Život Ervína Šolce byl plný absurdních situací, rozporů a protimluvů. Narodil se totiž v Sudetech v česko-německé rodině a dospíval za druhé světové války. Věřil komunistickým ideálům, ale vstoupil do Hitlerjugend a bojoval ve wehrmachtu. V padesátých letech usiloval o vstup do KSČ, ale nebyl přijat, přestože tisíce jiných v té době do strany naháněli hrozbami. Podezírali ho, že je západním špiónem, ale zároveň byl evidován jako spolupracovník komunistické Státní bezpečnosti…
Ervín Šolc se narodil roku 1927 v Liberci, kde tehdy obyvatelstvo tvořili z více než osmdesáti procent Němci. Otec byl Čech a živil rodinu jako zámečník, maminka, která si přivydělávala šitím, byla Němka, ale národnost doma nikdo neřešil. V předválečném Liberci bylo totiž soužití lidí mluvících česky a německy zcela běžnou věcí. Otázky vztahů Čechů a Němců se doma neprobíraly také proto, že rodiče se zcela oddali komunistickým myšlenkám. „Naší vlastí je Sovětský svaz,“ říkal Ervín Šolc starší a svého jediného synka bral s sebou na politické schůze i sovětské filmy. Rodiče v jejich názorech ještě utvrdila hospodářská krize. „Táta byl za komunisty v obecní radě, měl na starosti sociální dávky. Viděl jsem, jak se starci a nezaměstnaní prali o žebračenky, které jim rozdával,“ vzpomíná Ervín.
Ve druhé polovině třicátých let pak rodiče poskytovali útočiště komunistům prchajícím z Německa, kde byli po nástupu Hitlera vystaveni pronásledování.
Opravdu chceš chcípnout?
Po německém záboru Sudet na podzim 1938 se ale situace obrátila: manželé Šolcovi už nemohli pomáhat pronásledovaným, protože pronásledovanými se stali oni sami. Otec byl na základě udání zatčen, zatčeni byli i další Ervínovi příbuzní. Než se otec vrátil domů, matka z neustálého stresu duševně onemocněla a půl roku strávila v psychiatrické léčebně. Ani zkušenost z vězení otce ovšem neodradila od zakázaného poslechu vysílání z Londýna i Moskvy.
Jedenáctiletého Ervína neminulo povinné členství v Hitlerjugend. Mladší chlapci absolvovali ideologické přednášky a vyráběli hračky, které pak prodávali ve městě, starší děti už čekal vojenský výcvik. V patnácti letech se Ervín začal učit u advokáta Adolfa Hansela a na konci roku 1944 se stal jeho asistentem.
Na konci války wehrmachtu docházely síly, a povolával proto do svých řad i mladičké nezletilé hochy. Jedním z nich byl i Ervín Šolc, který dostal povolávací rozkaz v lednu 1945. Nejdříve nastoupil k pracovní četě, tzv. Reicharbeitsdienstu, kde pracoval jako kopáč a absolvoval pěchotní výcvik. Poté ho převeleli ke 114. myslivecké divizi v Mnichově.
Nový velitel si nechal svou jednotku nastoupit a vyzval vojáky, aby ti, kteří chtějí jít dobrovolně na frontu do Itálie, udělali krok vpřed. Ostatní půjdou příkazem na východní frontu. Všichni kromě Ervína Šolce udělali krok dopředu. Jenom on zůstal stát - před odchodem do armády totiž otci slíbil, že se do žádné akce nebude hlásit dobrovolně. „Důstojník se mě zeptal, jestli nejsem blbej, že si mám prý dobře rozmyslet, jestli chci chcípnout. Tak jsem řekl, že jdu do Itálie,“ vysvětluje Ervín Šolc.
Porážka Německa se v té době jevila už jako nezvratná a vojáci si uvědomovali, že v zajetí Američanů mají daleko větší šanci na přežití než v sovětském zajetí. Politruk je ovšem stále zásoboval propagandistickými řečmi o zázračných zbraních a o vítězství. „Zeptal jsem se ho, jak by bylo možné vyhrát v tomto úzkém prostoru, který zbývá pro útok, když z obou stran se hrnou spojenecké a sovětské síly,“ říká Ervín Šolc.
