Každá civilizovaná společnost má zkoumat své chyby a čelit jim

 „Nicméně zbýváme tři: Helge, Evald Schorm a já. Pokud nepočítám ty, co jsou venku. Řekl bych, že my tři to budeme mít ze všech nejsvízelnější.“ Těmito slovy, která si 18. října 1976 zapsal do deníku Pavel Juráček, ve stručnosti pojmenoval nepříznivý status několika českých filmařů, kteří se za normalizace odmítli podrobit moci. Ladislav Helge po Studu z roku 1967 už žádný film nerealizoval. Juráčkova režisérská kariéra skončila o dva roky později, když po mnoha měsících vysilující práce dokončil své opus magnum Případ pro začínajícího kata. Na dlouho posledním celovečerním snímkem Evalda Schorma byla povídková tragikomedie Psi a lidé (1971), kterou převzal po Vojtěchu Jasném, toho času již v exilu.

Schorm vlast neopustil, neodsouhlasil sovětskou invazi ani – jako někteří kolegové – neučinil pokání formou filmu poplatného režimu. Jeho činy zůstaly v souladu s jeho pověstí. Pověstí člověka mimořádně pevného charakteru, na němž spolupracovníci obdivovali vytříbený cit pro to, co je správné. Filmový, divadelní a televizní režisér, scenárista, příležitostný herec a přesný a přísný analytik moderní společnosti pro druhé zosobňoval slušnost a pokoru. Ani při režírování podle vzpomínek herců a hereček neuděloval příkazy, ale nabádal a inspiroval. Podobně ani jeho filmy nedeklamují hotové pravdy, ale vybízejí k zamyšlení a vnitřnímu dialogu.

Místo operního zpěvu k filmu

Evald Schorm se narodil před devadesáti lety, 15. prosince roku 1931. Přestože jeho rodištěm byla Praha, většinu dětství strávil na venkově. Vyrůstal na velkostatku v Elbančicích na pomezí jižních a středních Čech a základní školu vychodil v nedaleké Mladé Vožici. V raném období života se pod vlivem pravidelných nedělních mší formoval jeho blízký vztah k víře. Ač nezůstal praktikujícím křesťanem, náboženství bylo i nadále důležitou součástí jeho života a tvorby. Ve čtrnácti začal studovat Vyšší hospodářskou školu v Táboře, kde se seznámil se svou první a až do konce života jedinou manželkou Blankou Dolejšovou, matkou jejich syna Oswalda (1961). 

Když byl ze školy v éře stalinismu coby syn kulaka vyloučen a rodinný statek jim zabavili komunisté, odstěhoval se Schorm s rodiči do Zličína u Prahy. Dodatečně směl složit maturitní zkoušku. Nějaký čas pracovat jako účetní, traktorista či stavební dělník. Po absolvování povinné dvouleté základní vojenské služby se stal zpěvákem Armádního uměleckého souboru. Snil tehdy o kariéře operního pěvce. S tímto záměrem podal přihlášku ke studiu na DAMU. Místo toho se jeho alma mater v roce 1956 stala FAMU. Filmovou režii studoval pod vedením Otakara Vávry v témž ročníku jako Věra Chytilová, Jiří Menzel nebo Jan Schmidt. Na přednášky o dramaturgii a scenáristice ve stejné době docházel již citovaný Pavel Juráček, který tehdy Schorma v deníku označil za snad „jediného talentovaného a poctivého člověka“ ze svých spolužáků.

