Sanitka jako léčka, zbraně ze služebny... 75 let od přepadení stanice SNB v Čelákovicích

Reklama

---

Náš nový AI asistent. Objevte v příbězích pamětníků nečekané souvislosti!

---

Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.

---

Členové skupiny kolem bratrů Mašínových shromažďovali zbraně v očekávání konfliktu mezi Východem a Západem. Své jednání chápali jako přípravu na legitimní boj s komunistickým režimem. Protože vojenské objekty byly dobře střežené, zaměřili se na stanice SNB.

Poučení z Chlumce

První takovou akci provedli 13. září 1951 v Chlumci nad Cidlinou. Kromě Ctirada a Josefa Mašínových se jí zúčastnil i Milan Paumer, který dělal řidiče: „Do Chlumce jsme jeli s myšlenkou, že policajta jenom omráčíme, vybereme to a pojedeme domů. Jenže Ctirad, který ho omráčil, zřejmě neuhodil do správnýho místa. Esenbák neomdlel, jenom se otočil a šáhnul po pistoli. Pepa to viděl, vytáhl pistoli a dvěma ranami ho zlikvidoval.“ Stanici následně opustili s prázdnou.

Vzpomínky účastníků se rozcházejí v tom, kdy přesně padlo rozhodnutí postupovat při dalším pokusu rázněji. Paumer jej spojoval teprve se zkušeností z Chlumce: „Tak jsme si potom řekli: ‚No, takovýmhle způsobem zřejmě se to nedá dělat, protože jsme měli štěstí, že nás nikdo neviděl.‘ A tak jsme si řekli, že příště, kam pojedem, ten policajt bude muset bejt zlikvidovanej.“

Ctirad Mašín naopak v rozhovoru pro Paměť národa uvedl, že již chlumecký plán počítal se zabitím sloužícího příslušníka: „Prostě kdo tam byl, tak ten byl určenej k likvidaci. To jsme si říkali: ‚Zbraně máme na zabíjení, tak začnem zabíjet už ty, kterým ty zbraně seberem.‘“ Odmítal tak pozdější verzi, podle níž skupina původně chtěla pouze zbraně a smrt policisty byla neplánovaným důsledkem odporu: „No to tak vůbec není.“

Obě výpovědi vznikly s odstupem řady let a liší se ve zdůvodnění. V podstatné věci se však shodují: před cestou do Čelákovic již členové skupiny počítali s tím, že službu konajícího policistu nenechají naživu.

Zraněný muž ve škarpě

Josef Mašín se čelákovické akce nezúčastnil. Pracoval tehdy v Jeseníku. Do Čelákovic vyrazili jeho bratr Ctirad, Zbyněk Janata a Milan Paumer.

Nejprve se zmocnili sanitního vozu. Jeho osádku spoutali v lese. Sanitku potom využili jako součást léčky. Ctirad oznámil na stanici SNB údajnou dopravní nehodu, při níž měl být zraněn člověk. Role raněného se zhostil Paumer.

Jaroslav Honzátko přijel na ohlášené místo na kole. Paumer vzpomínal: „Já jsem seděl ve škarpě a já jsem byl ten, kterej měl mít zlomenou nohu.“ Když se k němu policista přiblížil, Ctirad jej odzbrojil a spoutal mu ruce za zády. Poté jej naložili do sanitky a odvezli zpět ke stanici v Čelákovicích.

Dění uvnitř služebny znal Paumer pouze z vyprávění ostatních: „Já jsem v tý stanici nebyl, protože já jsem seděl v tý sanitce.“ Zabití Honzátka neviděl. Dovnitř vešli Ctirad a Janata.

Podle Ctiradovy pozdější výpovědi požadovali po Honzátkovi klíče od skříně se zbraněmi. Policista měl tvrdit, že je má velitel stanice, a nakonec údajně sám navrhnout, aby skříň povalili a prorazili její zadní stěnu.

Janata postupně odnášel k sanitce několik samopalů, pistole a munici. Ctirad Mašín mezitím zůstal se spoutaným Honzátkem. Sám další průběh popsal bez obalu: „Zbyněk Janata nosil ty zbraně ven do auta a já jsem mezitím Honzátka uspal tím chloroformem. No a pak jsem ho podřízl.“

Co doložilo vyšetřování

Dobové vyšetřovací spisy, zvláště pozdější výslechy, vyžadují kritické čtení. Stopy zajištěné na místě bezprostředně po činu, kdy vyšetřovatelé ještě pachatele neznali, však hovoří jasně.

Zpráva o ohledání stanice uváděla, že Honzátko měl ruce svázané za zády padákovou šňůrou. Na lékárničce ve služebně a na dveřích sanitky byly nalezeny otisky prstů. V březnu 1954 je znalci ztotožnili s otisky Ctirada Mašína.

Soudní pitva určila jako příčinu smrti vdechnutí krve po řezné ráně na krku. Na stanici byla nalezena také lahvička od chloroformu. Stopy tedy potvrzují Ctiradovu přítomnost, spoutání oběti, použití chloroformu i způsob usmrcení. Samy ovšem nemohou vypovídat o motivech ani přesně určit, v jakém stavu vědomí se Honzátko v okamžiku zabití nacházel.

