zranili pětačtyřicetiletého převaděče.

Osud Jana Borýska byl tragický: eskortovali ho do vězeňské nemocnice, odkud si ho vyzvedli příslušníci Krajské správy StB v Uherském Hradišti. 21. října 1952 zemřel po třídenním výslechu, k němuž patřilo bití. Jeho tělo údajně tajně pohřbili v Hodoníně.

V Uherském Hradišti drželi také Annu Otýpkovou starší, soud ji poslal do vězení na pět let.

Antonín Otýpka se svými dcerami Zuzanou (vlevo), Miluškou (na klíně) a Věrou ve Valticích, druhá polovina 40. let. Zdroj: archiv pamětnice.

Dcery bez rodičů – a každá jinde

Úřady mezitím rodině odebraly právo užívat služební byt Antonína Otýpky ve Valticích a hrozilo, že děti skončí v dětských domovech.

Sestry trávily společně prázdniny u příbuzných na Slovensku. Miloslavu si po prázdninách vzali jiní příbuzní z Boleradic, ostatní děti vyrůstaly u známých.

Později Miloslavu přijali ke studiu na zdravotní škole. Zaručil se za ni strýc, řadový člen boleradické komunistické buňky, u něhož vyrůstala do čtrnácti let. Její život dál provázely potíže spjaté s otcovým útěkem i matčiným vězněním.

Po určitou dobu musela například každé tři měsíce docházet do justičního paláce v Brně, kde po ní neznámí lidé (neví, jestli šlo o příslušníky StB nebo úředníky) požadovali, aby se otce zřekla. Pokaždé odmítla. Ještě silnější nátlak zažívala její nejstarší sestra Věra.

Vlevo Miloslava se sestrou Zuzanou v době studií na střední zdravotnické škole, závěr 50. let. Zdroj: archiv pamětnice.

<div class="factbox-block">
<p style="text-align: center;"><big><strong>Objevujte v příbězích našich pamětníků nečekané souvislosti!</strong></big></p>

<p style="text-align: center;">AI asistent prohledává přepisy více než 30 000 hodin rozhovorů a nachází relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.</p>

<p style="text-align: center;"><a href="https://asistent.pametnaroda.cz/" style="font-size: 1.375em; font-weight: 800;" target="_blank">Vyzkoušet AI asistenta Paměti národa</a></p>

<div style="text-align:center">
<figure class="image" style="display:inline-block"><img alt="" height="182" src="/file/5a5ce83f28fd7d349e18d654121223e2/30388/ai-asistent-pamet-naroda.png" width="320" />
<figcaption></figcaption>
</figure>
</div>
</div>

Matčin druhý útěk

V roce 1963 se Anna Otýpková podruhé pokusila odejít z Československa. Antonín Otýpka podle všeho vymyslel plán útěku, o němž ji tajně informoval.

S nejmladší dcerou Annou se proto v srpnu vydala přes Vysoké Tatry do Polska. Dostaly se do Krakova, kde se krátce ukrývaly v klášteře benediktinů. Otýpka mezitím přicestoval z Ameriky.

„Měli nastoupit na loď, na které otec čekal a odplout do Švédska. Ale když moje sestra Anna s matkou k lodi přicházely, obstoupil je hlouček lidí, který je zadržel,“ říká Miloslava Halmová, která zná příběh jen z matčina vyprávění.

Annu Otýpkovou tehdy zatkla polská policie a spolu s ní (za napomáhání v ilegální činnosti) i pět polských občanů. Malou Annu umístili do dětského domova, matku odsoudili v Polsku ke dvěma letům odnětí svobody. Podle Miloslavy prožila část trestu ve slovenských Želiezovcích.

Z archivních dokumentů není zřejmý přesný průběh tehdejších událostí: není jasné, jak na Annu a její dceru přišla policie, kde byly zatčeny a jestli se tehdy s Antonínem alespoň krátce setkaly. Jisté je, že se Otýpka vrátil do Spojených států. Československé bezpečnostní složky předpokládaly, že pro manželku a dceru vyrazí znovu, tentokrát s falešnými doklady.

V Archivu bezpečnostních složek se dochovala zpráva ministerstva vnitra z roku 1966, která se týká především otázky vydání Antonína Otýpky z Polska do rukou československé Státní bezpečnosti. Přestože mezi tajnými službami obou komunistických států proběhla jednání, k jeho zadržení nedošlo. Československá strana se obávala reakce Spojených států, nebyla si jista, zda je Antonín Otýpka americkým občanem.

Skromný život za mořem

Antonín Otýpka se v Chicagu živil, jak se dalo. Delší dobu pracoval jako zedník a žil skromně až chudě. V dopisech do Československa, které kontrolovaly policejní orgány, se kryl pseudonymem Marie Bodie. Občas do Boleradic poslal i balíček.