„Německý ‚politruk‘ mi hrozil: ‚Já vás dám postavit před vojenský soud. To je nevíra ve Vůdce a v konečné vítězství!‘“
Myslel jsem na maminku
V severoitalských Dolomitech zažil Ervínův útvar první bombardování: kromě bomb na vojáky padaly i letáky s výzvou k přeběhnutí ke spojencům. Když se ukrývali v rozpadlém mlýně, dostala budova zásah z bombardéru a vojáky zasypaly trosky. Později na zámku v Sassulo při náletu zahynulo několik vojáků, když se opalovali na ploché střeše. Do skutečných bojů se ale nedostali. Spíše zažívali slovní potyčky s místními farmáři, třeba když rodině malého sedláka zabavili poslední krávu.
23. dubna 1945 dostali rozkaz vzdát se. Ervín a jeho spolubojovníci odhodili zbraně a šli Američanům naproti. Vešli do města, které již bylo vyzdobeno italskými a americkými vlajkami. Partyzáni začali mezi odzbrojenými Němci hledat toho, který zastřelil jejich parlamentáře s bílou vlajkou. Náhodně vybrali deset mužů z jednotky, namířili na ně zbraně a připravili se ke střelbě, kterou chtěli zahájit, pokud nikdo neudá viníka. Ervín Šolc byl mezi nimi.
„Proti nám stálo exekuční komando. Jenom dát povel a bylo to. Myslel jsem v tu chvíli na maminku.“
Kdo Itala zabil, nikdo z nich nevěděl a vědět ani nemohl. Na poslední chvíli do situace zasáhl americký poddůstojník. Když mu vysvětlili, co se děje, namířil nabitý samopal proti trestajícím partyzánům a deseti vybraným obětem z řad německých vojáků řekl: „Go on.“
V americkém zajetí v Itálii strávil Ervín Šolc celé dva roky v táborech v Boloni, Pise, Livornu či Florencii. Když je převáželi lodí do Neapole, na palubě sehnali něco k jídlu jen ti, kteří se neštítili vytáhnout si zbytky z odpadků. Ervín Šolc pak pracoval na stavbě letiště, ale i v kanceláři nebo jako číšník v důstojnickém klubu. V Neapoli se pokusil vstoupit do západní jednotky československé armády, ale nepřijali ho, protože neuměl dobře česky. Američané zajatcům také nabízeli kurzy angličtiny a ruštiny. „Já idiot jsem se tu naučil rusky, myslel jsem, že to doma využiju. Jenže angličtina by byla lepší,“ vzpomíná Ervín Šolc.
Jeho rodiče po celé ty dva roky netušili, jestli je jejich syn naživu. Nefungovala pošta, takže od něj neměli žádné zprávy. Oni sami mezitím také zažívali poměrně složité období. „Osvobození, jak to nazývali, pro naši rodinu přineslo mnoho otázek,“ říká Ervín Šolc. První z nich byla, jestli vyvěsit do oken československé vlaječky. Jeho rodiče se potýkali s neřešitelným dilematem: „Když je vyvěsíme, tak budou říkat: ‚Vidíte je, celou dobu proti nám štvali, a teď jsou najednou proti Hitlerovi.‘ Když nevyvěsíme vlaječky, tak budou říkat: ‚Vidíte je, štvou, a ještě stále jsou proti nám.’“
První dopis od syna k nim doputoval teprve v roce 1947. V té době už ale byl Ervín Šolc na cestě domů.
Jedna z největších chyb v životě
Spojenci ho nejprve převezli do Dachau, kde zůstaly baráky bývalého koncentračního tábora. Spal na stejné pryčně, jako spávali dřívější vězni. „Setkal jsem se tu se zajatci přivezenými ze Sovětského svazu, byli vychrtlí, nemocní a napůl mrtví,“ vzpomíná Ervín Šolc.
