Hrdinou se nerodíš, ale stáváš. Kardinál Tomášek se proměnil v morální autoritu

„Viděl jsem, jak se Tomášek změnil, byl to největší zázrak mého života,“ hodnotí kněz Václav Vacek a podobně to viděli i jiní. V pozoruhodném přerodu pražského arcibiskupa, který se jako osmdesátiletý stařec rozhodl postavit komunistům, sehrála zásadní roli volba papeže Jana Pavla II. Když v roce 1978 Polák Karol Wojtyła usedl na Petrův stolec, skončilo období vstřícné politiky Vatikánu vůči zemím východního bloku. Nový papež bezprostředně po svém zvolení oznámil, že jeho východní politika „nebude naivní“. „A to byl veliký signál i pro kardinála Tomáška,“ vysvětluje Tomáš Halík. „Tomášek byl vždycky věrný vatikánské linii, a když měl Vatikán politiku drobných krůčků, tak i on dělal drobné krůčky. Ale když pak přišel člověk, který měl zkušenost s komunismem a který odmítl komunismu ustupovat, z Tomáška se prostě stal hrdina.“

Spolupráci s StB se snažil přerušit

František Tomášek přijal kněžské svěcení krátce po vzniku Československa, v roce 1922. Působil jako farář a katecheta na Olomoucku, ve 30. letech vyučoval na katolické teologické fakultě. Na biskupa byl vysvěcen roku 1949, vzhledem k obavám církve z nastupujícího komunistického režimu již tajně. Ani to ale nezabránilo jeho perzekuci: v červenci 1951 byl zatčen a internován v bývalém premonstrátském klášteře v Želivě, z něhož komunisté vybudovali koncentrační tábor pro kněze. V těžkých podmínkách tu prožil téměř tři roky.

V květnu 1954 byl ale propuštěn, a překvapivě se mohl dokonce vrátit do duchovní správy – podle historika Jaroslava Šebka pravděpodobně v přímé souvislosti s tím, že právě z této doby pochází jeho záznam v evidenci tajné policie.

Nevíme nic o intenzitě nátlaku ze strany tajné policie, která si ho jakožto člověka pověstného svou dobrotou, laskavostí a nekonfliktností vybrala jako vhodný objekt manipulace. Ani nevíme, jestli nějaká spolupráce skutečně proběhla. „Jeho svazek byl zničen stejně jako řada dalších ‚objektových svazků‘, které na něj byly vedeny. Ale nebyl nijak aktivním spolupracovníkem,“ dodává Šebek. V následujících letech, kdy působil jako farář ve vesnici Moravská Huzová, se pravděpodobně spolupráci s StB snažil přerušit.

Bude Tomášek trojským koněm?

V roce 1962 papež Jan XXIII. svolal tzv. Druhý vatikánský koncil. Na nejvýznamnější církevní setkání 20. století, které přineslo podstatné „aggiornamento“, tedy přizpůsobení církve soudobé kultuře a životu, dostali pozvání biskupové z celého světa – včetně těch z východního bloku. Z českých biskupů ale komunistické orgány povolily účast jen jedinému, a to právě Františku Tomáškovi. Na koncil odcestoval se třemi slovenskými kolegy a suitou státem dosazených a s režimem spolupracujících kněží.

A komunisté na Tomáška vsadili ještě víc. V roce 1965 se odhodlali ke zdánlivému ústupku církvi: dosavadního pražského arcibiskupa Josefa Berana, který byl držen v internaci a nemohl arcibiskupský úřad vykonávat, se rovněž rozhodli „pustit“ do Vatikánu. Mohl se tam zúčastnit závěrečných jednání koncilu a převzít kardinálské jmenování. Fakticky ovšem šlo o jeho vypuzení do exilu: arcibiskup Beran se do vlasti totiž již nesměl vrátit a administrátorem pražské arcidiecéze se stal biskup Tomášek.

Ve skutečnosti šlo o těžce vyjednaný kompromis. Dosazení Tomáška mělo otupit hrany mezinárodní kritiky, jež právem poukazovala na nesvobodu církve v Československu. Po dlouhá léta nefunkční pražská arcidiecéze měla mít opět svého pastýře – když ne právoplatného arcibiskupa, tedy alespoň nezpochybnitelně vysvěceného biskupa (Tomáškovo biskupství bylo v této době odtajněno a „státem uznáno“). Na druhou stranu komunisté doufali, že Tomášek, mimo jiné též člen ústředního výboru Mírového hnutí katolického duchovenstva, které bylo předchůdcem známějšího a se státem kolaborujícího hnutí Pacem in terris, jim takzvaně „půjde na ruku“. Stane se „trojským koněm“, který jim pomůže církev zevnitř ještě víc rozložit.

