Na vojenské prokuratuře řešil trestné činy vojáků nebo policistů. Později vyšetřoval také prohřešky sovětských vojáků, kteří území Československa od roku 1968 okupovali. Po celý život mu zůstala v mysli brutální vražda matky a jejích malých dětí z rukou vojáka. Mimo této události byli sovětští vojáci podle Petra Rosmanika častými účastníky dopravních nehod, protože nebyli zvyklí řídit v provozu.
Začala krvavá válka
Už koncem osmdesátých let Petr Rosmanik sledoval, jak se v mnohonárodnostní Jugoslávii začaly dostávat do popředí separatistické tendence. Tehdy ovšem netušil, že vše později vyústí ve válečný konflikt. Stát se pomalu, ale jistě rozpadal. Dne 3. března 1992 vyhlásila Bosna a Hercegovina nezávislost na Jugoslávii. Brzy poté vojska Republiky srbské a Jugoslávské lidové armády začala obléhat Sarajevo.
Válka trvala až do prosince roku 1995. Dva roky poté, co válka v Bosně a Hercegovině skončila, tam Petr Rosmanik odjel v rámci mezinárodní mírové mise SFOR pod patronací Severoatlantické aliance. Ta měla za úkol stabilizovat region, přispět k ustálení poměrů a k rozvoji regionu.
Zdroj
Petr Rosmanik nepopírá, že nabídka peněz byla v té době velice zajímavá, nicméně i zasloužená. „Ale nejvíc mi záleželo na poslání a prestiži mise,“ vysvětluje. Už na jaře roku 1997 se začal na nasazení připravovat. „Musel jsem absolvovat velmi náročné lékařské prohlídky, psychotesty a testy fyzické zdatnosti. Výběr byl poměrně přísný. Nakonec jsem ale prošel. Byl jsem doočkován a pak jsem čekal na to, kdy budu pozván na stmelovací cvičení,“ popisuje Petr.
Na podzim roku 1997 nastoupil do dopravního letadla, které ho mělo převézt do válkou zpustošené Bosny a Hercegoviny. „Když jsme z letiště jeli na základnu třeba sto, sto dvacet kilometrů vzdálenou a viděli jsme rozstřílené vesnice, rozstřílenou techniku podél cest, tak člověk už začal mít nějaké takové mrazení v zádech. Už jsem viděl, že to není legrace, že se dostávám do míst, kde to bude nebezpečné a v žádném případě to nebude jednoduché,“ popisuje své první dojmy po příletu do země.
Ubytování v šedesáti stupních
 2.jpg)
Petr Rosmanik byl ubytován nejprve na základně v Banja Luce, kde strávil dva měsíce. Poté ho přesunuli do Bosenské Krupy, kde byli účastníci mise ubytováni v kontejnerových buňkách. „Základna byla v údolí a na plechové buňky celý den svítilo slunce. Nedalo se tam vydržet,“ říká. Z domova si Petr Rosmanik téměř nic nepřivezl, měl s sebou jen základní potřeby. Jak říká, chvíli trvalo, než si zvykl na nepohodlí.
Na misi měl jako zástupce vojenské policie na starosti kontrolu dodržování vojenských předpisů, vyšetřování přestupků a trestných činů, ochranu a dopravu zájmových osob, zabezpečení přesunu techniky a materiálu a odzbrojování místních obyvatel. „Řešili jsme hlavně dopravní přestupky, kdy náš řidič třeba překročil povolenou rychlost. Dělali jsme také doprovod státním návštěvám, které do země přiletěly, například britskému premiérovi Johnu Majorovi,“ popisuje Rosmanik.
Místní vojáky nevnímali
„Spíš nás přehlíželi, ale dokázali být vděční, když jsme někomu pomohli osobně. Třeba když jsme dětem dali jejich první bonbón, to do té doby neznaly... Nebo když jsme staršímu muži, který měl prsty celé od krve, dali nový obvaz a ránu mu vyčistili,“ říká Petr. Během ročního pobytu v Bosně a Hercegovině byl s rodinou v kontaktu jen písemně prostřednictvím dopisů. V České republice byl za celou dobu jen jednou, když dostal týdenní dovolenou, jejíž značnou část ovšem zabrala cesta.
Návrat domů prožíval s radostí. Pobyt v Bosně a Hercegovině, i když byl pro něj někdy náročný, mu nakonec hodně dal. „Ta služba v misi mi změnila pohled na svět a hodnoty, i když už mi bylo 49 let. Uvědomil jsem si, jak málo znamenají peníze v době války. Účast jsem bral jako profesní povinnost. Nikdy jsem toho nelitoval, ale taky mi tehdy bylo úzko a smutno,“ zakončuje své vyprávění. V roce 2022 žil Petr Rosmanik v domově pro válečné veterány v Karlových Varech.
