V dobách stalinismu byla celá řada politických procesů proti katolíkům vedena pod heslem „boje s mezinárodním spiknutím vedeným z Vatikánu“. Tehdy sice šlo o zinscenované procesy, ale už o několik let později se v Polsku v rámci církve zformoval odpor proti komunismu s nadnárodním přesahem.
Uvolnění roku 1956 přineslo osvobození polského primase
V období stalinismu se katolická církev jak v Polsku, tak i v Československu stala jedním z hlavních nepřátel systému a komunisté ji vehementně pronásledovali. Kromě snahy o ateizaci společnosti měl tento útok za cíl podřídit katolickou církev kontrole státní moci. V roce 1949 byly v Československu schváleny klíčové církevní zákony, a v roce 1950 pak došlo k likvidaci řádů a diecézních seminářů, k zatčení nebo internaci biskupů a katolická církev se ocitla ve velmi obtížném postavení. Boj proti náboženství donutil řadu duchovních i laiků k působení v konspiraci, v důsledku čehož vznikla podzemní církev. Omezené „tání“ v roce 1956 v tomto směru neznamenalo žádnou změnu k lepšímu.
V sousedním Polsku se hlavní útok státní mašinérie vůči katolické církvi rozvinul až v roce 1953, kdy došlo k internování primase Wyszyńského. V důsledku politických změn a jisté liberalizace komunistického režimu v roce 1956 směla katolická církev – navzdory mnoha omezením a šikaně – opětovně působit nezávisle na státu. Kardinál Wyszyński se dočkal propuštění a 28. října 1956 se vrátil do Varšavy, kde jej věřící nadšeně přivítali. Po něm se vrátili do svých diecézí také další vyhnaní a zatčení biskupové.
Aktivisté podzemní církve v Československu se tehdy obrátili na své souvěrce ze severu s prosbou o pomoc. Na začátku ledna 1957 se slovenský jezuita Michal Potocký dostal s pomocí krakovských jezuitů do Varšavy a naskytla se mu příležitost poobědvat s kardinálem Wyszyńským. Jednalo se o první setkání zástupců československých katolíků s polským primasem po jeho propuštění z internace. Při té příležitosti mu vylíčil situaci katolické církve v Československu. Wyszyński přislíbil, že tyto informace sdělí apoštolské stolici během své plánované cesty do Vatikánu.
Pod patronátem Wyszyńského, který byl de facto hlavou polské katolické církve, došlo k navázání tajné spolupráce katolíků z Polska a Československa. Týkala se především mužských řádů – jezuitů, verbistů, františkánů, redemptoristů, salesiánů, kapucínů a dominikánů. S ohledem na nemožnost cestovat do zemí mimo sovětský blok a udržovat styky s vedením v Římě se jednotlivé řády v Československu uchylovaly k tomu, že hledaly pomoc u svých polských bratří. Polsko pro ně bylo „kanálem napojení na Vatikán“. Z druhé strany pak do Československa plynuly instruktážní materiály, pastorační a liturgické pomůcky.
Nejvíc materiální i duchovní pomoci jsme dostali od Poláků, řekl exilový biskup Hnilica
Během Druhého vatikánského koncilu v letech 1964–1965 se kardinál Wyszyński v Římě několikrát setkal s kardinálem Josefem Beranem a československými biskupy. Zlomovým okamžikem se staly jeho schůzky se slovenským exilovým biskupem Pavlem Hnilicou. Podle Hnilicových vzpomínek Wyszyński „sľúbil, že si to vezme k srdcu, aby sa pomáhalo bratom na Slovensku a naozaj, počas najväčšieho prenasledovania, najviac pomoci v náboženskej oblasti – či už materiálnej alebo aj duchovnej – sme dostali od Poliakov.“
Wyszyński projevil ochotu navštívit Československo, ale komunistická státní moc mu to nepovolila. Polský episkopát však udržoval těsné styky s nástupcem kardinála Berana v pražské diecézi biskupem Tomáškem, z něhož se postupně stávala vůdčí osobnost katolické církve v českých zemích. Spojkou mezi Wyszyńským, Vatikánem a Tomáškem se stal vratislavský arcibiskup Bolesław Kominek. Při svých cestách do Prahy doručoval Tomáškovi korespondenci a ústní pokyny od papeže.
Příležitostí k upevnění vzájemných kontaktů se stala návštěva českých biskupů v Polsku na přelomu dubna a května 1970. Tomášek ve Vratislavi promluvil v polštině a zdůraznil vazby spojující Poláky a Čechy prostřednictvím společného kultu týchž světců a uctívání Panny Marie.