Uvažování tehdejších mocných přibližuje Alois Kánský, jehož otec byl vysoce postaveným komunistickým funkcionářem:

Navzdory svému otci se Kánský v 70. letech stal knězem, v roce 1965 ho biřmoval právě nově ustanovený pražský administrátor biskup Tomášek: „To byla Tomáškova první akce v Praze. Biřmovanců bylo několik desítek, ne-li stovek, protože léta se nebiřmovalo. Od jednoho kněze jsem tam ale slyšel: ‚Tak to je ten biskup-zrádce!‘ Byl vnímaný jako prorežimní, bolševický biskup.“

Bohoslovci zpívali k výročí VŘSR

Blížil se rok 1968, atmosféra ve společnosti se měnila a ledy tály. Biskup Tomášek se sice pohyboval v mantinelech vytyčených komunistickou mocí, ale zároveň prostor pro působení církve pomáhal krůček po krůčku zvětšovat. V době pražského jara se také on – slovy Tomáše Halíka – „trochu nadechl“ a postavil se za změny, které by vedly k větší nezávislosti církve. 20. března 1968 vydal provolání k duchovenstvu, v němž zkritizoval dosavadní vývoj a žádal náboženskou svobodu. O den později na své funkce rezignovalo celé vedení Mírového hnutí katolického duchovenstva.

Jenže přišla sovětská okupace a následná normalizace, tedy opětovné utužení poměrů. Mírové hnutí se obnovilo v podobě Pacem in terris a státní dohled nad církvemi znovu zesílil. Biskup Tomášek se stáhl a opět zaujal opatrný postoj.

„Tomášek, duší ‚moravský katecheta‘, byl v Praze sám,“ poznamenává již zmíněný Václav Vacek.

Václav Vacek popisuje také výmluvnou scénu, kdy sbor bohoslovců z olomouckého kněžského semináře počátkem normalizace odjel do Prahy a zpíval při příležitosti výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Sbor tehdy vedl Josef Olejník, ten prý nejprve odmítl bohoslovce za tímto účelem funkcionářům poskytnout; na pokyn biskupa Tomáška ale nakonec studenti teologie do Prahy přecejen odjeli. „Byla tam velká sláva, ‚pacáci‘ (členové Pacem in terris – pozn. red.), hesla, politické projevy. Kolaboranti-faráři tam mluvili o Sovětském svazu a tak dál. A bohoslovci byli použiti jako číšníci, roznášeli tam. Druhý den byla v Rudém právu velká fotografie, mnozí se styděli…“

Václav Vacek po této neslavné epizodě biskupa Tomáška navštívil, aby se hlavy pražské arcidiecéze zeptal, zda podobná úlitba byla nutná. „On mě nepřeválcoval, on mě vyslechl,“ líčí průběh návštěvy v Arcibiskupském paláci. „Ale říkal: ‚Vždyť se to netýká víry a mravů.‘ Takže on hájil Pacem in terris.“

My nejsme signatáři Charty

Tomáškovo opatrnictví dosáhlo svého vrcholu paradoxně v době, kdy ho papež Pavel VI. jmenoval kardinálem a posléze v prosinci 1977, po komplikovaných jednáních Vatikánu s komunistickým státem, konečně i pražským arcibiskupem a českým primasem. To ovšem byla zároveň i doba Charty 77. Kardinál Tomášek tehdy kněžím nedoporučil, aby Chartu podepsali, a dokonce – na nátlak úřadů – zveřejnil i jakousi „antichartu“.

„Vydal poselství, které Chartu sice neodsoudilo, ale zřetelně se od ní distancovalo: ‚My nejsme signatáři této Charty…‘ a tak dál. A také velmi neblaze nesl, že někteří kněží, třeba Václav Malý a Bonaventura Bouše, Josef Zvěřina a Oto Mádr, přesto Chartu podepsali,“ říká Tomáš Halík.

Pro začínajícího kněze Václava Malého, který po podpisu Charty ztratil státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti, znamenala skutečnost, že u Tomáška nenalezl pochopení, těžkou ránu. „Když jsem podepsal Chartu, zavolal si mě, abych tedy tu Chartu nepodepisoval (resp. aby odvolal svůj podpis – pozn. red.). Já jsem trval na svém. Kardinál Tomášek mě vyhodil ze své kanceláře,“ líčí Václav Malý a dodává, že doba, kdy se ocitl pod obrovským tlakem StB a zároveň necítil podporu svého arcibiskupa, pro něho byla asi nejtěžší v životě.