Dokument jako cesta k vnímání souvislostí

Po absolvování FAMU filmem Turista (1961) nastoupil Schorm do Studia dokumentárního filmu, kde natáčel, často v tandemu s Janem Špátou, reportážní a dokumentární snímky. Do dějin české dokumentaristiky se zapsal například jako autor filmového holdu zaměstnancům drah (Železničáři, 1963), portrétu fotografa Josefa Sudka Žít svůj život (1963), sociologické ankety Proč? (1964) nebo meditativní eseje o věčném hledání smyslu Zrcadlení (1965). U příležitosti osmdesátého výročí založení České filharmonie mohl v roce 1976 natočit Etudu o zkoušce, tvořenou převážně nepřerušovaným záběrem kmitajících rukou dirigenta Václava Neumanna. Na filmovém festivalu v Berlíně obdržela Etuda o zkoušce Stříbrného medvěda pro nejlepší krátký film. Pro Schorma dokumenty na začátku ani v pozdější fázi jeho kariéry nepředstavovaly nouzové řešení. Přikládal jim stejnou váhu jako filmům hraným a oceňoval na nich, že vyžadují vnímat souvislosti, „Souvislosti nikoliv ve smyslu příčin a následků“, jak uvedl v jednom rozhovoru, ale „souvislosti jako pochopení, cit pro tušené jádro věcí, pro cestu k němu.“

Schormovi hrdinové hledají cestu, jak lépe žít

Přestože se Evald Schorm stal zaměstnancem Barrandova oficiálně teprve v roce 1968, v jeho filmografii ze šedesátých let najdeme celkem pět celovečerních filmů. Čtyři z nich nesměly být v kinech normalizovaného Československa od roku 1976 vůbec promítány. Ten pátý vstoupil do distribuce teprve po listopadu 1989. Většina z nich odráží Schormovu dokumentární průpravu, když organicky spojují fikci s fakty a reflexí socioekonomického vývoje Československa. Schormovy hrané filmy tak lze stejně jako jeho anketní dokumenty sledovat jako případové sociologické studie určitých fenoménů: vyhasínání budovatelských ideálů (Každý den odvahu, 1964), rostoucí sebevražednost (Návrat ztraceného syna, 1967), proměna venkova a vztahu k náboženství (Farářův konec, 1968). Většinu Schormových hrdinů charakterizuje nesoulad mezi jejich predispozicí být šťastnými socialistickými občany a vnitřní nejistotou a neklidem, které jim v zapojení do kolektivu brání. Ke spokojenosti totiž potřebují víc než jen rodinu, práci a majetek, a tak hledají. Sami sebe i způsob, jak lépe žít.

Schormovým celovečerním debutem se stal neschematický portrét mladého dělníka procházejícího hodnotovou krizí Každý den odvahu. Někdejší „hrdina socialistické práce“ věřil v komunistické ideály. Ty ovšem vyvanuly spolu s pádem kultu osobnosti. Po ztrátě opory pátrá, čím by naplnil svou existenci. Krize jednotlivce je zde stejně jako v dalších Schormových filmech odrazem krize celospolečenské. Film, kterému byla vytýkána bezvýchodnost a marnost, vstoupil do distribuce s ročním zpožděním a uváděn směl být  pouze v okrajových kinech. Na festivalu v italském Pesaru nicméně film získal hlavní cenu, z Locarna si odvezl Velkou cenu a uveden byl též v rámci Týdne kritiky v Cannes.

Podnětem k napsání psychologického dramatu Návrat ztraceného syna (1966) byl statistický údaj o mimořádně vysokém počtu páchaných sebevražd. Jedincem v krizi, s pomocí něhož Schorm tentokrát provádí diagnostiku celé společnosti, je architekt navracející se do života po neúspěšném pokusu o suicidium. Lidé v jeho okolí ze zoufalého činu neviní společnost, ale – což je pro ně pohodlnější – jen samotného sebevraha. Společensko-kritický rozměr nechyběl ani ve Schormově třetím celovečerním filmu Pět holek na krku (1967). Patnáctiletá Nataša se marně snaží zapadnout mezi spolužačky. Opakuje se tak motiv neschopnosti popřít část sebe sama v zájmu splynutí s celkem. Předlohou byl stejnojmenný román Ivy Hercíkové, který Schorm proměnil v další pronikavé vyjádření pochyb a nedůvěry, které byly fundamentálními složkami jeho životního postoje.