Naučená, ale vědomě zvolená taktika

Ctirad Mašín nepopsal zabití jako náhlé násilí vyvolané odporem policisty. Uváděl, že si opatřil chloroform a na akci záměrně vzal lovecký nůž. Použitý postup spojoval se svým dřívějším výcvikem: „To už jsem měl ten partyzánskej výcvik, že jo? Nás učili, jak zabíjet. Garrotting, to bylo dát mu provaz nebo ocelový lanko okolo krku a uškrtit. A další způsob byl člověka praštit, povalit na zem a kopnout ho do hlavy, do spánku, nebo mu šlápnout na krk anebo ho podříznout.“

Podle historika Tomáše Lebedy Ctirad Mašín absolvoval v říjnu 1948 čtyřdenní partyzánský kurz Svazu brannosti v Poděbradech. Jeho program zahrnoval boj zblízka, přepady, poutání zajatců i techniky označované jako „tiché zabíjení“. Pravděpodobně se při něm pracovalo s vojenskou příručkou Bojová zdatnost, vycházející z britských metod útočného boje.

Objevujte v příbězích našich pamětníků nečekané souvislosti!

AI asistent prohledává přepisy více než 30 000 hodin rozhovorů a nachází relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.

Vyzkoušet AI asistenta Paměti národa

Usmrcení v Čelákovicích ale nebylo doslovným provedením postupu z příručky. Ta popisovala napadení stojící hlídky zezadu, kdežto Honzátko byl předem vylákán, odzbrojen, spoután a podle Ctirada také omámen chloroformem. Kurz poskytl Mašínovi znalost určitých bojových technik; rozhodnutí použít jednu z nich proti bezbrannému zajatci však bylo jeho vlastní.

Nejzávažnější je v tomto ohledu Ctiradova vzpomínka na volbu nože. Uvedl, že si řeznou techniku vybral „jako že si to chci vyzkoušet, jak to bude fungovat“. Spolu s Paumerovou vzpomínkou na předchozí rozhodnutí policistu zabít a s přípravou chloroformu však dokládá, že nešlo o spontánní vyústění nepředvídaného zápasu.

Kdo byl Jaroslav Honzátko

Jaroslav Honzátko se narodil 26. dubna 1923 ve Stránce. Jeho otec, železničář, zemřel, když bylo Jaroslavovi pět let. Matka pracovala jako zemědělská dělnice a vedla syna k evangelické víře. Honzátko se vyučil soustružníkem a v letech 1937–1945 pracoval v čelákovické továrně Volman.

Ke SNB nastoupil v červnu 1945. Několik let sloužil v pohraničí. Do KSČ vstoupil v dubnu 1948. Pozdější obraz oddaného služebníka režimu však nenaplňoval. V roce 1950 opakovaně žádal o přeložení do Čelákovic, aby se dostal blíž k rodině. Když mu velitelství nevyhovělo, požádal o propuštění ze SNB. Teprve poté byl v prosinci 1950 přeřazen do Čelákovic.

Kádrový posudek z dubna 1951 jej charakterizoval jako „iniciativní orgán“. Jako konkrétní zásluhu uváděl zásah v Toušeni, při němž bylo odhaleno větší množství ilegálních zásob potravin a zboží. Z dostupných podkladů však nevyplývá, že by se Honzátko podílel na politických represích.

Byl ženatý, věnoval se plavání, lyžování, motocyklům a hrál fotbal. Když byl ve věku osmadvaceti let zabit, měl jedno dítě; druhé se narodilo až po jeho smrti.

Svědek, nebo nepřítel?

Honzátko nebyl skupinou vybrán záměrně. Cílem se stal proto, že měl toho večera službu na stanici, ze které chtěla získat zbraně. Paumer spojoval jeho zabití s obavou, že by je mohl později identifikovat. Na dotaz, zda bylo hlavním důvodem riziko prozrazení, však Ctirad Mašín odpověděl: „No ne, no to byl nepřítel.“ Honzátka pokládal za představitele komunistického režimu a událost rámoval jako součást odboje.

Josef Mašín při čelákovické akci nebyl. Ctirad dokonce vzpomínal: „Já nevím, jestli vůbec o tom věděl napřed.“ O získaných zbraních a přepadení mu měl říci až po návratu z Jeseníku. Josefův pozdější soud je proto vyjádřením dodatečné solidarity s jednáním bratra: „Zabití Honzátka bylo správně udělané. Přesně podle předpisů Svazu brannosti a příručky, instrukční komunistické knížky pro partyzánský boj. Zabij, nebo budeš zabit!“

Vlastní politický výklad vytvořil bezprostředně po události také komunistický režim. Návrh na Honzátkovo posmrtné povýšení z něj činil „vzorného syna KSČ“ a krajský velitel SNB připsal odpovědnost „západním imperialistům a jejich pomahačům“. Bez důkazů.

O tom, že proti sobě měl režim odhodlaného protivníka, však není pochyb. „Potřebovali jsme zbraně, abychom mohli pobíjet komunisty, protože se s nimi jinak debatovat nedalo. Debata byla zbytečná, to bylo vidět. Oni popravovali lidi, stříleli lidi i na hranicích. Na hrubý pytel hrubá záplata,“ argumentoval Ctirad Mašín. Zda mohl boj proti diktatuře ospravedlnit způsob Honzátkovy smrti, ale zůstává otázkou.