Už brzy poté se ale Tomáškův postoj začal měnit. Svým dílem k tomu přispěli právě i samotní signatáři Charty z řad kněží a katolických intelektuálů. Ti se mu totiž trpělivě snažili situaci vysvětlovat, dodávat mu odvahu a nahlodávat jeho skepsi vůči tomu, že se katoličtí kněží mohou angažovat v oblasti lidských práv. K přehodnocení stanoviska k Chartě 77 tak Tomáška vyzval například statečný teolog Josef Zvěřina. Vliv, který měly Zvěřinovy návštěvy na váhajícího arcibiskupa, popisuje Tomáš Halík následujícími slovy:

„On s ním měl naprosto zásadní rozhovor, kdy mu řekl: ‚Takhle to přece nejde, otče kardinále. Tito lidé bojují za spravedlnost. A byť jsou mezi nimi i bývalí komunisté, byť jsou mezi nimi i lidé, kteří třeba pronásledovali církev v 50. letech, dnes tito lidé prošli vnitřní obrodou, dnes jsou pronásledováni za spravedlnost – a my musíme být po boku těch pronásledovaných. Nemůžeme dělat takové kompromisy. Mravní autorita církve je daleko víc, než bychom mohli získat takovými kompromisy.‘ Myslím si, že mu skutečně promluvil do srdce.“

Kardinál Tomášek svůj postoj k Chartě postupně skutečně změnil, jak dokládá i vzpomínka literární historičky, signatářky Charty 77 a katoličky Marie Rút Křížkové. „Požádala jsem ho o požehnání. Byl ohromně dojatý, že jako matka tří dětí se vydávám do takového nebezpečí,“ líčí svou návštěvu u Tomáška těsně před tím, než se v únoru 1983 stala mluvčí Charty.

Následujícího roku Marie Rút Křížková přivedla do Arcibiskupského paláce i svého nástupce ve funkci Václava Bendu a kardinál Tomášek od té doby přijímal mluvčí Charty každoročně. A také knězi Václavu Malému se v roce 1983 omluvil a vyjádřil mu důvěru.

Papež otočil kormidlem

Ale to už jsme v polovině 80. let, kdy je Tomáškův obrat v podstatě dokončen. Mezitím však došlo k dalšímu zcela zásadnímu impulsu. Na svatopetrský stolec v roce 1978 usedl Jan Pavel II., papež polského původu – tedy papež s důkladnou znalostí komunistického režimu – a ten obrátil kormidlo katolické politiky od ústupků režimům socialistického bloku k daleko razantnějším postojům papežského státu.

V roce 1982 Jan Pavel II. podepsal dekret Quidam episcopi, jímž zakázal účast kněží v kněžských sdruženích, jež „zjevně či skrytě sledují politické cíle“. Bylo zřejmé, že takovýmto sdružením je právě i československé Pacem in terris, skrze něž se komunistický režim snažil prosazovat svůj vliv v katolické církvi. Kardinál Tomášek přijal jasný papežův pokyn za svůj a v následujících měsících a letech nepřestával na kněze naléhat, aby kolaborantské hnutí opustili.

Do značné míry uspěl. Po roce 1982 zaznamenalo hnutí Pacem in terris výrazný propad. Část kněží z něj vystoupila, další se stali zcela pasivními členy, mladí kněží do něj již nevstupovali.

Poradci z podzemí

Na přelomu 70. a 80. let, kdy papež zavelel k útoku proti komunistickým režimům ve střední Evropě, byl už kardinál Tomášek osmdesátiletý stařec. Velmi šťastnou okolností proto bylo, že v tuto klíčovou chvíli mu pomocnou ruku podala podzemní církev. A také že Tomášek ji byl ochoten přijmout.

„On už na ten svůj obrat, na svou další aktivitu, neměl fyzické síly,“ přibližuje situaci Tomáš Halík. „A tak přijal službu lidí z podzemí. Tenkrát jsme vytvořili takovou trojici: Josef Zvěřina, Oto Mádr a já. A byli jsme mu velmi blízko.“

Kolem Zvěřiny, Mádra a později Halíka se zároveň utvořila širší skupina poradců, jakýsi „štáb podzemní církve“ – lidé, kteří vnímali první náznaky blížící se perestrojky a promýšleli koncepci církve i do budoucna. „Myslím, že Ota byl mozek toho,“ říká Václav Vacek, který byl součástí širšího konzultoria. „Z každé diecéze a z každého řádu tam byl jeden zástupce. Ne úplně všichni tam byli, třeba jezuiti měli ustrašeného provinciála, patera Pavlíka, a ten tam nikoho neposlal, řekl, že se nescházíme v dostatečně důstojném prostředí.“

Setkání se konala v soukromých bytech zhruba jednou měsíčně. Jednání podle Vacka vedl obvykle Ota Mádr, s temperamentnějším Josefem Zvěřinou se prý občas neshodl.