V roce 1964 přivítal v Chicagu dceru Zuzanu, která u něj strávila několik týdnů. „Říkala, že žil velmi bídně, z ruky do huby. Přivydělávala si v restauracích, aby mu nebyla na obtíž,“ vypráví Miloslava Halmová.

Setkání Antonína Otýpky a dcery Zuzany na letišti O’Hare v Chicagu, 1964. Zdroj: archiv pamětnice.

Je zajímavé (a nevysvětlené), že Anna ani nikdo jiný z rodiny nevyužil možnost emigrace z Československa po sovětské okupaci v srpnu 1968. Tehdy bylo snazší vycestovat na Západ; režim tuto možnost výrazně omezil na podzim následujícího roku.

V roce 1971 oznámily krajanské noviny, že Antonín Otýpka zemřel 25. září v USA. 

Oznámení úmrtí Antonína Otýpky v krajanských novinách v Chicagu, 1971. Zdroj: archiv pamětnice.

Ženy ze Slovácka v San Diegu

Anna Otýpková o manželově smrti věděla, ale její rozhodnutí opustit Československo se tím nezměnilo. Na počátku osmdesátých let dostala povolení vycestovat spolu s dcerou Annou a její rodinou do Jugoslávie. Jeli autem přes Rakousko, kde se přihlásili jako exulanti v utečeneckém táboře. Za několik měsíců emigrovali do Ameriky a usadili se v San Diegu.

Prodělali obtížnou zkušenost nezajištěných přistěhovalců: začátky v černošských čtvrtích, kde se často střílelo a kde působily drogové kartely, byly prý pro šedesátiletou ženu ze Slovácka drsné.

Po pádu komunismu přiletěla do San Diega na návštěvu Miloslava Halmová, která od sedmdesátých let žila se svou rodinou v Novém Městě na Moravě: „Když jsme mamince zazpívali písně ze Slovácka, plakala. Toužila vrátit se domů… To víte, starý strom nepřesadíte.“

A měla pravdu. V polovině devadesátých let se Anna Otýpková vrátila do Strážnice. Zemřela v roce 2008. Přála si, aby byl její popel po smrti rozprášen ve Vnorovech na jižní Moravě i v San Diegu.

Anna Otýpková v 90. letech po návratu z USA. Zdroj: archiv pamětnice.

BOX

Děkujeme za podporu Novému Městu na Moravě.

Paměť národa stále hledá pamětníky totalitních režimů 20. století. Pokud víte o člověku se zajímavým životním příběhem, kontaktujte nás, prosím, na e-mailové adrese nebo telefonním čísle: jitka.andrysova@postbellum.cz, 777 763 388.

Minulost, o které se moc nemluví

V pohledu na otcův útěk z vězení a na Západ se dcery Antonína Otýpky dodnes neshodnou. Jeho rozhodnutí zásadně ovlivnilo jejich životy, mnozí příbuzní Antonína Otýpku zavrhli, protože podle nich myslel jen na sebe, jednal sobecky.

Proti tomu lze postavit jiné argumenty: Otýpka byl podle všeho po těžkých výsleších ve špatném psychickém stavu, nejspíš jednal v tísni a strachu. Tak jako mnoho jiných lidí si mohl myslet, že se komunismus v Československu brzy zhroutí, mohl také věřit, že rodinu dostane za hranice, o což se koneckonců pokoušel.

Jeho dcery se kdysi dohodly, že o příběhu své rodiny nebudou příliš mluvit, i s ohledem na děti, kterým by to v komunistické zemi mohlo způsobit potíže: „Byla to jen naše minulost. Dětem jsme o tom nevyprávěly. Věděly jen, že děda žije v Americe,“ říká Miloslava Halmová.

Věří, že otec na rodinu vždycky myslel a že ho ztráta domova trápila. Když její známá v devadesátých letech cestovala do Chicaga, dala jí s sebou hromádku rodné půdy, aby ji odnesla na Otýpkův hrob.

<div style="text-align:center">
<figure class="image" style="display:inline-block"><img alt="​Podpořte Magazín Paměti národa​" height="336" src="/file/b1cb1e4324c41a4bcd1d27e5cc956374/13004/PN-Mag-!podporte-720x378.jpg" width="640" />
<figcaption><strong><a href="https://www.darujme.cz/darovat/1203759?&amp;frequency=once&amp;paymentMethod=proxypay_charge&amp;firstName=Podporuji&amp;lastName=Magaz%C3%ADn%20Pam%C4%9Bti_n%C3%A1roda&amp;do=submit" target="_blank">Podpořte Magazín Paměti národa</a></strong></figcaption>
</figure>
</div>