Československo nepřijímalo Němce, a proto se vydal ke svému dědečkovi z matčiny strany, který po odsunu sudetských Němců žil v Bavorsku. Ervín ale stále toužil po návratu domů. Dozvěděl se, že do Československa je snadnější se dostat přes hranici ze sovětské zóny, z Bavorka se do ní proto přesunul a v noci ho kamarád dovedl až na hranice. V nejnebezpečnějším úseku se dokonce musel plazit lesem. Absolvoval tedy podobnou cestu, jakou se už o pár měsíců později začali z Československa vydávat poúnoroví političtí uprchlíci - jenže ji absolvoval v opačném směru... „Můj tajný návrat do poválečného Československa byla možná jedna z největších chyb, které jsem v životě udělal. Ale to člověk v tu chvíli nevěděl...“
V červenci 1947 byl po dvou a půl letech znovu doma. Ale ne nadlouho. Otec prorokoval, že ho určitě zavřou, a to se také stalo - v liberecké věznici strávil tři týdny. „Problém byl, jak s námi zacházeli. Když v cele pro dvanáct lidí je dvacet lidí, tak dva musí spát na jedné posteli. A nebyly deky, lůžko bylo tvrdé. Kýbl, kam jsme chodili na záchod, jsme vždycky vynášeli my jako Němci,“ vypráví Ervín Šolc.
„Já jsem ani dlouho nevěděl, jestli jsem Němec, nebo Čech. Až kvůli zážitkům z vězení jsem dospěl k závěru, že jsem Němec.“
Z vězení se dostal díky vlivu otcových přátel, komunistů. Čekalo ho rozhodování, co dál se životem: „Neměl jsem státní občanství, neuměl dobře česky a moje vzdělání tehdy nikoho nezajímalo.“ Nakonec našel zaměstnání jako dělník v továrně na textil, kde jeho strýc Jarka dělal národního správce.
Mysleli, že jsem spící agent
V roce 1951 se Ervín oženil s Hildou Hübelovou, kterou potkal na hodinách houslí, odbyl si základní vojenskou službu a pokračoval v práci jako účetní v dřevozpracujícím průmyslu. Později začal pracovat ve výrobním družstvu Vkus, kde ho v roce 1968 zvolili předsedou.
V padesátých letech usiloval o přijetí do KSČ, dokonce vystudoval školu marxismu-leninismu, ale do strany ho nikdy nevzali. „Mělo to tři důvody. Zaprvé jsem německého původu, zadruhé za to mohl můj dlouhodobý kontakt se Západem,“ vysvětluje Ervín Šolc. Třetí důvod se dozvěděl až o mnoho let později v šedesátých letech, kdy ho opakovaně začali vyslýchat. „Kriminálka i Státní bezpečnost si mysleli si, že jsem spící agent.“
Po svém propuštění z amerického zajetí v Dachau na konci války se totiž domů vrátil až za měsíc. A policii zajímalo, kde se mezitím zdržoval. Podezírali ho, že během onoho měsíce byl na Západě vycvičen na agenta, který kdykoli v budoucnu může být „aktivován“. Výslechy obvykle probíhaly v autě a s nahrávacím zařízením. „Přišli za mnou do práce, šli k šéfovi, říkali, že se mnou chtějí mluvit, a on: ‚Ervíne, běž, jsou tam dva pánové a chtějí s tebou mluvit.’“
„Nikdy jsem nevěděl, jestli přijdu z výslechu domů, nebo ne, protože člověk nikdy nevěděl...“
Ervín Šolc podle svého tvrzení vázací akt se Státní bezpečností nikdy nepodepsal, podle záznamu v registračním protokolu byl však evidován v letech 1964-1970 jako tajný spolupracovník. Osobní svazek se ale nedochoval.
Znovu vidět svou vlast
Na myšlenku komunismu Ervín Šolc postupně zanevřel, po roce 1991 se ale oddal jiné ideji: obnovení dobrých sousedských vztahů Čechů a Němců. V roce 1991 v Liberci zorganizoval první Česko-německé dny a v jejich pořádání pokračoval i v dalších letech. O rok později pak založil Zemské shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v jehož čele stál až do roku 1994, kdy vážně onemocněl. Cílem sdružení bylo obnovení kontaktů s krajany, poskytování sociálních služeb a pořádání kulturních dnů ve spolupráci s městem Liberec i dalšími partnerskými městy. „Za největší úspěch považuji fakt, že mnoho odsunutých Němců znovu vidělo svou původní vlast,“ říká v rozhovoru pro Paměť národa.