Výsledky těchto jednání pak nejčastěji Zvěřina, Mádr nebo Halík předávali přímo kardinálu Tomáškovi. Radili se s ním, připravovali pro něho různé materiály, Tomáš Halík koncipoval řadu Tomáškových kázání nebo i dopisů vládě.

„Halík a tihle chlapi ho předělali,“ shrnuje Vacek. „Protože se mu nabídli. Přicházeli s nápady. A on viděl, že to není bláznivé. Věděl, co jsou za lidi, co mají za sebou, a viděl, že jsou odvážní. A oni také měli kontakty – třeba na Brzezińského, to byl Polák, který byl poradcem amerického prezidenta.“

Nejpozději od výroční svatometodějské pouti na Velehrad v roce 1985, kde desetitisíce věřících vypískaly komunistické funkcionáře, a naopak aplaudovaly svému arcibiskupovi, bylo zřejmé, že kardinál Tomášek se stává symbolem nejen boje za náboženskou svobodu, ale i za lidská práva. V roce 1987 vyhlásil Desetiletí duchovní obnovy národa – ambiciózní projekt, za nímž stáli tajně vysvěcení kněží Tomáš Halík a Petr Piťha. O rok později Tomášek podpořil petici Augustina Navrátila požadující náboženskou svobodu: po jeho apelu na svědomí věřících a připomínce, že „zbabělost a strach jsou nedůstojné opravdového křesťana“, ji pak podepsalo půl milionu lidí.

Stojím na straně národa

Vrcholem Tomáškova působení pak byly události provázející svatořečení Anežky České. Po mnohaletém usilování pražského arcibiskupa nakonec kanonizace připadla na 12. listopad 1989, a stala se předzvěstí sametové revoluce. Do Vatikánu tehdy překvapivě dorazilo až deset tisíc poutníků z Československa. Ti během audience bouřlivě zdravili kardinála Tomáška i samotného papeže, z úst Tomáše Halíka vyslechli připomínku starého proroctví, že až bude Anežka svatořečena, zavládne v Čechách mír a pokoj. Arcibiskup Tomášek se do Prahy vrátil 20. listopadu, o den později vydal Poselství všemu lidu Československa – připravené svým poradním štábem – v němž mimo jiné zaznělo:

Pak přišlo ještě drobné zaškobrtnutí. Kardinál Tomášek neuváženě přijal výzvu k rozhovoru s tajemníkem pražského výboru KSČ Miroslavem Štěpánem, dokonce před kamerami Československé televize. Ta rozhovor sestříhala podle svého, Tomáška prezentovala jako senilního starce, a celá situace – kdy Rudé právo zároveň popřelo autenticitu Tomáškova Poselství všemu lidu – hrozila diskreditací arcibiskupa. Nejistotu věřících však zažehnal sám kardinál Tomášek během děkovné bohoslužby za svatořečení Anežky. Ta se konala v sobotu 25. listopadu 1989 v katedrále svatého Víta a tuto mši – poprvé v dějinách Československé televize – už přenášely kamery.

„Atmosféra byla neskutečná už víceméně v celé Praze,“ líčí Petr Klimeš, který na mši přijel z Poličky. „Úplně skvělé bylo, že celá katedrála čekala na vyjádření kardinála Tomáška, kterého v tom týdnu zesměšnil soudruh Štěpán. On byl už hodně starý a hodně nemocný. A bylo strašně silné, když on si na závěr té mše vzal slovo a prohlásil: ‚Katolická církev i já osobně stojíme na straně národa.‘“

Pro padesát tisíc návštěvníků katedrály a okolí se toho dne sakrální revoluce podivuhodně protnula s tou občanskou. Většina účastníků mše se pak totiž přesunula na Letenskou pláň, kde proběhla vůbec největší demonstrace listopadových dnů. A kde se kněz a signatář Charty 77 Václav Malý s osmisettisícovým davem pomodlil Otčenáš.

„Tomášek se stal symbolem pro celou společnost a ikonicky bude vždy spojen s událostmi listopadu 1989,“ hodnotí arcibiskupovu dráhu historik Jaroslav Šebek, podle něhož pro kardinála beze zbytku platí, že „hrdinou se člověk nerodí, ale stává“. 

V roce 1990 kardinál Tomášek v Praze přivítal papeže Jana Pavla II. a brzy poté požádal o zproštění funkce pro vysoký věk. Zemřel 4. srpna 1992.