Tajné svěcení duchovních a pašování literatury
Spolupráce katolické církve v Polsku a Československu probíhala zejména na dvou rovinách. První z nich spočívala v tajném svěcení slovenských a českých kněží, která probíhala v Polsku při vědomí a se souhlasem primase Wyszyńského. Jako jeden z prvních byl 6. dubna 1960 v Lublinu vysvěcen český řeholník (eucharistián) Leo Kuchař z Brna. Tajná svěcení pak pokračovala až do pádu komunismu v roce 1989. Za období 1958–1989 polští biskupové tajně vysvětili celkem minimálně 53 kněží z Československa. Wyszyński osobně vysvětil v letech 1976 a 1977 sub secreto dva slovenské řeholníky.
Další – a nejrozšířenější – formou podpory českých a slovenských katolíků se pak stalo pašování náboženské literatury a devocionálií. Písmo svaté a další knihy ve slovenštině a češtině se ve velkém množství tiskly na Západě, mimo jiné zásluhou Slovenského ústavu svätých Cyrila a Metoda v Římě nebo nevládních organizací z Belgie, Nizozemska, Itálie a Německa. Posléze se ilegálně převážely do Polska, například na lodích směřujících do štětínského přístavu. Na území Polska se rozvinula síť tajných skladů a distributorů schopných dostat knihy přes hranice do Československa. Od šedesátých let se navíc tajně tiskla náboženská literatura ve slovenštině a češtině také na území Polska (v Čenstochové, Krakově, ve Varšavě a Vratislavi). Kromě knih (biblí, modlitebních, dětských knih atd.) se produkovaly také obrázky, devocionálie a náboženské nahrávky na kazetách.
Kurýři božího slova
Už v roce 1961 československá Státní bezpečnost zaznamenala případy pašování náboženské literatury z Polska na severní Slovensko. V následujících letech nabral tento fenomén na intenzitě a velice se rozšířil. Do pašování se zapojovali kněží, řeholníci a především laici, a to včetně Čechů a Slováků, kteří jezdili na poutě do proslulých polských svatostánků (zejména do Čenstochové). Všichni ti si plně zasloužili jméno, jímž byli později označováni – „kurýři božího slova“, popřípadě „boží pašeráci“. Patronát nad touto akcí převzali z polské strany primas Stefan Wyszyński a krakovský arcibiskup Karol Wojtyła.
Na konci roku 1976 československá Státní bezpečnost referovala: „Polský klérus ochotně se slovenskou kněžskou emigrací spolupracuje a sleduje náboženskou otázku v Československu více, než jí přísluší. Dokazuje to i referát kardinála Wyszynskiho a jeho doprovodu na posledním jednání ve Vatikánu (říjen–listopad 1976), který se týkal hlavně situace církve na Slovensku více než v Polsku. Podle jejich tvrzení katoličtí hodnostáři na Slovensku žijí ve strašném teroru.“
Na přeshraniční spolupráci duchovních navázali disidenti
Zvolení Karola Wojtyły papežem 16. října 1978 vyvolalo nadšení nejen mezi Poláky, ale také mezi mnoha Slováky a Čechy, o čemž svědčí hlášení StB. Jan Pavel II. potvrdil dosavadní pravomoci polského primase i ve věci pomoci katolíkům v sousedních zemích. Československá státní moc tehdy dokonce kvůli tomu vznesla při diplomatických jednáních s Vatikánem stížnost. Wyszyński si do svého deníku po audienci u papeže 26. října 1978 poznamenal: „Pan Husák mě obviňuje z toho, že v Československu tajně uplatňuji svou moc.“ Výmluvný je rovněž primasův záznam týkající se jeho společné modlitby s kardinálem Tomáškem 22. října téhož roku v bazilice svatého Petra:
„Vytrvale zde klečí kardinál Tomášek. Jak vytrvale se on modlí. Klekám si k němu. Modlíme se za naše národy, v okamžiku, kdy slovanský papež usedá na papežský trůn. Zvu jej do Polska.“
K návštěvě Františka Tomáška v Polsku a jeho poslednímu setkání s Wyszyńským došlo v neuralgickém okamžiku polských dějin. Český kardinál totiž přicestoval na ceremonii v poutním chrámu ve Vambeřicích (tradiční poutní místo Čechů v Kladsku) dne 17. srpna 1980. V té době už probíhaly stávky polských dělníků na pobřeží Baltu a rodila se Solidarita.
Kardinál Wyszyński zemřel 28. května 1981, půl roku předtím, než generál Jaruzelski vyhlásil výjimečný stav a zdusil načas úsilí polské společnosti opět získat svobodu. Spolupráce polských a československých katolíků tehdy načas polevila kvůli uzavření hranic, avšak v druhé polovině osmdesátých let zase ožila.
Pomoc, kterou poskytl primas Wyszyński a pod jeho záštitou i celá polská katolická církev českým a slovenským „bratrům ve víře“, sehrála velkou a nedoceňovanou úlohu. Pomohla přestát dlouhé období represí ze strany komunistické moci, v Československu mnohem rozsáhlejších a intenzivnějších než v Polsku. Byla také první vlaštovkou přeshraniční spolupráce, ve které následně na politické úrovni pokračovali polští a českoslovenští disidenti od konce 70. let.
.