S téměř šesti sty tisíci diváky nejúspěšnějším filmem Evalda Schorma byla tragikomická fraška o falešném duchovním Farářův konec. Literární předlohu napsal a do podoby scénáře upravil Josef Škvorecký. Realizaci pozdrželo zpřísnění kulturní politiky po IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v červnu 1967. Poslední záběry se dotáčely v předvečer srpnové invaze. Vpád cizích vojsk natáčela řada kameramanů. Z jejich materiálu byl Schormem a Vlastou Styblíkovou sestříhán půlhodinový dokument Zmatek (1969/1990). Vedle nepokoje v pražských ulicích zachycuje také mimořádný XIV. sjezd KSČ ve Vysočanech konaný ve dnech bezprostředně po okupaci. Zmatek by se zřejmě nedochoval, kdyby jej nezaštítil tehdejší ředitel Barrandova Vlastimil Harnach a kdyby ředitel filmového archivu Myrtil Frída neukryl kotouče s filmem do skladu filmového archivu ve Štěchovicích.

Film vyvolával „pocity strachu a nejistoty", proto skončil na dvacet let v trezoru

Pochmurnou náladu měsíců následujících po invazi vojsk Varšavské smlouvy vystihuje Schormovo apokalyptické podobenství Den sedmý, osmá noc (1969), natáčené podle scénáře Zdeňka Mahlera v pookupační atmosféře roku 1969. Morální rozklad vesnice svírané strachem z nikým nespatřeného nepřítele byl ovšem příliš čitelnou alegorií posrpnového dění, aby film prošel dobovou cenzurou. Pracovní kopie zamířila na příkaz ústředního ředitele Československého filmu Jiřího Purše rovnou do pomyslného trezoru. Ve zdůvodnění stálo, že film vyvolává pocity strachu a nejistoty. Premiéra proběhla až 17. května 1990 v pražském kině Lucerna. Evald Schorm se jí nedožil.

Ukázka z filmu Den sedmý, osmá noc s hudbou Jana Klusáka

Přestože se Evald Schorm nikdy otevřeně politicky neangažoval, jeho skepse, pesimismus a kritičnost vůči morálce socialistické společnosti, neboli přístup shrnutý v jeho slovech „Každá civilizovaná společnost (asi jako každý člověk) má zkoumat své chyby a čelit jim“, nezapadaly do posrpnových představ o tom, co je „normální“ a žádoucí. Schorm byl vyloučen z Barrandova a musel odejít z FAMU, kde pracoval jako asistent na katedře režie.

Z distribuce byly postupně vyřazeny všechny Schormovy filmy. Útěchu nacházel v hudbě a divadelní režii. Po zákazu filmování se své paralelně běžící divadelní kariéře začal věnovat naplno. Během necelých dvaceti let režíroval v Brně, Liberci, Praze nebo Ústí nad Labem na sedmdesát činoherních představení a několik oper. Od roku 1981 byl zaměstnancem Laterny magiky. K legendárním patří jeho osobitá inscenace Dostojevského Bratrů Karamazových (1979) v Divadle Na zábradlí. Alespoň na divadle mohl v roce 1984 inscenovat Hrabalovu Příliš hlučnou samotu, o jejíž zfilmování na základě scénáře napsaného ve spolupráci s autorem řadu let marně usiloval.

Bez ohledu na vysokou úroveň jeho divadelní tvorby šlo pro Schorma o jediné východisko, které mu zbylo. Možnost rozhodovat svobodně a bez vnějších tlaků o svém životě a práci, o kterou většinou marně bojují hrdinové jeho filmu, ztratil. Výrazné omezení možností, jak naplnit vlastní existenci, se neblaze podepsalo také na Schormově zdraví. Když se mu v roce 1987 dostal do rukou námět lékařky a překladatelky Jaroslavy Moserové-Davidové, byl již vážně nemocný. Zřejmě si uvědomoval, že může jít o poslední příležitost k filmové režii. Po nedobrovolné sedmnáctileté pauze tak natočil svůj sedmý a poslední celovečerní film Vlastně se nic nestalo (1988). Komorní vztahové drama vstoupilo do kin necelý půlrok po Schormove smrti. Filmař, který se nebál klást otázky, na něž není snadných odpovědí, zemřel 14. prosince 1988, den před svými 57. narozeninami.